Rimsy

Na nepřímé pokračování špičkového animáku V hlavě jsem se dost těšil. Před pěti lety se totiž týmu kolem Petea Doctera podařilo nejen představit standardně chytlavý a dojemný příběh, ale i překvapivě názorně a rozumně představit řadu principů, na kterých náš mozek funguje. Od ponoru ještě o kousek hlouběji tedy nebylo třeba očekávat nic menšího než animák roku. Jenže vysoká očekávání se nenaplnila. Nechám stranou úvahy nad podivně seriózním konceptem, jenž pro málokteré prepubertální dítě bude dostatečně atraktivní; z pohledu dospělého diváka jsem totiž dostal příjemně vážný kus, který však na položení hutných otázek reaguje pouze velmi vlažnými a nepřekvapivými odpověďmi. Jako by Docter a spol. vlastně neměli co říct, ale přesto se chtěli pustit do už jednou úspěšně proplavaných vod. Pixar samozřejmě stále dokáže mnoho nabídnout – povedený dabing (Richard Ayoade!), skvělou hudbu mísící oduševnělé plochy Trenta Reznora a Atticuse Rosse s chytlavými jazzovými mezihrami, a nakonec i epicky působící, přestože trochu jednotvárně promodralý vizuál. Napětí se daří budovat, přestože málokterý zvrat překvapí a výsledné poselství sice pohladí, ale rozhodně vás nedostane do emocionální či myšlenkové bouře. Dospělejší tvář Pixaru neurazí, ale i v souvislosti s velkými očekáváními u mě převládá lehké zklamání.

Spása, či zatracení? Zachariáš v posledních letech rozděluje filmovou obec, ale jeho návrat do známých vod ji mohl zase jednou spojit. O kvalitách debutového Úsvitu mrtvých se napříč Snyderovou kinematografií pochybuje snad nejméně, dává tedy smysl na tento úspěch v těchto rozbouřených dobách navázat. Jenže! Příběh je nejen banální (což by nevadilo), ale i plný nelogičností (což už vadí) a Snyder snad záměrně nenaplňuje očekávání, jež sám vytváří. Úmorné dialogy zbytečně přerušují docela příjemně plynoucí a sympaticky brutální akci, jež se však bohužel zase jednou tváří jako něco víc, než ve skutečnosti je. Kvůli ne zcela pochopitelnému Snyderovu rozhodnutí je navíc velká část filmu natočena neostře a roztřeseně – podobně jako Knightmare scéna ve finální (ehm) verzi Ligy spravedlnosti. Snová estetika se do určitých pasáží hodí, zde ovšem působí jako další ze Snyderových rádoby uměleckých voleb, které si nikdo nesmí dovolit odmítnout, jinak bude nařčen z nepochopení jeho vize. Přestože nabubřelost z téhle jednohubky nečouhá tak silně jako z nedávné ZSJL, najmutí příčetného kameramana a pokrácení tak o hodinu by filmu jen prospělo. Přesto musím přiznat, že jsem trpěl méně, než jsem čekal, a jako oddychová žánrovka je Armáda mrtvých zcela snesitelná. Ale nic víc.

Tenet letos už podruhé. Po Nolanovi si i David Fincher natočil vyloženě svůj film, zjevně s minimálními mantinely ze strany studia – volba Netflixu tak rozhodně dává smysl. Stejně jako v případě Tenetu se jedná o cinefilní a docela úzce zaměřený zážitek, který si masovou oblibu rozhodně nezíská. To by samo o sobě nebylo nijak na škodu (alespoň tedy pro nás, Netflix to jistě trochu zamrzí), koneckonců v podobném duchu se nesla i poslední tarantinovka Tenkrát v Hollywoodu. Fincher se snažil scénář svého otce natočit už v 90. letech, povedlo se mu to až nyní – a možná právě přehnaná úcta k původnímu textu vede k tomu, že precizní Fincherova režie v čele se schopností vystavět atmosférickou scénu, tradičně soustředěný výkon Garyho Oldmana i chytře zkomponovaný styl evokující řemeslo klasického Hollywoodu (přitom však naplňující aktuální požadavky na tempo a naraci) se trochu vytrácejí do prázdna. Mank je velmi dobrý film a v letošní hollywoodské mizérii rozhodně jeden z nejzajímavějších, trpí však řadou slabin, kvůli nimž se většině Fincherovy tvorby bohužel nevyrovná.

