Willy Kufalt

„Bez času neexistujem.“  Říkal jsem si, že si Luc Besson tropí z diváka totální srandu, když předhazuje děj plný šílených zvratů až absence logiky a navrch kombinuje akční „béčko“ s prostřihy na přírodopisný dokument a přednášky o lidském mozku. Jenže záhy jsem si uvědomil, že stejnou srandu, jakou má režisér ze svého diváka, nabývám z jeho filmu i já... a že jsme se tím ocitli zřejmě na jedné vlně, protože jsem se bavil od začátku do konce! Lucy jsem si užil jako skvělou parodii, která míchala žánry, stejně jako Evropu s Asií, dělala si srandu z akčních i (pseudo?)artových filmů a nejednou mě hlasitě rozesmála, aby mě přesto napínala a přesto uzemnila (byť vcelku absurdně vyvozenými) myšlenkami na témata existence člověka, také fascinovala svými triky a šílenými nápady. Klidně přeskočí z brutální akce do vědeckého výkladu o lidských buňkách, z francouzské policie k čínským mafiánům, kteří protože jsou bojovníci z Východní Asie, tak zde v jedné scéně i létají(!)... jenže ona ta Lucy mě k závěru i dostala ještě víc, když za stále rychleji gradovaného vyvrcholení spojila a vypointovala i některé zdánlivě nesouvisející motivy či WTF bizarní paralely z úvodu filmu, že jsem zíral. Scarlett jako superžena výborná, celkově nespoutaná jízda s postupně očekávanou gradaci až na 100% nadmíru zábavná a závěrečná cesta v čase mířící až k setkání Lucy s Lucy fenomenální... [85%]

„Nijaký predpis mi nezakazuje hrať na trubku.“ / „A poznáte predpis, ktorý by to doporučoval?“ :o) První povídka mě oslovila osobitým nádechem své doby, silnou lyrickou atmosférou ve svém závěru a hlavně zajímavou konfrontací naplněnými dialogy mezi soudním prokutárotem a předsedou města či ředitelem školy. Scéna, kde se dva znich během dialogu v chůzi, s dělícím plotem mezi nimi, pozastavují nad dírou v plotě a místními delikventi, zatímco jenom díky této díře si mohou před rozloučením hned dvakrát(!) podat ruky, zavání až absurdní satirou. Přesto mě první povídka o žalobci až tolik nenadchla a k mým silným dojmům více přispěly až následující dvě, jak s citem rozehrány nemocniční, advokátské i politické povídánky s pacientem v podání Zdeňka Štěpánka, tak hned dva spojené příběhy dvou manželských dvojic v protikladných fázích života, kde dominuje Ladislav Pešek v postavě soudce. Všechny tři povídky pojí výrazná postava muže soudní profese, kterého však výrazně poznáváme i mimo pracovní náplň (ve druhé povídce dokonce jen mimo soudní prostředí), poslední však působivě přímo gradovala paralely mezi pracovním a soukromým životem Peškovy postavy, pokud jde o záležitost ve věcech manželství a rozvodu. Velmi pěkně se tu rovněž pracovalo s prvkem fotografií, které od archivních ukázek v oblíbené krabičce až po dvě aktuální momentky dotvořily posmutnělé, leč intenzivní završení jednoho příběhu. K tvorbě Petra Solana jsem se tímto vrátil po dlouhé době a rozhodně mě, i se skvělými herci a výbornou atmosférou, oslovil dalším šedesátkovým počinem. [85%]

Cože? Finské drama s Luďkem Munzarem? – zíral jsem nevěřícně na hlavičku filmu, který před pár dny vytáhli na ČT art. Luděk Munzar je dlouhodobě mým oblíbeným hercem a vůbec jsem neměl tušení, že někdy něco točil pro finskou televizi a ještě zajímavější byl fakt, že šlo o inscenaci hry, která se u nás pro zákaz téměř nehrála. Těšil jsem se hodně a zpočátku byl přes studiový charakter vyloženě nadšený, když jsem si potvrdil, že mě pan Munzar pořád dokáže naprosto přikovat svým výkonem k obrazovce, i v takto zapadlém snímku, ze scénáře se rýsovala celkem zábavná hříčka mezi mužem a ženou a byl jsem potěšen rovněž skvělou Janou Hlaváčovou, která však nakonec měla jen minimální prostor. Jenže ta Málková, ta Málková, která tu bůhvíproč byla obsazena do tak rozsáhlé titulní role... Ty její zmateně afektované a hysterický výlevy jsem už po 15ti minutách přestával snášet a přesto, jak hezky vypadá, mi celkem brzy kazila dojem z celé inscenace. Bohužel nenadchlo mě ani režijní pojetí, které pro vyvolání dynamiky začne šaškováním se židlemi po studiu a pokračuje vedením k vyjádřování emocí pomocí sklánění hlavy či rovnou pokládání půlky celého těla(!) na židle, na stoly, k závěru až padáním herců na zem. Chvíli jsem si myslel, že se těmito sklony snaží režisér snaží pomoct v již tak rozpačitém výkonu Málkové – i když tím to teprve vyznělo zoufaleji, ale když ke konci upadá hlavou na stůl zády k divákům i Munzar, který jinak přes drobné výkyvy povětšinou můj dojem pozvedal a často vnášel do atmosféry kus civilního projevu, to už jsem nestačil trapně zírat. S Grossmanovou stylizovanou režií jsme si značně nesedli a z dnešního pohledu budí ve mně místy rozpaky. [65%]

