vesper001

Je cosi shnilého v řadách policejních. Prohnilí pomahači a chrániči nejsou ničím novým pod sluncem, ani na plátně, ale René a François nejenže nejsou muži dbalí cti, ale ani se nesnaží předstírat čerstvost. A to je na nich vlastně sympatické.

Smůla, stejně jako štěstí, má ve zvyku přihlásit se o slovo v neočekávaném okamžiku – jako hrábě v trávě. A perly, které se najdou později, bývají větší než ostatní.

… a ten Gérard hubou mele, a ten Jean je jako pepř, a to kuře krákoře běhá po dvoře, a divák, ten pláče, doma v komoře. Naštěstí většinou smíchy.

Zatímco předchozí díly se předlohy drží pevně za ruku, tento je její přesnou vizualizací. Což je pro fanoušky splněný sen a pro ostatní vražedná nuda. Akce je málo, pořádný mejdan (snad) bude až ve finále, ale s tím jsem problém neměla. Co mě sebralo, byla scéna Peetova šílenství, a to i přesto, že jsem o ní věděla předem. Jedna věc je čelit nepřátelům, ti ostatně mají nepřátelství v popisu práce, že vám ale začne jít po krku někdo, koho milujete, je asi jedna z nejhorších věcí, které si lze představit. Co se postav týče, Katniss mi konečně začala být trochu sympatická, ufňukánek Peeta i nadále působí, jakoby jeho rodiče byli sourozenci, a také Gale zůstává limonádovým jelimanem – přesně tak si představuju rebely. Můj oblíbenec Cinna má už od minula trvalý pobyt na hřbitově, a tak se na post nejlepší postavy probojoval Haymitch, který však bohužel nemá tolik prostoru, kolik by si zasloužil. Oproti prvním dvěma epizodám nemá Síla vzdoru šanci obstát jako samostatný film, coby předskokan konečné konfrontace ale funguje.

Vaše dny pomalu plynou ve větší či menší mizérii, chodíte do práce, narážíte na ostré hrany své povahy i naturelu lidí kolem sebe, točíte se dokola ve spirále stereotypu a občas máte pocit, že to není moc život. A pak se něco stane. Potkáte někoho druhého. A moc o něj stojíte. Dokonce natolik, že se pro něj chcete od základů změnit a taky to uděláte. Jenže pokud to ve vašem případě obnáší i vysazení prášků na hlavu, koledujete si o pořádný malér… Vynikající, ale také hodně bolavý film o vpravdě bláznivé lásce s výborným Danielem Craigem a Kelly Macdonald, ze kterého sice depresi mít nebudete, ale příjemný pocit taky ne.

Říká se, že štěstí je někdy tak unavené, že sedne i na skot. Když ovšem sedlo na Todda Bowdena, muselo být pořádně zduněné. V soudném stavu by totiž nikdy nesvedlo dohromady studentíka, fascinovaného holocaustem, a bývalého velitele koncentračního tábora Dussandera. Todda bohužel doma nenaučili, že s ohněm se nemá hrát a že s čerty nejsou žerty, a tak se mu podaří nejen probudit démony, spící v Dussanderově nitru a hlavě, ale i je pustit ze řetězu. A ve své tuposti si až příliš pozdě uvědomí, že zlo je dost nakažlivá infekce. Zatímco na začátku byl Todd adolescent s poněkud neobvyklými zájmy, na konci příběhu je z něj podobná zrůda jako z jeho mentora, s páteří a povahou pokroucenou tak, že připomíná zavináč. Nadaný žák je jeden z nejděsivějších filmů, co jsem za poslední dobu viděla, a některé scény – třeba zkoušení nacistické uniformy, „noc dlouhých nožů“ nebo staříkovu pomstu – jen tak z hlavy nedostanu. Ian McKellen hraje geniálně, nejvíc mě ale potěšil Jan Tříska ve vedlejší roli.

Extrémně stydlivá romantika mezi cukrářkou s vyšinutým pohledem a neurotickým krtkem, kterému hrozí vystěhování z díry. („Nemám s ženami žádný problém. Jenom mě děsí.“) Ale je hezké jednou vidět love story mezi postavami, které se blíží realitě mnohem víc než obvyklá směs šampónu a modelíny.

Pro případ akutní potřeby vypnout mozek u historické romantiky s nádhernou výpravou, mohu Královnu Viktorii jen doporučit. Děj se odvíjí neuspěchaným, ale vyváženým tempem, protagonisté jsou příjemně neokoukaní, a Viktorie s korunou na hlavě a Knírkem po boku obdivuhodná.

Osmdesát minut v Buranově. Neskutečně syrový maloměšťácký horor.

Bar de la fourche mi trochu připomínal Brelův pozdější Le Far-West. Hlavní postavou je opět svérázný a nespoutaný dobrodruh, základními motivy příběhu cesta, láska ke svobodě (která předčí i lásku k ženám), i silné protiválečné cítění. A značná míra absurdity. Zatímco Van Horst opouští Evropu, která se zmítá v první světové válce, mladík Olivier, na kterého cestou narazí, sní v přesně opačné linii. V baru se posléze Van Horst setká s dávnou láskou Marií (živelná Rosy Varte), na které se ale – k jeho překvapení – poněkud podepsal čas. Věnuje tedy pozornost více vzrušujícímu ročníku, Annii, která má ovšem zase jinou vadu: miluje, když se o ni chlapi perou. Než však Van Horstovi dojde, že kdo uteče, vyhraje – ať jde o lásku nebo o válku – v řece uplyne hodně vody…