Rimsy

Je to vážně hnus. Asi nikoho nepřekvapí, že příběh je v lepším případě zcela debilní, v horším cynicky zlý – u Cats hrála vždy hlavní roli technická stránka, která v téhle sérii děsivých tvůrčích rozhodnutí odhaluje dosud netušená zákoutí uncanny valley. Divákovi je většinu tragicky se vlekoucí stopáže trapně, a to nejen za Iana McKellena, Judi Dench nebo Idrise Elbu, ale dokonce i za Rebel Wilson či Jamese Cordena. Špičky Hooperovy kariéry (Králova řeč, Dánská dívka) jsou za mě zcela průměrné a jeho zprznění Bídníků považuju za jeden z nejkrutějších vtipů dekády; po téhle chlupaté zrůdnosti od něj už ale nechci vidět nic a v duchu prezidentova vánočního projevu mu nadále přeju jen bolest. Cats jsou nenápaditým, technicky nedotaženým a děsivě otravným digitálním bordelem, který je pro diváka s minimálně polovinou mozku v zásadě nekoukatelný.

Očekávání obrovského průšvihu bylo na místě, nakonec je však dlouho odkládaný návrat Mizerů překvapivě příjemným akčňákem. Chemie mezi nestárnoucím Willem Smithem a naopak velmi stárnoucím, ale oproti Kevinu Hartovi značně decentním Martinem Lawrencem stále funguje, stejně jako žánrové kombo akce a humoru. Honičky ani přestřelky se do akčního kánonu nezapíšou, ale vůbec nenudí a díky dialogovým vtípkům filmu odpustíte i velkou míru scenáristické přepálenosti. Ta dává vzpomenout na devadesátky, což se třeba na nedávném Blíženci podepsalo hodně negativně, ovšem zdejší floridský vibe nás vrací do dob, kdy se bruckheimerovská poetika tyčila na vrcholu žánru – a to si nechám líbit. V rámci žánrových limitů jsou tak Mizerové navždy suverénně zvládnutí a malí kluci v nás se můžou bavit stejně jako před dvaceti lety.

Guy Ritchie neriskoval. Opět se vrací do světa londýnské galerky, kde představuje panoptikum bizarních drsňáků, kteří se v doslova vražedném tempu podvádějí, okrádají a u toho stíhají i hláškovat. Tuhle kombinaci jsme u Ritchieho viděli už několikrát a aktuální Gentlemani jsou povedeným příspěvek do subžánru cockney gangsterek – jenže nic moc navíc. Na rozdíl nekňubů ve Sbal prachy a vypadni či nesmlouvavých cikánů v Podfu(c)ku se teď téměř vůbec nepodíváme mezi spodních 10 milionů a trávíme čas s borci v naškrobených oblecích, kteří si žádný divácký soucit nezaslouží. Proto je i těžké dopracovat se k nějakým emocím, přestože téměř dvouhodinové vyprávění je samozřejmě velmi svižné a zábavné. Jako největší obohacení se proto ukazuje velmi nespolehlivý vypravěč Hugh Granta, který si s narativními očekáváními dokáže dobře pohrát. Ani té akce nakonec není přehršel, holt rozpočet byl velmi přiškrcený, o to víc se však Ritchie vyřádil s jízlivými dialogy. Stylovka to samozřejmě pořád je a na McConaugheye, Hunnama a Goldinga se skvěle dívá – přestože pro mě se jasně největším králem stal Colin Farrell, jehož postavě bych přál víc prostoru a klidně i vlastní spinoff. Prostě, pokud půjdete na novou ritchieovku, dostanete přesně to, co chcete, a odejdete se spokojenými 75 procenty – ale nic jiného či nedejbože inovativního raději nečekejte.