Posledních 20 minut bylo vážně excelentních, hodně napínavých, se slušnou horrorovou atmosférou, přestože na žádné krveprolití v nich mimo jednu ránu na ruce nedojde, s výborným finále v podzemním kanálu... i pomyslná předehra k této finální části už začínala znepokojovat, třeba u dvojího vytažení panenky ze šupleti a od divoké kolotočové jízdy se slušně závratně rozjel celý film. Žel, první hodinu mě Černý upír tolik nestrhl, byť také nabídl několik vizuálně mimořádných záběrů i krátce znepokojivých scén. Ale jinak se až příliš utápěl ve vztazích (vč. inspektora a jeho ženy), které mě tolik nebraly a občas se nevyhl při pokusu o efektnost ani hysteričnosti. Šel jsem do filmu s vědomím, že jde o lokální remake Langova Vraha mezi námi (1931) – filmu, který na mě před lety silně zapůsobil a hodně na rok vzniku překvapil. Argentinská Barretova verze, byť se snaží jít vlastní cestou, o tu 1 hvězdičku často za ním zaostávala. Rok před tímto natočil Barreto Bestie musí zemřít – první adaptaci příběhu, který jsem dříve znal díky pozdější i slavnější verzi Claudea Chabrola a v tomto případě mě argentinský padesátkový noir dostal více. V případě Černého upíra / Vraha mezi námi to holt dopadlo jinak, resp. nejstarší verze u mě opět vyhrála. [70%]

Hmm, takže další artový horror pro teenagery? Nedávno jsem viděl Thelmu, nějaký rok zpátky Ať vejde ten pravý a čumím, kolik tvůrců se dnes pokouší skloubit drama o dospívání s fantaskním horrorem a zároveň stylem festivalového artu. Tato německá Noční můra mi sice z těchto filmů přišla nejlepší, ale... První půlhodinu jsem trochu zmateně, částečně lhostejně sledoval střídající se dvě podoby filmu, z nichž jednu představovalo paření mládeže v doprovodu dunícího techna a nepříjemně epilepticky blikajících světel, zatímco druhou bylo relativně slušné teenagerské drama, které však k protikladu onoho pařícího běsnění nasadilo až neúměrně pomalé tempo. Svůj smysl ta úvodní půlhodina směrem k dalšímu vývoji motivů měla, jen jsem se do toho stylu dostával obtížně a i později pocítil pár výkyvů, pročež mi ten film nepřinesl tak mimořádný zážitek. Po půlhodině se ale TO překvapení, o něž kráčí ve fantastické zápletce, plně objeví a pak už bylo pro mě zajímavé sledovat napínavý vývoj bizarně přátelského až telepaticky propojeného vztahu mezi dívkou a něžným monstrem, či-li originální a novou krásku a zvíře v době mobilů, v konfrontaci s problémy dospívání, mládežnických zájmů a rodinných vztahů. Závěrečná scéna, zdůrazňující jak potřebu vzájemného pouta, tak nedostatek tolerance jinakosti v běžné společnosti, mě svým lynchovsky snovým pojetím doslova ohromila. Jinak ale, ač se to zde týče jen vedlejších postav, za krátkou dobu jsem viděl už druhý film, v němž současná mládež užívá drogy a je to vykresleno jako něco úplně normálního až bezproblémového... a tohle procitnutí mě celkem děsí. [65%]

