vesper001

Pro dobrotu do blázince. Patologicky trpělivá dcera s věcným břemenem v podobě psychomatky. No jak tohle může skončit? Tvůrci podobných filmů budou mít v pekle kotel v sousedství katolických kytaristů.

První Růžový panter má všechno – inspektora Clouseaua, obecně známého prokletí lidstva, zatím bez žluťáska Cata, zato se záletnou manželkou – Casanovu Lyttona, záhadu k zbláznění a ještě něco navíc: krásnou princeznu, která je skvělá i bez šampaňského, natožpak s ním.

Nedotknutelní jsou jedním z těch filmů, u kterých zní každé další rozjásané hodnocení jako klišé. Proto jsem dlouho dumala, co k němu napsat a jestli vůbec něco psát. Je to příběh o tom, jak dva naprosto odlišní lidé našli společnou řeč díky tomu, že měli odvahu vyklidit trochu místa ve vlastním světě pro druhého i za cenu, že v něm dotyčný možná udělá bordel, a sílu nejdříve tolerovat, pak akceptovat a nakonec přijmout jinakost jeden druhého. Samozřejmě tomu pomohlo, že se navzájem potřebovali, v každém případě se ale nakonec jejich planety setkaly a Philippe a Drisse šli kousek cesty spolu. Kousek, který možná změnil úplně všechno, a i kdyby ne, stál za to. Nedotknutelní jsou jedním z těch filmů, které vás potěší, pohladí a aktualizují naději. Tedy pokud se výjimečně vzdáte nadřazenosti, kritiky a hodnocení, a přijmete je takové, jací jsou.

Jak Poirot chytí stopu, nezastaví se před ničím. Dokonce ani před golfem. :)

Od nynějška přijímám pozvání jen na obědy. :-)

Všichni tady Orku srovnávají s Čelistmi, až se z nich kouří (z uživatelů, myslím :-), a přitom ty dva filmy nic moc společného nemají. Žralok byl nenažrané hovado a lidi snadná kořist, kosatec se ale promyšleně mstí za zabití březí velryby. Jeho nadpřirozená inteligence mě neuráží, a díky tomu, že likvidační scény nejsou nijak extra brutální, příběh lze vnímat především symbolicky, jako varování, že se k přírodě nemáme chovat jako zmíněný žralok. Zajímavá je i melvillovská analogie, zde je ovšem pronásledovaným Moby Dickem kapitán Nolah. Z Orkova zlověstného kroužení okolo položek na jeho seznamu smrti a z velrybího zpěvu mi běhal mráz po zádech mnohem víc než z několika řad zubů.

Tahle komedie není jen nekorektní, ale na dnešní dny se až hrdinsky naváží do xenofobie, tradicí, předsudků a rasové a náboženské netolerance. Ale také je to milý film o vztazích uvnitř jedné rodiny a o tom, že skutečnosti, které se nám na druhých nelíbí, nám nemusí bránit, abychom je měli rádi. Jojo, jak by bylo na světě hezky, kdyby i ve skutečnosti lidi dokázali přijímat své odlišnosti s humorem a nadhledem a nemuseli se bát dělat si svobodně legraci… (více zde)

To vám takhle jednou při siestičce partička makarónů narazila na měch zakyslého Lambrusca a za jeho pachuť se rozhodla potrestat lidstvo dalším remakem slavného eposu o gumovém nenažranci. Ze strašidelného domu nedaleké pouti lohnula parybí maketu se zaseklou hubou, maličko ji přifoukla (když už, tak už) a před kameru nahnala partičku retardovaných vysavačů sociálních dávek s tím, že jim produkce zaplatí víkend na pláži. Kečup sice skončil na špagetách, ale ty figuríny ze smeťáku jsou super a zvukové efekty prostě žůžo. Jak by taky ne, když se točily před základní školou (jÉÉÉ), doma u telky (ztráta končetin zní přesně jako chroustání čipsů) a v autobuse (hrky frky ztrouchnivělého žraloka). Spielberg je mrtev, ať žije Špilberk!

Předlohu jsem četla někdy v pravěku, abych si odpočinula od slabikáře, a v té době se mi docela líbila. Film jsem viděla až nyní, a radši bych místo něho viděla adaptaci toho slabikáře („Jano rád halušky a Ema ráda maso“ by ani nemuselo být tak špatné :-). Ale zpět k psychopatům, co mají omladinu na háku. Znám jen jednoho člověka, který (tvrdí, že) má svědomí průzračné jako kontaktní čočka, a to prosím, už není batole. My ostatní nějakou tu vadu na svatosti sem tam utrpíme, ale na rozdíl od vymletých puberťáků, jejichž výskyt je snad bezpečně omezen na zvrhlý filmový subžánr, kvůli tomu nevřískáme jako paviáni. Což je mimochodem známkou dospělosti a toho, že se u snímků tohoto typu už nikdy nebudete bavit.

„Rybářům se sny nezdají.“ Každé povolání má svá rizika, ale v případě námořnictví za to ono vyšší ohrožení zdraví a života stojí. Některé geny se holt zapřít nedají a tak příběhy o velké louži miluju. I když v nich moře většinou vyhraje, protože jeho člověk svou přítomností nepokoří jako třeba velehoru. A aby si to připomněl, sem tam ho smlsne nějaká ta vodní havěť – nebo třeba taková nepříjemná kombinace přírodních faktorů, kterou meteorologové poněkud cynicky nazývají Dokonalá bouře. Pokud jste totiž uprostřed ní, víc by seděl název „zatracený malér“.