James Mangold zase dokázal své řemeslné kvality, ale přesto se vtírá pocit, jestli jeho příspěvek není trochu zaměnitelný. Podle očekávání tahle dvě a půl hodiny dlouhá jízda nohu z plynu moc nesundává a hlavně pasáže závodů jsou zpracované velmi kvalitně - jenže inovátorsky jen minimálně. Příběh namísto psychologie hlavních figur a jejich vzájemných soubojů (jak jsme se dočkali v Rivalech) stojí na konfliktu talentovaných jedinců s tupým korporátem a asi si dokážete představit, jak to vypadá - a přesne to se také děje. V tomhle soukolí hraje prim Christian Bale, jehož ostrovní přízvuk a lícní kosti si kradou film pro sebe. Oceňuji, že se Mangold podobně jako v Loganovi pokouší uchopit mainstreamové téma komornějším způsobem, leč ani tentokrát si mě úplně nezískal. Benzínem provoněný výlet do šedesátek tak pro mě představuje jen špičku hollywoodského řemesla, ale v hlavě se nijak hluboko neusadí.

Tohohle Terminátora jsem chtěl vidět jako malej! Našlapaná akce, příjemně vyhrocené vztahy mezi postavami (které až na pár míst s Arnoldem dávají smysl) a návrat k poetice prvních dvou dílů – o moc lépe to asi dopadnout nemohlo. Oproti Genisys se navíc nejedná o zmatené vykrádání toho funkčního z minulosti, nýbrž se s většinou motivů smysluplně pracuje a Tim Miller předkládá notně renovovaný pohled na Terminátora, jak vypadá v roce 2019. Ústřední ženská trojka si vede velmi dobře při akci i povídání, Arnold s Gabrielem Lunou pak představují mlátičky z minulosti – a zatímco Arnie si svou nejslavnější roli s gustem zopakoval, Luna si v úloze "potuněného T-1000" vystačil s větším minimalismem. Adekvátní stopáž nabízí opravdu dostatek akce v různých prostředích a téměř vždy s dostatečným stylem, což je přesně to, co od Terminátora potřebujeme. Za mě tedy překvapivě velká spokojenost!

Jakkoli leckdy žehráme na dobu sequelů, které se snaží pouze vytěžit funkční vzorec a o nic jiného se nepokoušejí, málokdy jsme svědky tak krystalicky čisté kopie jako u Zombielandu. Dvojka opravdu pouze bere prvky fungující z jedničky a obvykle se je ani nesnaží nikam posunout, jen jich divákovi naservíruje o něco víc. Takový přístup by se dal čekat u pokračování po dvou letech s cílem svézt se na vlně zájmu, tady se však dekáda odstupu od prvního dílu téměř neprojevila. Opět tedy dostaneme porci drcení nemrtvých lebek, hláškujícího (a roli si viditelně užívajícího) Harrelsona, uťáplého Eisenberga a nekompromisní Emmu Stone. Pouze Abigal Breslin o dekádu zjevně zestárla, a tak se hlavní linka točí kolem jejího dospívání a útěku z domova. Ovšem na logiku můžete i nyní zapomenout, většina chování postav nedává při bližším pohledu smysl, ale s tím si nelámala hlavu ani jednička. Rána jistoty je proto opravdovou sázkou na jistotu a spokojenost fanoušků prvního dílu – trochu více konverzačního humoru, propracovanější akce a pár příjemných cameo roliček. Nenadchne, ale vůbec neurazí.

Blíženec těžko uchvátí něčím jiným než technologií a i tam je to poměrně s otazníkem. Viděli jsme 3D verzi, v níž obraz pravděpodobně vypadá ještě digitálněji, ale místy už je ta počítačem vypulírovaná vizualita až přehnaná. Jak jsme čekali, oproti prvnímu traileru se opravdu podařilo mladší verzi Willa Smithe vyladit a lépe snad už vypadat ani nemohla. Rovněž řada bitek vypadá našláple a jinak celkem paběrkující fanoušci přímočaré akce si na své přijdou. Smith i Mary Elizabeth Winstead nemají těžkou práci, ale scenáristická křeč a prázdnota se ukazuje nejvíce u postavy Clivea Owena, jež nesmyslnost a příběhovou vyprázdněnost ztělesňuje zcela jasně. Jedná se o další akční trip po několika lokacích, ledabyle spojených rámcovým příběhem a do ztracena vyznívající snahou o zamyšlení nad lidskostí. Řemeslně snaživá, ale jinak zcela prázdná akční jednohubka.