Za poslední dny u mě už třetí šedesátkový film Zbyňka Brynycha a od prvních minut mám jasno, kdo za filmem s takto nadstardantními až avantgardními záběry stojí! :-) Já od něj už dost filmů viděl tak 6–8 let zpátky, ale plně propádávám Brynychově kinu a jeho unikátnímu stylu až teď. A pátý jezdec je Strach má vyladěný téměř každý záběr, někdy až do geometrických detailů, nečekané střihy mě často upoutávají netradičními asociacemi (třeba z houslových strun na prádelní šňůru), nejeden výjev v sobě ukrývá působivou symboliku (za všechny ty mříže u sešlosti v kavárně – což je po hudební a vizuální stránce celkově mimořádná scéna, mísící tolik různých emocí a vrcholící nejdřív ohromným sborovým zpěvem a pak drtivým zvratem), navrch excelentní herecké výkony, zejména Miroslava Macháčka v roli židovského doktora. Dostávaly mě mnohé přechody z často abstraktních psycho výjevů do vnitřní psychologie Macháčkovy postavy, když pronáší dlouhé monology nebo se ocitá v konfrontaci s dalšími postavami... a pak ty tiché pohledy v obličeji zoufalého hrdiny. Výborný byl i Vinklář (kterého jsem s tou brýlatou vizáží ušlápnutého zrádce, se změněným projevem dlouho nepoznal) nebo cynicky bezemoční Vršťala, i další... Co mi jediné vadilo, že pár scén je místy až moc ukřičených a doslova nepříjemně kakofonických, ale se stupňující situací pana doktora a atmosférou v činžovním domě (a zvláště ve sklepě) na mě to podání uměleckým způsobem přeneslo tak sugestivní prožitky tísně, neklidu, napětí a hrůzy ze společenského útlaku, že i lopata padající hlasitě mimo záběr to pouze dokonale podtrhla. Lhostejně hrdé procházení paničky s chůzí kolem mrtvoly až absurdně mrazivým způsobem naplnilo doktorova slova, že „hrdina je člověk, který umřel zbytečně. Narozdíl od těch ostatních, kteří zbytečně žijí.“ [90%]

Na svůj žánr (thriller s prvky horroru) je Mlčení jehňátek určitě výrazně nadprůměrně inteligentním filmem, s nejedním silným dialogem (obzvlášť mezi Clarice a Hanibalem), řadou efektních i silných scén, které se vryjí po zhlédnutí do paměti, hutným napětím a nakonec i dostatečným propojením všech motivů, přestože některé se můžou zdát na první pohled nesouvisející či dovršené s nepatrnou pointou (...ale i pár záběrů na motýly postačí, nějaký čas po šokujícím nálezu záhadné larvy). Snad akorát linka s Hanibalem, který po jednom z překvapivých zvratů z filmu dlouhodobě zmizí, mi připadala trochu neuzavřená, resp. po poslední dodané scéně jakoby záměrně otevřená pokračování filmu (možná již knižní předlohy?) v případě úspěchu. Celkově ale nemůžu říct, že by mě tento film sebral a nadchl až tak, jak jsem od podobně uznávané klasiky podvědomě doufal – byť herecké výkony byly vynikající (což jsem u Jodie Foster i Hopkinse očekával, ale Scott Glen vyloženě překvapil) a déle než první třetinu filmu jsem i vyloženě nadšen byl, hlavně tou precizně atmosférou budovanou v komorním stylu na pozadí dlouhých vtahujících dialogů. Pak se to ale s mými dojmy nějak zlomilo, poté co, samotný děj čím dál víc směřoval až k tradičnímu thrilleru s krimi zápletkou. U mě tedy rozhodně zvítězil Mannův Červený drak (nebo-li „Lovec lidí“) z roku 1986. [75%]

Eurospy úplně nepatří k mým oblíbeným a vyhledávaným žánrům, jenže Zbyněk Brynych mě dostal svým Smykem (1960), tak jsem po letech šel i do reprízy Transit Carlsbad – československého filmu, který mi utkvěl v paměti jako ten, v němž se takřka neustále mluví cizími jazyky. Oproti původním dojmům mi dnes snímek sedl mnohem více. Brynych má možná rozporuplnou tvorbu, ale cením si na něm často originální přístup k filmovému stylu a způsobu vyprávění, i snahu otevřít tehdy u nás netradiční témata i žánry. Jeho hledání nových cest se mi zamlouvá... Ve Smyku mě nadchl, když propojil formálně neotřelý špionážní thriller s psychologickým dramatem. U Transit Carlsbad jsem zas měl dojem, jakobych sledoval snad nejpoetičtější špionážní film své doby. Hodně má na tom podíl hudba režisérova dvorního skladatele Jiřího Sternwalda, která spolu s mnoha záběry v lázeňském prostředí Karlových Varů dotváří neobyčejnou atmosféru, vystihující kouzlo svého místa. Černobílou kameru má Brynych opět úžasnou, dále i s mnoha detaily na zpocené obličeje v napětí, a v celkovém stylu s nádechem šarmu a původu i jazyku hlavních postav je vidět, že se mu zalíbily francouzské kriminálky... Ten film nestojí na nadupaném napětí, oproti Smyku nepřichází ani s hlubšími myšlenkami, ale v ryze pocitové rovině jsem si ho značně užil coby stylovou jízdu, během níž se režisér hraje s žánrem, stylem, detaily, jemnou parodií i divákem, využívá k tomu skvělé herce v čele s (francouzsky mluvícími) Josefem Vinklářem a Jiřím Adamírou... a točí si uprostřed šedesátkové svobody další svůj film, celkem lhostejně k tomu, že ho spolu se snahou skloubit styl československých a francouzských kriminálek ocení zpětně hrstka fajnšmekrů. Mně se dost trefil do noty, ačkoliv majstrštykem pro mě zůstává Smyk. [75%]

