Adam Bernau

Nějak jsem to přestal sledovat, nevíte někdo, jak je daleko?

Legendary tvůrčí skupina Čestmíra Kopeckého presents Zuby nehty. U příspěvků do pokladnice vesmírných drahokamů o počtu hvězdiček neuvažuju.

Labůžo. Kam se hrabe ve stejném roce rozjetý Dallas. Kam se hrabe Dietl. Vhodné jen pro hard core diváky, všem ale doporučuji dadaistický 3. díl "Černý Petr". Zákony pohybu na nechtěnou férovku ukazují absurdnost tehdejších socialistických ekonomických vztahů, resp. celého sytému, v němž tím nejhorším, co může firmu potkat, jsou zakázky. Ale n.p. Radiana to zvládne. Stejně jako podniky Jádrostav, Betona nebo Kotlana. Na co se můžete těšit? Zvláště na Munzara jako zlého prospěchářského náměstka (taková postava nesmí chybět v žádném podobném počinu) nebo Štěpničku jako lehkomyslného, leč poctivého inženýra, který poctivě ojede všechno, co se hýbe, čímž zdravě vyvažuje seriózní milostné příběhy podávané v cudném stylu 19. století. Ve svých klasických polohách např. Vala (předseda závodní rady KSČ), Kodet (žel jen vedlejší role nějakého obchodního agenta Jádrostavu) a na koupališti přiznané bradavky i s dvorci Lenky Kořínkové. Jediným nedostatkem je absence Moučky, Urbánek je jako okresní tajemník dost marnej. Nelze si nevšimnout, že: 1) Mezi ženskými postavami prezentovanými zde jako šukézní (a není jich málo) není ani jedna bruneta,  naopak megery (Munzarova choť a Hájkova bývalá) jsou brunety obě. 2) V jádru dobbrý, leč velmi neukázněný inženýr Štěpnička čte Svobodné slovo, kdežto Munzarův tchán v buržoazním županu Lidovou demokracii (ne že by se tam mohli dočíst něco jiného než v Rudém právu, ale tituly jsou mnohomluvné a měly každý svou tradici). Vy čtěte: Marthos, liborek_, Ej Hlemýžď, Big Bear, slunicko2.

Pražský Pérák přichází na svět zhruba v téže době jako v Americe klasičtí komixoví superhrdinové. Ač není výtvorem nějakého nájemného pisálka, nýbrž z života samého vzešlou legendou, nápadně se svým komixovým kolegům podobá. Na to Berger upozorňuje obzvláště implementováním rovnomocného protivníka v postavě jakési árijské antihrdinky (resp. agentky). Taková figura je v legendě o Pérákovi zcela nepatřičná a nepochybně je jejím účelem včlenit Péráka do relevantních kulturních kontextů. Totiž do toho jednoho, což je ostatně provedeno i výtvarnou stylizací a rázem akčnosti. Jiným kontextem je tajemný svět pražských legend, a tak má Pérák co dělat také s Golemem. Důležitým dějovým prvkem je ježek v kleci, spojující dimenzi literárních fikcí s dimenzí (pražských) urbánních legend. Mimo to s ním divákovi vytane na mysli nepolapitelný stínadelský Široko, o Golemových superschopnostech netřeba ztrácet slov. Krásný úvodní pohled na Vršovice (srov. stylizace pražských částí a objektů v Trnkově Pérák a SS) za zvuku pochodujících bot (nacisty okupovaná Praha) přechází na mladého muže atletické postavy cvičícího doma s posilujícími péry (péry!), které sehrají výraznou roli při následující akci. Hned na začátku se prozrazuje Pérákova identita, pro odhalení její souvislosti s Golemem (resp. s jeho zázemím) si ale divák musí zastavit novinové titulky a začíst se do úvodního odstavce článku Pondělního večerníku (jinak jsou texty článků jako obvykle reprodukcí skutečné novinové stránky a s filmovým titulkem nemají nic společného, použité noviny jsou nepatřičně z r. 1938 a ledna a března 1939). Protože vždycky na všecko skočím, ptal jsem se hned strýčka Googla, ten ale žádného sportovce Davida Brázdu nezná. V závěru filmu divák čeká už jen nějaký doslov, překvapivě však teprve zde dochází ke klasickému "zrození superhrdiny". A jestliže se Bergerův Pérák dosud mohl hrdě stavět po bok Huga Stiglitze (modří vědí), pak finální pohled, z nějž mrazí v zádech, už nepokrytě nabízí (nepřináší, opravdu jen "nabízí") tarantinovské přepsání historie. Dobrá zpráva je, že Bergerův film není  k sobě nepatřicí motivy slepujícím paskvilem, nýbrž promyšleným komentářem včleňujícím Péráka do náležitých diskursů, je takto propojuícím a při tom všem v českém divákovi budícím vlastenecké dojetí a falešnou naději, což je vlastně další Pérákův domovský kontext.

