Rimsy

Chyby jsou správně udělaným filmem, který si vybírá malé téma a snaží se ho soustředěně rozehrát. Prušinovský natočil důstojnou vztahovku, která ostudu v evropském festivalovém okruhu neudělá, zároveň však nemá dost trumfů, aby ohromila. Více zde.

Chlapská komedie pro ženy? Patrik Hartl dokáže občas trefně pojmenovat mužské pocity a suverénní herci táhnou výsledek nahoru, přesto se v jádru jedná o další ze sexistických a přízemních tuzemských povídaček. Více zde.

Formálně zvládnutý dokument by se hezky vyjímal v televizi, díky rezonujícímu tématu si však našel i cestu do kin. Bohužel však k tématu mnoho nového nepřináší a většinu diváků jen utvrdí v jejich původním přesvědčení. Více zde.

Pátý případ Oddělení Q v nové produkci, s novými tvářemi a bohužel i o poznání horším provedením ve všech směrech. Výsledek nezachrání ani výrazná česká stopa. Více zde.

Rozhýbaná reklama na psy z útulků láká na výrazný vizuál, a hlavně silné téma pro rodiny s dětmi. Jako narativní film příliš nefunguje a překvapí mírou drsnosti, přesto jako zážitek neurazí a svou diváckou obec si najít dokáže. Já mezi ni ale primárně opravdu nepatřím. Více zde.

Hledání morálky mezi vodkou, cigaretami a tlumeně osvětleným kulturákem je vydařený debut, který možná až příliš sveřepě odškrtává povinné položky ze seznamu „hledání české nátury“, představuje však zdařilou podívanou na úrovni současné festivalové Evropy. Což je velmi dobrý výsledek. Více zde.

Sprostý a hrubý humor, který bohužel není vtipný a nedává ani žádný smysl. To je hlavní deviza strnulé konverzačky, u níž není problémem jen divadelní původ, nýbrž i všechno ostatní. Více zde.

Japonská legenda Akira Kurosawa dodnes patří mezi režiséry, jejichž díla stárnou s velkou grácií. Jeho fascinace západními žánry (především westerny a noirovkami) a schopnost skloubit typicky japonský styl s mezinárodně pochopitelným vyprávěním činí z jeho vrcholných děl nadčasové záležitosti – a jedním z nich je bezesporu Yojimbo, někdy uváděný také pod názvem Tělesná stráž. Jak je pro Kurosawu v podstatě standardem, celý snímek se pyšní nádhernou vizuální stránkou s precizní kompozicí prvků mizanscény a velkou hloubkou ostrosti, často postihující dění ve více plánech či dynamický pohyb postav před kamerou. Výrazné hudební motivy kombinují japonskou tradici se zřetelně westernovými prvky. Inspirace noirovkami se zase projevuje hrou světla a stínu, a to především v napínavé scéně útěku ústředního samuraje za zajetí. Více zde.

Aktivismus, který nekřičí. Gunda mixují meditativní přírodní romantismus se syrovou angažovaností. Na první pohled černobílý přírodovědný dokument, kde se nic neděje, na ten druhý však velmi silná filmařská výpověď pro trpělivé diváky. Více zde.

Shy to zase dokázal! Ne, nenatočil dobrý film, to ne – ale opět dokázal zajímavý námět utopit ve scénáři plném nesmyslů, a hlavně přehršli motivů. Nutnost vzít logiku jeho filmového světa na milost, tu by člověk i měl – ale když Shyamalan sám pořádně neví, jestli točí snové podobenství, hororový survival, nebo paranoidní thriller, tak opravdu není kde brát. Ne všechny nápady jsou špatné, leckteré musely na papíře vypadat dobře, navíc se v první polovině daří udržet atmosféru neustále přítomné hrozby, jak známe třeba od Jordana Peelea. Jakmile se však klubko nápadů začne rozplétat, z řady důvodů jsem měl pocit, že se dívám na spin-off Ztracených; se vším protivným, co to znamená. Rozbor toho, co chtěl autor říci, by byl zajímavý, ale bohužel i o poznání zajímavější než film samotný. A na to už jsme u něj bohužel až příliš zvyklí.