Králové videa balancují mezi svižně navozenou retro atmosférou ve stylu King Skate a poloamatérským fanouškovským filmem z YouTube. Občasné technické nedokonalosti, ať už obrazové či zvukové, však ani moc nevadí, spíše podtrhují punkovou zapálenost do tématu i často spornou kvalitu zmiňované produkce. Fanoušci Arnieho, Slye, JCVD a dalších, převážně akčních hvězd si díky množství pečlivě vybraných hlášek z rychlodabingu přijdou na své. Výsledek však není zaměřen jen na úzkou cílovkou geeků, nýbrž dokáže poutavou kombinací mluvících hlav a ilustrativních záběrů z nadabovaných filmů přiblížit fenomén i někomu, kdo o tomto našem specifiku nikdy neslyšel. Osobně mě víc bavila první polovina zaměřená hlavně na osmdesátky, kdy se celá komunita rychlodabérů a videopirátů pohybovala na hraně (respektive lehce za hranou) ilegality – především se však jednalo o jakousi generační vzpouru vůči dobové šedi, proto se paralely s myšlenkovým podhoubím King Skate přímo nabízejí. Fanoušci si tedy zavzpomínají na staré zlaté časy, ostatní se mohou něčeho přiučit – za mě ideální kombinace a velmi podařené zpracování okrajového tématu.

Nejočekávanější film roku samozřejmě bez problémů splňuje nejvyšší předpoklady co se týče kvality produkce, řemeslné poctivosti i udržování diváka v permanentním zájmu. Díky téměř neutichající hudbě a velmi rychlému střihu utečou dvě a půl hodiny celkem rychle, zároveň však až fyzicky nepříjemně; což je jen jedno z řady propojení stylu a narace, které máme u Nolana tak rádi. Jenže samotná logika světa, z níž vychází i způsob vyprávění příběhu, na první zhlédnutí působí jako takový nedopečený Počátek. Navzdory několika vysvětlovačkám nemám pocit, že bych se v dění orientoval dostatečně na to, abych si jej užil. V tuhle chvíli nevím, čí je to chyba. Nejspíš mě tedy čeká ještě jedna projekce, tentokrát s několika učebnicemi fyziky po ruce. To by nakonec nebyl ani tak velký problém, více mi však vadilo, že jsou hrdinové podáni tak chladně a odtažitě, že mě jejich příběh zas tolik nezajímal. Přidejte si k tomu až marvelovsky videoherní obíhání atraktivních lokací kvůli MacGuffinům, a je jasné, že zatím u mě převládá zklamání. Ale už teď vidím velmi inspirativní motivy, na jejichž prozkoumání se těším.

Je to gimmick, nebo ne? Tahle otázka se vkrádala už od zveřejnění prvních informací o Mendesově (a ve snad ještě větší míře Deakinsově) uchopení jedné prvoválečné epizody. No, a pravda je taková, že bohužel to tak opravdu je. Příběh je sám o sobě banální, což by vůbec nemuselo vadit, neboť i na značně úsporné ploše ukazuje velké množství válečných hrůz, s nimiž se tehdy museli (nejen) vojáci potýkat. Jenže za mě je problém v tom, že Mendesova zákopová momentka nepřidává do ranku kvalitních válečných snímků nic moc nového. Opět se dozvíme, že válka je špinavá a nečestná, nikdy nekončící a nesmyslná, prolezlá byrokracií, ale možná i skýtající určitou naději a nový život. V zásadě tedy totéž, co se dozvíme už někdy od 60. let. Zde je tedy v hlavní roli Deakinsova kamera, která se celou dobu snaží balancovat mezi vysoce inscenovanou uměleckostí (dávající vzpomenout třeba na Bélu Tarra či Hou Hsiao-Hsiena) a zdánlivě realistickou přirozeností, jak ji známe ze standardních hollywoodských válečných bijáků. Vyznění je proto někde na půli cesty, ale nutno uznat, že od Lubezkiho jízd v Birdmanovi si nikdo v Hollywoodu nedal takovou práci s komponováním záběru a konstantním posunem napříč mizanscénou. Zdá se tedy, že mám trochu problém s konceptem a tím, jak se snaží hrát na efekt. Jenže přestože toho pod hezkou skořápkou moc nenacházím, musím uznat, že vytyčený styl byl dodržen a cíl naplněn. Mendes udělal přesně to, co chtěl, a pomohli mu i výborní George MacKay a Dean-Charles Chapman v hlavních rolích. Potěší i camea Firtha, Cumberbatche, Scotta, Stronga a Maddena, kteří i velmi omezený prostor dokážou ovládnout. Výsledkem je velmi povedený film a od A do Z napsaná učebnice pro kameramany – a to vlastně asi i stačí.