Ano, mám rád normalizační břečky, ale tohle jsem si snad nezasloužil. Opravdu nevím, co jsem A_Fishovi udělal, že se mi musel takto pomstít. Ale za Molavcovou do smrti dobrý, čehož výrazem budiž hvězdička.

Vyskytuje-li se v pohádce královský syn a/nebo dcera, obyčejně to skončí svatbou. Tak tomu je už od Němcové a Erbena, ale u moderních autorských televizních pohádek se uzavření sňatku nastoluje jako vlastní téma, resp. probléma. Jak provdat princeznu /prince; jak si zasloužit princeznu; výběr partnera; podmínka zamilovanosti (implicitní nebo výslovná); sňatek jako oficiální iniciace generační výměny na trůnu. No a k tomu trůnu: Značné možství pohádek jde totiž ještě dál, v těchto nevidíme, ba ani netušíme žádné království, neřku-li říši. Vidíme jen domácnost jakési lehce bizarní rodiny s komorníkem, případně s dalším personálem. Že je tato rodina přesto prezentována jako královská (a její hlava jako držitel moci v nejbližším okolí), dodává (vedle symbolického pojetí nevěsty coby královničky) těm rodinám zajímavý rozměr nezbavitelné exkluzivní odpovědnosti za okolní svět (většinou se nezdá, že by si tvůrci tento aspekt uvědomovali, někde se ale s onou odpovědností explicitně pracuje v určité kritické situaci, váhu má také "královské slovo", rozuměj nezrušitelné). Otázka sňatku často bývá v těchto pohádkách spojena s výchovnými problémy a obyčejně tyto pohádky disponují nějakou deviací. Je-li nostitelem deviace princezna, může být např. rozmazlená, větroplašská, sečtělá atd. atd. Často už název díla k příslušné deviaci odkazuje. Tak zde máme princeznu, která je "číslo". To je sice chytře víceznačné (stává se číslem cirkusového programu a je na to hrdá), ale očekávání názvem vyvolané vychází na prázdno. Jde prostě o princeznu, kterou nebaví nic než tělocvik a místo jakékoli číslovosti (třeba ztřeštěnost, poťouchlost aj.) na ní můžeme pozorovat toliko běžné pubertální frackovství. Ježto mě tato pohádka až do půlky dost nudila, je fajn, že aspoň Doležalová ve svém projevu nudná není, ačkoli vcelku byla herecky chabá, což obzvlášť vyniká vedle Hádka, na němž je už tady znát, že je to dobrý herec, a člověk si ho opravdu užívá. Táborský jako vodník skvělý a vzhledem k jeho žabí hubě, náležitě zde prodané, lze říci dokonalý. Rodičové Krbová-Trávníček hodně dobře sladění, i když s nějakým nepřehrávačem po boku mohla Krbová vyniknout ještě lépe. Rodičové Krečmerová-Jiráň si zasloužili mnohem víc prostoru, už pro tu vzájmenou jinakost a počáteční odpor mezi princem a princeznou. Vcelku mám podobný dojem jako u jiných Hanušem režírovaných pohádek: Z různých příčin je mi sympatická, ale provedení je dost chabé (čímž nemyslím okatou studiovost, ta je v cajku). Měřeno mým náročným vkusem je to na dvě hvězdy, ale musím připočíst, že týž můj vysoký vkus nemá problém tuto pohádku doporučit malým dětem, pro něž je myslím úplně v pohodě.

