Rimsy

Možná už prostě moc není, kam to posouvat. Zatímco předcházející osmička dokázala vytvořit pár velkolepých akcí i zábavných momentů, aktuální devítka vedle ní působí jako chudý příbuzný. Ty nejzajímavější postavy zmizely, a přestože se několik staronových obličejů objeví, zájem v divákovi vyvolají jen pramalý. Akce je samozřejmě zvládnutá, přestože běží spíše na volnoběh. Velmi podivně působí repliky, že je třeba se spoléhat na fyzikální zákony – přičemž právě ty pochopitelně trpí nejvíce. To by bylo v pořádku, jenže proč na to ještě upozorňovat, že? I Dieselovy proklamace o důležitosti rodiny skřípou jaksi víc než jindy a zbytečně natahují už tak přehnanou stopáž. Při projekci jsem ale netrpěl a uznávám blockbusterově-výplachové kvality. Pokud chcete navštívit znovuotevřené kino s cílem vidět drahý a blbý biják, i takto rutinně odvedená práce dovede zabavit; ale o výrazný, nadprůměrný či jakýmkoli směrem posouvající příspěvek do série se jistě nejedná.

Talentovaná Chloé Zhao našla společensky angažované, a přitom hluboce lidské téma, pro něž navíc našla ideálně ztrápenou tvář Frances McDormand. Zemi nomádů přeju všechny ceny, moc lepších filmů se loni neobjevilo a k té páté hvězdě taky mnoho nechybí… Skvělá práce! Více zde.

Nápady přehlcený a provedením nedotažený – to je žánrový mišmaš jménem Cherry. Holland se snaží a i Russoovci dělají, co umějí nejlíp, jenže mimo komiksovou sféru to vede k velmi rozpačitým výsledkům. Více zde.

Prostřednictvím dlouhých, většinou statických záběrů s pečlivou kompozicí aktérů i dalších prvků mizanscény dovádí Mungiu k dokonalosti onen minimalismus, jenž je pro rumunskou novou vlnu tak typický. Příběhy tamějších filmařů si většinou vystačí s drobnou epizodou v životě zaměnitelných lidí, která se navíc odehrává tak, jak by to i ve skutečnosti dávalo smysl. Díky této neokázalosti a nejednou i záměrnému odpírání katarze se daří vytvářet hutnou atmosféru, kterou našim jihovýchodním kolegům můžeme jen závidět. Ve středu takové struktury však stojí promyšlený scénář, pomocí množství všedních detailů trefně vystihující svou dobu i myšlenkové podhoubí. Více zde.

V ambicích a nápadech utopený uvědomělý thriller, který sice pracuje více s atmosférou než lekačkami, nakonec však vyzní pohříchu do prázdna. Více zde.

Amy Adams chce být moderní verzí Jamese Stewarta, nohy jí však podráží nedotažený scénář a rozklížená koncepce. Polo-remake a polo-adaptace není naplno vůbec ničím. Více zde.

Hravá reflexe (nejen pandemické) doby, která provokuje a podněcuje – občas trochu schematicky, rozhodně však zábavně a formálně nevyzpytatelně. Více zde.

Z výsledku nejsem nikterak na větvi, ale musím přiznat, že to lépe asi dopadnout nemohlo. Přiznaná variace na Johna Wicka staví na hrdinovi s nepravděpodobnou tváří Boba Odenkirka, dobře vybraných vedlejších postavách (Christopher Lloyd a Alexej Serebrjakov si své role náramně užívají) a opakování fungujících wickovských vzorců. Scénář tedy za moc nestojí, postavy jsou načrtnuté vcelku ledabyle, zároveň však docela funkčně. Pečlivá choreografie akce zase jednou připomene, jak rád by člověk takový film viděl v kině. Přisypte k tomu pár úsměvných odkazů na Kmotra či Mafiány a špetku bizarního humoru a… to je vlastně všechno. Ve filmu je jen minimum scén, u nichž bych si říkal „wow,“ a které by výsledek posouvaly do nečekaných výšin. Na druhou stranu v něm také není (v rámci žánru) nic moc špatně, a i přes pár vyprávěcích zaškobrtnutí tahle brutální hodina a půl příjemně uteče. Žádnou revoluci rozhodně nečekejte, ale sympaticky odvázaného akčního výplachu jsme se dočkali.

Sám jsem docela překvapen, že to říkám, ale nemám s tím filmem problém. Přestože bylo předchozím dílům vyčítáno, že lidské postavy nestojí za nic, tak – světe, div se – na tomhle nedostatku se nic nezměnilo. Tvůrci prostě zcela přímočaře staví na tom, že není nic lepšího než sledovat několik obřích digitálních potvor, jak se mlátí. Což není podívaná pro mě, ale nemám problém takové rozhodnutí respektovat. Godzilla vs. Kong proti sobě staví dvě v zásadě kladné potvory a příběh opět dává na srozuměnou, že za veškerým zlem na planetě stojí člověk, nikoli sama příroda. Stereotypně zlá korporace i jednorozměrné charaktery nepřekvapí, zarazil mě snad jen příliš shovívavý postoj ke konspiračním teoriím – na jejichž platnosti je zápletka v jádru postavena. Ale nemá smysl tu hledat nic pod povrchem: Velká opice a velká ještěrka se v několika pěkně nasnímaných scénách potlučou a jako popcornová jednohubka s netoxickou stopáží pod dvě hodiny film vcelku příjemně uteče.

Na nepřímé pokračování špičkového animáku V hlavě jsem se dost těšil. Před pěti lety se totiž týmu kolem Petea Doctera podařilo nejen představit standardně chytlavý a dojemný příběh, ale i překvapivě názorně a rozumně představit řadu principů, na kterých náš mozek funguje. Od ponoru ještě o kousek hlouběji tedy nebylo třeba očekávat nic menšího než animák roku. Jenže vysoká očekávání se nenaplnila. Nechám stranou úvahy nad podivně seriózním konceptem, jenž pro málokteré prepubertální dítě bude dostatečně atraktivní; z pohledu dospělého diváka jsem totiž dostal příjemně vážný kus, který však na položení hutných otázek reaguje pouze velmi vlažnými a nepřekvapivými odpověďmi. Jako by Docter a spol. vlastně neměli co říct, ale přesto se chtěli pustit do už jednou úspěšně proplavaných vod. Pixar samozřejmě stále dokáže mnoho nabídnout – povedený dabing (Richard Ayoade!), skvělou hudbu mísící oduševnělé plochy Trenta Reznora a Atticuse Rosse s chytlavými jazzovými mezihrami, a nakonec i epicky působící, přestože trochu jednotvárně promodralý vizuál. Napětí se daří budovat, přestože málokterý zvrat překvapí a výsledné poselství sice pohladí, ale rozhodně vás nedostane do emocionální či myšlenkové bouře. Dospělejší tvář Pixaru neurazí, ale i v souvislosti s velkými očekáváními u mě převládá lehké zklamání.