Epileptická, rozháraná, barevná a zbytečná; taková je celovečerní jízda s Harley Quinn. Je šílené si myslet, že pouhé obsazení ženských postav dokáže zakrýt či rovnou vykompenzovat chabý příběh a nudnou akci – ještě šílenější pak bude, až se ukáže, že to za oceánem možná opravdu stačit může. Samotná Margot Robbie v titulní roli se sice snaží, ovšem její sociopaticky-infantilní póza se po deseti minutách okouká a následně nemá co nabídnout. Zbytek horkou jehlou poskládaného ženského týmu je nevýrazné a příběhy jednotlivých dam jsou až příliš zaměnitelné – především bije do očí, že jediná rovina, v níž se ženy dokážou za něco postavit, je jejich vymezení vůči mužům; víc toho tyto figury nabídnout nemohou. Bohužel ani Mary Elizabeth Winstead nemá dost prostoru, aby něco rozehrála, a tak nejlépe prokreslenou i nejprocítěněji zahranou figurou je paradoxně slizce homosexuální záporák Ewana McGregora. Dokonce ani akce není nijak úchvatná, přestože s choreografií a barevnými efekty zjevně muselo být dost práce. Jenže pod všemi barvami hrajícím pozlátkem je jen šeď a prázdnota, a to je velká škoda.

Přiznám se, že samotné sledování mě kdovíjak nebavilo. Více než dvouhodinová stopáž je v tomhle případě celkem úmorná a nikým nezpochybňované nelogičnosti jsou taky otravné. Jenže ze zpětného pohledu má ten film celou řadu kvalit. Předně Elisabeth Moss, která patří mezi současnou špičku nejen chytrým výběrem rolí, ale i suverénní přirozeností při prezentaci zcela obyčejných žen, kterým se dějí divné věci. Dále je třeba ocenit, že jakkoli výsledkem mohl být rutinní béčkový horor, laciných lekaček je pomálu a budování atmosféry si vystačí s chytrou kamerou, efektně využívající neviditelnosti titulního záporáka. S tím souvisí i pár akčních scén, pečlivě choreograficky naaranžovaných, a je třeba uznat, že z minima finančních prostředků se podařilo vyrazit opravdu maximum. No a samozřejmě nesmím opomenout ani zábavu s interpretacemi kolem ženské emancipace – vymezení se vůči kontrolujícím, mocným a bohatým mužům je málokdy tak příjemně doslovné jako zde. Technofobická linka je už jen třešničkou na dortu a je jenom škoda, že se Leigh Whannell nepustil ještě do odvážnějších rovin a nenechal dobrou půlhodinu materiálu na podlaze střižny. Pak by z mojí převažující spokojenosti zmizela pachuť rozpačitosti, která tam teď nezanedbatelně je.

Pixar frčí! Trailery nijak úchvatně nevypadaly a nabízela se obava, jestli se slavné studio už omíláním různých forem sebepoznání trochu nevyčerpalo. Ale naštěstí se zdá, že ne - pod divným názvem se na první dobou skrývá další příběh o dospívání, důležitosti rodiny a tak dále, jenže pod povrchem se jedná o zcela funkční coming-of-age drama zabalené do tradičně precizního vizuálu. Ten dokáže udržet pozornost i menších diváků, přestože tady se očividně cílí trochu výš. Za mě je to jednoznačně ku prospěchu věci, a přestože Frčíme nemá takový merchandisingový či popkulturně významný potenciál jako třeba Nemo nebo Auta, je to chytře napsaná a nakonec i dojemná oddechovka, kde se hashtag #daddyissues rozhodně uplatní.

Trailerová kampaň vykecala jak ty nejlákavější momenty, tak i hlavní příběhový zvrat, který nastane zhruba v půlce. Do té doby se jedná o naprosto tuctový akčňák, v němž máte dost času na odškrtávání žánrových klišé; druhá polovina se pak snaží nabídnout něco víc, jenže moc se jí to přece jen nedaří. Záporák Guye Pearce je smutně necharismatický, Eiza González nic hrát nemusí a spoléhá se na fyzické přednosti, no a Diesel si holt jede svou rutinu. Jako zneužívaný voják, jemuž je do značné míry odňato vlastní vědomí, by nám v trumpovské éře mohl něco říct, ale na to se tu nehraje. Tohle je úplně jednoduchá, prostinká, banální akce, která sotva uspokojí jen fandy zaměnitelných digitálních efektů a ve slow motionu padajících nábojnic.