JASON_X

Audiovizuálně podmanivý film, s překrásnými obrazy a s čarokrásnou klavírní hudbou, ze starého dobrého 19.století, ze starých dobrých koloniálních časů britského impéria. Po jeho skončení jsem měl výjimečně blažený pocit. Je to taky hodně o hercích, respektive o hereckých výkonech a musím říct, že všichni tři hlavní představitelé své role zahráli prvotřídně. Z postavy Harveyho Keitela se vyklube kladný a v jádru něžný samorost, ačkoliv zprvu ve mně vzbuzoval spíš negativní pocity, oproti tomu Sam Neil se projeví jako tyranský omezenec (což mi bylo jasné hned) a to mě uspokojilo, protože tenhle herec je mi strašně nesympatický. A Holly Hunter zahrála emocemi přetékající němou ženu naprosto parádně a nezapomenutelně, viděl jsem ji v tomhle filmu poprvé a měl jsem za to, že je to opravdu nějaká (hlucho)němá herečka.

Mám rád pomalé a realisticky točené filmy, s klidnou, "moderně" nerozklepanou kamerou, takže z tohoto hlediska jsem byl navýsost spokojený. Není to ovšem hraná rekonstrukce střelby v Columbine High School, jak jsem se zprvu domníval, nýbrž zcela fiktivní film touto událostí pouze inspirovaný. Ve skutečnosti se oba hošani zaměřovali na sportovce a jiné svoje neoblíbence (proč by probůh stříleli třeba na tu neškodnou a ubohou brýlatou myšku v knihovně??), nelíbali se (aspoň doufám) spolu ve sprše a nakonec si svorně vpálili kulku do hlavy. Ale i tak to byl zajímavý zážitek. A potěšily mě mé dvě oblíbené Beethovenovy klavírní skladby, i když se do filmu příliš nehodily. / Po druhé projekci po téměř sedmi letech nechápu, že jsem tomu kdysi dal čtyři. Snižuju na bídné tři. Zdlouhavost, nezáživnost, extrémně pitomý konec.

Scénář přitažený za vlasy k takovým filmům patří, ale tohle bylo už trochu moc. Snaha tvůrce vzbudit v divákovi všeliké emoční reakce se pak u mne naprosto míjí účinkem. A Perrineau je navíc se svou postavou a slušňáckým xichtíkem třídního premianta v roli sadistického bachaře-ranaře spíše komický. Na druhou stranu na nízkorozpočtový snímek to bylo vcelku ucházející. Chtěl jsem dát za tři, ovšem scéna s Porterovým mírně retardovaným synkem nesoucím v náručí tatínkovo prádlo zpátky domů k uslzené mamince mě hodně znechutila, na podobný slizký pathos jsem nadmíru alergický. Takže dvě a po použití šup do koše. Jo a musím popravdě přiznat, že až ze závěrečných titulků jsem zjistil, že v jedné z hlavních rolí účinkoval Val Kilmer, což mě nakonec aspoň trochu potěšilo, neboť mám podobná překvapení rád.

Ano, napoprvé zklamání. I napodruhé. Ale s odstupem času a po důkladném odhození všech předchozích očekávání (a z nich pramenících následných zklamání), dávám po třetím zhlédnutí jistou rukou čtyři hvězdy. Zraje jako víno. Jistě, z tématu šlo vytěžit mnohem více, ale díky bohům za podobné filmy, v posledních letech se jich takových (respektive takhle precizně vypravených) mnoho netočí. / Po další projekci (Fan Edit) už dávám s klidným svědomím plný počet. Úžasné scífko, které mi nakonec přirostlo k srdci.

Velkolepá, krásná a poetická sci-fi záležitost, temná, a zároveň prozářená děsivou blízkostí naší životodárné i zabijácké hvězdy. Smrt ve sluneční výhni je zde strašlivá i slastná zároveň, smrtelný orgasmus z prozáření žhavým zlatým slunečním světlem... Jeden z nejpoetičtějších, nejmeditativnějších, nejkrásnějších a "nejatmosféričtějších" sci-fi filmů, který jsem v životě viděl.

Skvostné. Výsostně temné, skličující, klaustrofobické a zároveň strašidelně krásné a poetické. Brilantně zobrazený fiktivní surrealistický svět s prazvláštními postavami a proklatě hustou atmosférou. Moc bych se chtěl v takovém městě aspoň několik hodin procházet... Ale pak zase odejít.

Bravo! To se povedlo. Roztříštěné? Spíš bych řekl pestré. Famózní úvodní scéna o stařecké posádce Crimsonovy pojišťovny. Porodnice a přístroj co dělá "pink". Katolíci versus protestanti. Sexuální výchova. Osvětový příspěvek k dárcovství orgánů. Jeden hodně hodně tlustý pán. Máte rádi úchylný a přitom inteligentní humor? Pak vřele doporučuju. "Dobrý den, jdeme si pro vaše játra..."

Bezkonkurenčně nejlepší komedie kterou znám. Nejlépe tento film ocení divák s alespoň základní znalostí judaismu, křesťanství, historie a se zálibou v ironickém a svatokrádežném humoru.

Bylo by nespravedlivé dát o hvězdu méně z toho důvodu, že to není tak velkolepé jako Frickeova Baraka. Je to velkolepé, ačkoliv je to "pouze" o lidech. O každodennosti. O rozdílech. O podobnosti. O bezvýchodnosti, ale i o odevzdanosti a pokoře. Skvěle poskládané záběry. Několik obrazů se mi nesmazatelně vrylo do paměti, třeba dlouhý začátek z brazilského zlatého dolu Serra Pelada s muži, vynášejícími nahoru zraněného kamaráda jako pytel s hlínou. Nebo holčička vezoucí domů na voze unaveného či opilého otce (nejspíš opilého)... Silné. A také se mi tentokrát hodně líbila Glassova hudba.

Geniální. Velkolepé. Strhující. Iniciační záležitost. Slova jsou nedostačující. Dokonalá kombinace obrazů a hudby, dokonale poskládaná, vyvolávající bezpočet silných dojmů a myšlenkových asociací. Připravený člověk si u tohohle opusu uvědomí spoustu souvislostí. Baraku jsem viděl už ca třicetkrát a pokaždé mě znovu dostane. Poprvé zhlédnuta v kině Atlas v Praze na Florenci ca v roce 1994. Bylo to pro mě úplné zjevení, tak krásné a s tak velkou výpovědní hodnotou... Cestou domů jsem se pak díval na noční oblohu a cítil víc než kdy jindy, že vše je spolu propojeno a celý svět je ve své rozmanitosti, složitosti a velikosti vlastně v podstatě hrozně jednoduchý a malý... Je jasné, že kolik lidí tolik cest, že spousta lidí se určitě "jen" pokochá krásnými obrazy a hudbou a o nějakých širších souvislostech je vůbec nenapadne přemýšlet. Na mě má ale Baraka pokaždé jakýsi sedativně-meditativní účinek... I když si o životě (o samé fyzické podstatě života) na téhle planetě nemyslím nic dobrého, při tomhle filmu vždycky silně pociťuju že "všechno je jak má být", uvědomím si pomíjivost všeho na Zemi, pomíjivost nejen lidí, ale i všeho živého i neživého, pomíjivost celé Země, i Slunce, i celého vesmíru... No a to mě vždycky přivede do stavu příjemného duševního klidu.