A tohle mělo být co? ... Dva lidé, kluk a dívka, dlouhodobě nic jinýho nedělají, než že se neustále oddávají vesměs perverznímu sexu, mezi tím užívají drogy a po večerech chodí na koncerty. Regulérní porno scény, v nichž si ústřední dvojice i několik minut vzájemně olizuje a žmoulá v ústech genitálie, se střídají s písněmi z živých koncertů a dokumentárními záběry na Antarktidu. Asi Winterbottom zatoužil, abych u jinak pohodové hudby zvracel, já však raději využil možnosti rychloposuvu a zmenšování okénka přehrávače. Nejvtipnější a nejhorší je, že za touhle absurdní splácaninou můžete najít hlubokomyslný art, tak inteligentně se ten slepenec koncertu a tvrdého porna spolu s několika záběry na ledovou krajinu tváří. Můžete přemýšlet nad tím, jak jsou ti dva mladí v několika obyčejných scénách mimo sex a drogy symptatičtí, zatímco již za pár minut se opět vyžívají v úchylných choutcích. Můžete si v tom skrze voiceover a psaní knihy o Antarktidě najít filozofii života a myšlenky o hledání svého místa na Zemi. Můžete se domnívat, jak originální psychologickou studii vyprázdněného života a vztahu založeném čistě na sexu sledujete. Dokud si neuvědomíte, že by pro poskládání toho filmu stačilo z 90% natočit a splácat poloamatérské fan videa z koncertu, sérii akcí dvou lidí ve jménu tvrdého porna a random záběry z dokumentu o Antarktidě, a že to ani se zbylýma 10% jakžtak dotvářejícíma cosi jako příběh není v ničem trochu propracované. Bez onoho porna by mohlo být Devět písní celkem fajn nezávislou pocitovkou, takhle za to zneužívání dobré hudby a pěkných záběrů k podobným výtvorům neudělím ani tu 1 hvězdu. [15%]

Smyk je filmem, který u mě v průběhu let s každým zhlédnutím stále více zraje a znovu ve mně silně rezonuje. Zbyněk Brynych úžasně vyladil styl filmu, který nejednou přechází do originálních sekvencí plných tajemna a expresivity. S vervou šíleného umělce ve střižně vnáší řadu flashbacků, nečekaných střihů, mění formát obrazu, prolíná i zakřivuje více záběrů, nechává herce prolomit čtvrtou stěnu nebo v dialozích přecházet z němčiny do češtiny, posléze do angličtiny a zpátky... Za tu psychedelickou spleť záběrů, co Brynych provádí v doprovodu šansonu Karla Högera, by se nemusel stydět ani David Lynch. :-) A světe se div, vůbec nemám pocit zmatku ani nadvlády formy, protože Brynych se dokáže i zastavit, zklidnit a se skvělým, fyzicky proměněným Jiřím Valou rozehrát i klasický příběh. Retrospektivní útržky časem s aktuální dějovou linkou složí nejen psychologický příběh hlavní postavy emigranta, ale i obraz zlomových dějinných událostí (2. světová válka, převrat v únoru 1948, studená válka mezi východním a západním blokem atd.). I tu jazykovou směs má Brynych promyšlenou, stejně tak bohatou symboliku, např. motiv zeměkoule (vč. dětského vypuštění „Lajky“, rok před blížícím se prvním letem člověka do vesmíru) a další mnohavrstvé odkazy, třeba s tou legendou o rytíři Bruncvíkovi. Napínavý dobrodružný děj přejde v poslední třetině do silné katarze u poslechu československé hymny (což je scéna, která mě rozsekala) a záhy bolavé konfrontace s rodinou... a ve mně tepe dilema, zda odsuzovat víc rodinu, která pro svůj klid a relativní štěstí raději kráčí s režimem, nebo člověka, který opakovaně páchá s nabitou zbraní zlo, ale s jehož zbylými postoji a vyřčenými myšlenkami dost souzním a u nějž vnímám tragický osud. Nesoudím, cítím problém i jisté pochopení na obou stranách, jen se neklidně nechávám zanést do spleti nesnadných dějin a jsem (nad filmem) opakovaně fascinován, když se tvůrcům takto podaří spojit unikátní cinefilní formu, žánrovou (60's eurospy) zábavu i kus dramatu s podněty k zamýšlení. [90%]