Konečně je tahle rozháraná série u konce. Hodnocení jejího závěru by mohlo proběhnout v několika různých debatách. Nabízí se třeba otázka, jak bylo možno takhle rozehranou sérii vlastně ukončit? Nebo jestli je vůbec možné, aby se tenhle díl líbil těm, kteří z různých důvodů nesnášeli oba předcházející? A tak dále. To se všechno bude v dalších dnech a týdnech řešit, každopádně za mě se jedná o důstojné završení. Podle očekávání je devítka plná hašení Johnsonových požárů, a tak se nejvíce blíží abramsovské sedmičce; zároveň překotným tempem, digitálními orgiemi a snahou dát fanouškům vše, co se dosud nepovedlo, dává vzpomenout na Pomstu Sithů. V klasicky abramsovském duchu je finále efektní, nesnaží se na rozdíl od Posledního z Jediů kdovíjak rozšiřovat svět a nové prvky do Silou prosyceného vesmíru zapojuje hlavně ve chvílích, kdy si jinak moc neví rady. Hlavně se však snaží uzavřít, co jde (občas trochu překotně), a dát fanouškům dostatek toho, co mají rádi. Uvědomuju si, že to nezní kdovíjak úžasně, přesto u mě po prvním zhlédnutí převládá spokojenost. Téměř všechno emoční ždímání a vysvětlování, co byste očekávali, tam opravdu je, ale má dostatečný švih a řemeslnou suverenitu na to, aby to vlastně ani nevadilo. Těžko říct, jestli takhle neodvážný závěr může kánon Hvězdných válek posunout někam dál – mě však neurazil a příjemně popcornově pobavil.

Fetiš. Tohle slovo uslyšíte ve spojení s Tarantinovou novinkou ještě hodněkrát. Autorova fascinace šedesátkami tentokrát bohužel převálcovala všechno ostatní, takže doba hippies, sledování televize a žití amerického snu je na ploše dvou a půl hodin vykreslována až příliš precizně. Na úrovni jednotlivých scén i celkového propojení paralelních linek totiž nevyznívá nijak světoborně, a to jak po stránce scénáře, tak ani filmařské grácie. Tarantino je samozřejmě dostatečně zkušený na to, aby diváckou pozornost udržet dokázal, přesto se nelze ubránit dojmu, že od něj prostě chceme víc. Tady se až v závěru dočkáme důkazu, že Tarantino stále dokáže bavit a překvapovat – a o to víc mrzí ta dlouhatánská doba předtím, věnovaná vykreslování hollywoodské mašinérie na způsob rozpačité coenovky Ave, Caesar. A to rozhodně není přirovnání, které bych v souvislosti s mým nejoblíbenějším režisérem chtěl používat...

Na jeden z největších hitů roku, jak by mohlo nadšení z Benátek předznamenat, to nakonec asi stačit nebude. I přesto je ale na Jokerovi řada věcí k pořádnému chválení. Co nikoho nepřekvapí, je samozřejmě fantastický Joaquin Phoenix v další ze svých chameleonských kreací. Stačí, aby se zlověstně díval do kamery a nic víc k navození děsivé atmosféry nepotřebujete. To naštěstí Todd Phillips pochopil, takže mu tuhle one-man show nekazí a pouze podbarvuje audiovizuálními hody, jak si hollywoodský spektákl žádá. Samotný příběh samozřejmě zrovna realistický není a psychologické vykreslení je sice jakž takž funkční, ale vcelku banální – chce se říct, že by se Evropa tématu chopila o poznání důsledněji. Výsledek je však vyvážený, řemeslo jde ruku v ruce s atmosférou i lehce sociálním poselstvím, přestože po promakanějších předchůdcích (hlavně Taxikářovi) pokukuje Joker trochu zespoda. Za mě však spokojenost a jedna z nejzajímavějších komiksovek (hehe) za dlouhou dobu.