Adam Bernau

Stydím se dát Troškovi čtyři hvězdičky, ale nemohu si pomoci. Když jsem Pár facek viděl ve čtrnácti v kině, svíjell jsem se smíchy, a při pozdějším zhlédnutí v dospělosti jsem na tom nebyl o mnoho lépe. Prostě se mu to povedlo. Je to bláznivá komedie sice nízké kategorie, ale dokonale podařená. Herci i neherci podle mne přesně vystihli své charaktery (dá-li se zde mluvit o charakterech) i celkovou atmosféru. Hláška „Ať se propadnu do Západního Německa, jestli kecám, velebnosti...“ byla pro mne kultovní. Záměna véháesek s pornem a se životem světce – uvědomte si, že je to ještě v socialistických osumdesátých letech, kdy obojí takový artikl byl pro komunistický policejní stát nežádoucí – bomba. A ten totožný dabér – pamětníci ocení. Mimochodem, farář (byť karikovaný) jako jedna z předních mocností v obci – i to je na tehdejší dobu síla. Troškovi se v této komedii jako v málokteré z celé éry normalizace podařilo pobavit diváky způsobem, který ostentativně pohrdá socialistickým statem quo. Několik filmů z té doby dokázalo tehdejší poměry i dost odvážně kritizovat, jiné je dokázaly ignorovat, ale takto na ně sr...t jako tady, s tím jsem se snad nesetkal. Pár fackami Troška překonal rovněž podařené „Jahody“. Poslední díl, Slunce, seno, erotika, už vyznívá hodně trapně a místy zcela zoufale.

Pět hvězdiček je možná trochu moc, ale čtyři by bylo málo, na to je tento film příliš krásný a jedinečný. Trochu mi vadilo přímočaré „protiflanďácké“ klišé, které z toho postupně vycházelo, ale předpokládám, že tak tomu je už v Nezvalově předloze (kterou neznám). Také jednoduché hororové klišé „upíři“ ubíralo celému obrazu trochu na síle. Když hledím za to, vidím silné a krásné surrealistické estetizující podobenství o lidských vášních, soustředěné kolem kulturního fenoménu „panenství“. Zajímalo by mě, jestli takto dokáže tento film ještě dnes, kdy veškeré erotično se stává všední houskou na krámě, někoho oslovit. Nemají-li vášně žádného protivníka („předsudky“), ztrácejí ony i jejich předměty na hodnotě. Tento film je poselstvím z dob, kdy ještě o něco šlo. (pětiměsíční pauza) Druhé zhlédnutí: Ještě daleko lepší dojem. Odvolávám větu „pět hvězdiček je možná moc“. Od začátku zcela ponořen. „Hororové“ ani „protiflanďácké“ klišé nevnímám, všechno tam nezastupitelně patří. Od posledně se prohloubila moje sociální apatie, čímž odbouráno stranictví, tudíž všechno to „proticírkevní“ vnímáno jako freudovské alegorie, arciže na reálném, neopakovatelném historickém podkladě. Copak nevděčíme právě posedlosti, s níž církev po staletí démonizovala sexualitu, za to, že zakázané ovoce lépe chutná? A upíři pod domem? Copak ve sklepeních duše nejsou? Jak by mohlo dobro vítězit, nebýt zla? Dále: Různé odporující si mody mužství přecházejí jeden do druhého v nepostřehnutelných okamžicích, totéž s ženstvím. Všechno jakoby ve „věčných“ formách, archetypy. Ale vše pomíjí. Viděno mnohem víc. Herci, biskup, flagelanti, slepičí mor, včely. Incest na všechny způsoby (naštěstí ne úplně všechny) a tak je to správné. Až v závěru, jinak pěkném, jsou mi protivné některé podstatné prvky, počínaje lákajícím prstem dívky s hroznem a pak všechna ta rajská bezvýznamnost očkovaná poťouchle zvoucí a „vědoucí“ vstřícností dospělých. Jako by zase o nic nešlo. Jakoby to nebyla Valerie, jíž všichni vděčí za svou záchranu. Jediný Orlík si zachovává dobrý vkus. Do toho posměšně zavřený škůdce jako v alegorickém průvodu komunistické mládeže. Poslední slovo: Film, u nějž se tak dokonale snoubí forma s obsahem, že není možné chválit nebo kritizovat jednotlivé řemeslné složky. Snad jen: Klusák je démon.

Připadá mi znatelně slabší než Na kometě, dávám nicméně stejný počet hvězdiček, a to za báječný obrázek „věku elektřiny a páry“, naivně sebevědomého počátku rozmachu technické civilizace. Morální apel je tu na můj vkus příliš zploštělý. V dětství jeden z kultovních filmů, teď už ho dokážu brát vážně jen jako geniální osobitě zemanovskou poctu Jul. Verneovi. Těžko si představit, že by ve vystižení ducha jeho románů někdo někdy Zemana překonal.

Klasická zemanovština, jak ji cítím: pohlednicové obrázky světa, v němž nelze být „doma“. Jde z toho úzkost, prázdnota. Ani z hlavního hrdiny nemám jako divák dojem, že by to byl „můj člověk“. Za zdánlivě naivně povrchní angažovanou satiričností jsem zaslechl nesmírně silnou a vtipnou výpověď o našem světě. Mnohé mi v tom filmu připadalo slabé, ale kupodivu to nevadí. Jeho síla je v obraze. Nejen ve smyslu živého výtvarna. Je to koláž civilizace a prehistorie, zároveň laboratorní situace civilizačních a mocenských ostrůvků vesmírným převratem totálně odtržených od svých „pevnin“. Do toho dva konkrétní lidé – láska koloniálního důstojníka a polovíly z pohlednice. Ale co je možné v kolážovém torzu světa spadlého na cizí planetu, není možné s návratem do reálných souvislostí Země.

Zklamání. I přes skvělou atmosféru, excelující herce, brilantní dialogy a spoustu vtipných nápadů a hlášek, které však bohužel náležitě nevyzněly. V celku to na mě působilo uměle, toporně, nepřesvědčivě, do ztracena, bez síly a bez spádu. Jakoby se tvůrce nemohl rozhodnout, jestli to má být žánrová parodie, klasická konverzační komedie, naivní taškařice nebo romantický písňový recitál. Ne, že by to vše nemohlo jít dohromady, ale tady se to nepovedlo. Hlavně Matuškovy písňové exhibice z toho strašně trčely (v jiných filmech jsem z něj měl mnohem lepší pocit). A titulní postava fantóma tam byla zcela zapadlá, mimo, stejně jako finální „odhalení“, že jím je lord Hanibal. Ve srovnání s Tajemstvím hradu v Karpatech nebo Limonádovým Joe je Fantóm tak třetí liga. Ledaže by tady šlo o tak subtilní úroveň parodičnosti, že na to prostě nemám. Dobré komentáře: Šandík, PollyJean.

Slečna za přepážkou a policajt Brodský mají moc málo prostoru na to, aby mohli tuhle předváděčku bez pointy zachránit.