Poslední aristokratka

Tak mi nějak spousta vtipů, především narážky na americké buranství, nepřipadal vůbec vtipná. Na druhou stranu jsem byly tu vtipy, kterým jsem se zasmál, ale ne zas tolik, aby mi na jejich spočítání nestačilo deset prstů. Vcelku je to koukatelné. Někdy by mi to, při té bídě na poli českých komedií, stačilo i na tři hvězdy. (viděl jsem 1x) (30.03.2020)

"Ořechovka je na všechno. Na záda, na klouby, šlachy. Je to afrodisiakum i antikoncepce. Má blahodárný účinky." "Jak to může být zároveň afrodisiakum i antikoncepce?" 'Jó holka, to už je věc dávkování." ____ Velkoměšťácký podpantofláctví vs. vesnická aristokracie - ve filmu. Prostě a jednoduše: klasicky neškodný standard od Vejdělka, jehož jedinou devizou jsou emigrantský fórky - čímž buď vzniká velice ambivalentní trapárna, anebo lehce zábavná čurina zesměšňující oligarchy. Naše moravskobudějovická rodačka - přesně tak, paní Balzerová bydlela u nás v ulici hned vedle ve vchodě - si kupodivu celý snímek krade pro sebe. Dílčí melodie mi budou karcinogenně znít v palici ještě dlouho.... VERDIKT: český koblihy s domácí marmeládou (dženkujem za zcela legitimní gebír vytáhnutý z retychu, milá EU! :) > americký donuty! Čejdnž ma májnd. (03.08.2020)

Aneb jak si newyorská rodina s českými kořeny, která by se ztratila i v Central Parku, najde cestu ke svému chátrajícímu rodovému sídlu v Čechách. Otec Hynek Čermák zámek Kostka získá po dlouhých letech díky svým šlechtickým předkům, s rodinou měl přijet jen na skok, ale nakonec si k místu v dezolátním stavu získají pevné pouto. Jak objevné. Humor nefunguje. Spočívá v českoamerických rozdílech, kdy jakože českost představuje trojice bodrých zaměstnanců, ovšem zvolená forma je zoufalá, romantická linka zbytečná, klasických hudebních skladeb bylo příliš. Mimochodem rodinka v Česku nikdy nebyla, ovšem mluví perfektní češtinou, mezi sebou i doma za oceánem mluví česky. Čermák není z masa a kostí, jen ze sebe sype kraviny, Dyková se pitvoří a objevuje kouzlo českého nezdravého jídla, její postava je otravná a ona ji ještě otravně hraje. Vejdělek mě už pár let dost nebaví. Kdykoliv přechází k emocím, dojetí nebo nějakému dramatickému zauzlení, film se mu rozpadá pod rukama. A pak hop a skok, najednou se vše až nečekaně snadno vyřeší, dosud nesvéprávná Dyková totiž zavelí k obratu a všichni budou spokojení. A já si uvědomil, že už je konec a že jsem se měl asi smát všem těm momentům, kdy úsečný kastelán odmlouval, hospodyňka do sebe denně lila domácí ořechovku nebo z nacistické koupelny řvala pochodová hudba. Nesmál. (10.04.2020)

Vejdělek bohužel dál uvadá. Jeho jméno ale do kin pořád táhne, takže v klidu obsadil i vedlejší role známými herci a každý si tam určitě najde svého oblíbence, díky kterému to přežije bez újmy. Snaha o humor totálně mimo. V kině jsem samozřejmě nebyl, ovšem zaslechl jsem, že v sále se lámali úplně všichni. Zajímavá představa. (20.03.2020)

Adaptace současného literárního bestselleru Evžena Bočka je sice typickým filmem pro nejširší diváckou obec, jeho humor ale není prvoplánový, spíše situační a vychází z celkem poctivě budované kritické sebereflexe. Schopnost nebrat se smrtelně vážně, slovní žonglérství, smysl pro rytmus a pointu – to vše přesvědčuje o tom, že Vejdělkovy filmy nemusí být pokaždé jen na jedno použití. Střet newyorských snů s krutou českou realitou, rámovaný pohádkově bílými zimními scenériemi, působí podstatně svěžeji a svižněji, mnohé situace jsou pojaté sice víc "divácky", ale v konfrontaci s některými porevolučními restitučními komediemi (Hotýlek v srdci Evropy, Ještě větší blbec, než jsme doufali) rozhodně nezaostávají. V žádném případě tu nejde o samoúčelný smích, vyluzovaný na základě laciných vtípků – diváci tu nejsou nuceni čekat na povel, kdy se mají právě zasmát, ale sami si volí, která situace je vtipná. Tomuto účelu zcela vyhovují skvěle typově obsazení herci – je nabíledni, že zaručený úspěch tu sklízí Eliška Balzerová v roli jadrné hospodyně, ale svou bezpečnou polohu tu nachází i všichni ostatní: Pechlát v groteskně střižené figurce suchopárného kastelána, hledajícího smysl života v odhánění muflonů, Liška coby poněkud směšný hypochondr, který na žádnou práci nesáhne, Čermák, jehož znovuzrozený hrabě naznačuje, že tento charismatický herec se univerzálním drsňákem současných krimiseriálů stal nejspíš omylem. Dyková vytváří v silně karikující poloze typickou newyorskou fiflenu, uvyklou zaoceánským móresům, vyznávající s téměř nábožnou úctou vše, co úzce souvisí s britskou královskou rodinou, zejména s princeznou Dianou, a vystavenou nepříjemným konfrontacím se světem deziluzí. Romantika je ponechána v souladu s oficiálním diváckým zájmem na příslušnících nejmladší šlechty v Čechách, tedy na sympatické Yvonně Stolařové a Zdeňku Piškulovi; kolorit ospalého zámeckého hnízda doplňují i nemnohá sólová vystoupení herců stojících na opačné generační křivce – za všechny připomenu třiadevadesátiletou Zdenku Procházkovou a její lipicány. Spor o to, zda film odpovídá knižní předloze je v tomto případě zcela irelevantní, protože to, co se na stránkách nenáročné Bočkovy knížečky jeví jako neotřesitelné, je filmovou kamerou jen nepatrně rozvedeno a zvýrazněno. V úhoru současné filmové komediální produkce je Poslední aristokratka vkusnou, nevtíravou a příjemnou podívanou, jejíž popularita by v jistém smyslu mohla vystrnadit i jeden z přeživších kánonů štědrovečerní obrazovky – Vorlíčkovu Popelku. Budiž jí to přáno. (11.04.2020)