Dobře vy, pane Budař! Čekal jsem jízdu, ale tohle opravdu ne. Pohádka o Mamánkovi, studie opožděné iniciace, se rozjíždí ve stylu české žánrové produkce posledních desetiletí, tedy bezzubě (hlavně vinou oblíbeného vysvětlovacího úvodu), leč už při tom je o poznání vkusnější, než na co jsme zvyklí. Co se ale odvíjí od procitnutí v lese, jakož i způsob podání a zobrazení, je úplně jinde (snad jen ty čarodějnice mohly Trošku ubrat; i když vzhledem k jejich původu...) a současní zaběhnutí výrobci pohádek, neustále nám cpaní domácími produkcemi v čele s ČT, by se už konečně mohli jít zahrabat. Děj Budařovy prvotiny sotva může být primitivnější: princ se nedostane dál než do nejbližší hospody, odtud zpátky do lesa a k hrobařovi. Přesto dál, než kdokoli před ním. A stane se všechno, co se stát má a musí. Celá předlouhá pasáž pohřbení patří k tomu nejlepšímu, co jsem v českém filmu posledních desetiletí zažil. Škoda toho Abrháma (Huba nudný) a Lasici (Polívka jako hrobař ušel, jako vypravěč slabší). Nagyová přesná a, Pámbu mě netrestej, asi vhodnější, než by byla Šafránková (ale zase ta nepatřičná libuškovost by mohla dát celému komplexu s matkou zajímavou dimenzi). Kubařová schopností hrát roli i půvabem strčí do kapsy nejednu princeznu, k tomu jeden z nejlepších Vetchých, co jsem zažil, Javorský nejlepší jako vždy a všude, titulní Budař e-pes-ní. Pro posvátný dub mluvící hlasem Josefa Kemra a pro komára jako průvodce zásvětím jsem ochoten odpustit "vůbec" ve významu "vůbec ne", neustálé "pokud" místo patřičného "jestli" i opakované "omlouvám se" v hovorech se Smrtí. Díky!

Kdysi jsem po zhlédnutí Hlídače č.47 vyjádřil názor, že uvědomí-li si Renč, že na hloubku nemá, a zaměří se na povrchovou obraznost, můžeme se od něj dočkat kvalitních děl. Tak asi ne. Prvních cca 20 minut Lídy Baarové je něco tak slabého a tak o ničem, že jsem už ani nebyl ochoten počkat na Goebelse. Reklamy a videoklipy - to je Renčův formát, to umí, což je znát i na tomto filmu.

Vzpouru proti manželské kuratele dělal už Olmer (1985, tématicky podobný je i jeho o rok starší film). U jeho antihrdiny to pokaždé bylo spojeno s novou láskou k mladé ženě, představující pravý opak stávající manželky, pokaždé ale taky s krizí ve vztahu k okolnímu světu. Že se ten Bajgarův potřebuje úplně odstřihnout (!) od ženského pohlaví, není rozdíl tak zajímavý jako ten, že zřejmě vůbec neví, co a proč s životem (a neví, že to neví). Hlavně ale narozdíl od obou Olmerových filmů je Teorie tygra obyčejná sračka. Filmový zážitek nula, zážitek z herců vlastně taky (marného Koháka mezi ně nepočítám). K filmové kvalitě srov. NinadeL a pokud jde o ideu, resp. její dementní zpracování, trefně se, každý ze svého hlediska, vyjádřili spacylemon, Marthos, Psice, Tetsuo, xxmartinxx. Připodotýkám, čeho si všimla PollyJean, totiž že i ten nový svobodný život musela bourákovi Barťákovi zařídit Vilhelmová (platební karta, hausbót). Můj názor je, že dané téma (manželky řídící život manželů) se může ze skutečnosti života vypreparovat a filmově zpracovat, ať co drama nebo co komedie,  s různou mírou obecnosti a s různou (třeba i nulovou) mírou vztahu k čemukoli reálnému, třeba i s nadržováním té či oné straně a despektem ke straně opačné. Nic z toho bych filmu nevyčítal, kdyby za něco stál. Což není náš případ. Teorie tygra nestojí za nic a místo tématu má jen pseudotéma ve stylu nekonečně prázdných pseudomouder zdejší zkurvené populace.

Ehm ehm, dukáty jsou vždycky zlaté. Jinak by to nebyly dukáty.