Rimsy

Tak to vyšlo. James Gunn se utrhl ze řetězu a servíruje brutální eRkové akce a hromadu bizarního humoru. Zatímco v druhých Strážcích Galaxie se zdálo, že se jeho styl možná pomalu vyčerpává, tady se mu podařilo využít mnohem drsnějšího a odvázanějšího materiálu, v němž si mohl dovolit v podstatě cokoli. Krev stříká všude kolem a snad každá z postav se dočká své stylově natočené akční scény. Film dvě a čtvrt hodiny baví, nenudí… a pak skončí. Temnější tóny, o které se (nejspíš) pokoušel Ayer, tu nemají prostor, osudovost je přebita přepáleností a kromě jedné anti-establishmentově laděné sekvenci je snímek oproštěn o jakýkoliv myšlenkový přesah. Pro mě je to nedostatek, ale většina diváků s tím nebude mít problém. Koho z nedávných blockbusterů urazila tupost Rychle a zběsile, rozháranost Black Widow či nevyhrocenost Expedice: Džungle, bude u Sebevražedného oddílu spokojen – kampaň slibovala vtipnou akční jízdu a přesně takový produkt se podařilo dodat.

Thajský mystik s nevyslovitelným jménem Apichatpong Weerasethakul se vrací ke svým oblíbeným tématům spánku a přírody, aby diváka na dvě a čtvrt hodiny uvrhl do nejistoty, kde se nachází hranice mezi realitou, snem a možná ještě něčím dalším. Tilda Swinton v roli Britky toulající se kolumbijským Medellínem i vesnicemi v náhodných intervalech slyší silné údery, jejichž původ se možná ani nenachází v realitě. Tajemná zápletka nevypovídá nic o vpravdě náročném a nediváckém stylu, který od diváka vyžaduje velkou trpělivost – a odměna na konci je stejně prchavá a nejednoznačná jako celý snímek.

Druhý film Jana Němce se znelíbil prezidentu Novotnému natolik, že byl obratem zakázán. A není se čemu divit, podobnosti s o chvíli mladším Hoří, má panenko jsou nepřehlédnutelné. Sedmero obyčejných lidí se po pikniku v lese ocitne na opulentní hostině tajemného boháče, rychle se však začne ukazovat, že účast na téhle veselici vyjde všechny hodně draho. Hra s vyprázdněnými dialogy je dodnes zábavná, stejně jako hádání, které nevinné dialogy ve skutečnosti odkazují ke zrůdnostem komunistického režimu z jeho první dekády vlády. Občas je vyprávění příliš abstraktní, jindy zase moc doslovné, pro příznivce syrového pozorování národního naturelu ve Formanově či Papouškově duchu je však Němcova stylisticky umírněná druhotina tím pravým.

Nadšené divácké ohlasy a Velká cena z Cannes. Tím se chlubí druhý snímek Juha Kuosmanena, který má na kontě povedený Nejšťastnější den v životě Olliho Mäkiho. Tentokrát si vybral vděčný námět dvou rozdílných lidí, kteří se ocitnou ve stejném (a velmi uzavřeném) prostoru. Finská studentka archeologie jede lůžkovým vlakem za skalními obrazy a v kupé se ocitne společně s věčně opilým ruským rabiátem. Uzavření v klaustrofobním prostoru s roztahovačným Rusem je možná trefným vystižením pocitu mnohých postsovětských republik, jinak se však tato melodramatická jednohubka o žádné velké přesahy nesnaží a vystačí si s líbivým figurkařením, které možná voní člověčinou, ale nic moc zajímavého z něj nevyplyne.

O lidech bez lidí. Jóhann Jóhannsson se dva roky po smrti dočkal celovečerního režijního debutu. Jeho klasicky gradující ambient se totiž spojil s černobílými, pomalu rozpohybovanými záběry na jugoslávské památníky druhé světové války. Připojte k tomu hlas Tildy Swinton, vyprávějící zhuštěnou verzi novely Olafa Stapledona z 30. let, a máte opravdu poctivý festivalový art. Načrtnutý filosofický příběh o vzkazu z budoucnosti je sám o sobě zajímavý, v kombinaci s Jóhanssonovou hudbou i skutečně poutavý, ale osobně jsem si nenašel cestu k vizuální stránce. Kontrastní záběry 16mm kamery jsou až příliš abstraktní, zaměnitelné a nezkoordinované s předkládanou litanií nad osudem lidstva, takže kýžený vzletný a zároveň zúzkostňující efekt se v dostatečné síle nedostavil.

Tchajwanský přeborník meditativní pomalosti Tsai Ming-liang opět natočil svého dvorního herce Lee Kang-shenga v sérii dlouhých, často statických záběrů – jak to máme rádi! Příběhová anekdota natažená na dvě hodiny sleduje Leeho jakožto celkem majetného, leč osamělého muže, jenž se dočká chvilky pomíjivého štěstí díky masáži od chudého mladíka. No a to je vše – dlouhé záběry na přípravu jídla či koukání z okna musejí být pro mnoho diváků nestravitelné, jako náladovka s melodramatickou pointou však Dny fungují výborně.

Místy neuspokojivé při sledování, o to více odměňující při následném zamyšlení. Gawain s tváří Deva Patela nachází sebe sama v prostředí atraktivního středověku a divák nestačí žasnout nad nádherným vizuálem i podivným obsahem, které David Lowery s gustem servíruje. Více zde.

Provokativní dokument, který se k tématu rodičovských nároků a extrémních výchovných přístupů záměrně vůbec nevyjadřuje, čímž rozpoutává diskuzi. Neotřelé, zajímavé, ale místy úmorné. Více zde.

Miro Remo natočil zábavnou, atraktivní a svým poselstvím přitom zdrující sondu na okraj společnosti, kam spousta z nás nedohlédne snadno. Více zde.

Steven Soderbergh dal dohromady skvělý herecký tým, který se v kouzelných kulisách Detroitu 50. let okrádá, vraždí a podvádí. Přímočará zábava je obětována ve prospěch vrstevnatosti, která však nebude každému po chuti. Více zde.