Tri zlaté dukáty
Režie:
Mariana Čengel SolčanskáKamera:
Ivan FintaHudba:
Ľubica ČekovskáHrají:
Katarína Krajčovičová, Ladislav Bédi, Jozef Vajda, Peter Kadlečík, Jitka Čvančarová, Jana Hubinská, Juraj Hrčka, Michal Isteník, Ondrej Kovaľ, Lesana Krausková, Zuzana Norisová, Marián Labuda ml. (více)VOD (1)
Obsahy(1)
Jen tři zlaté dukáty v dlani má zakletá slečna Julie k tomu, aby se mohla vrátit zpátky do života. Vždycky jen jednou za sto let… Juraj není jenom obyčejný venkovský pastýř ovcí, díky místnímu učiteli je vzdělaný, umí číst a psát v mateřštině i anglicky. A díky tomu se u něj z různých knih, novin a časopisů dozvídá o světě, o nových vynálezech a objevech z počátku 20. století. Jeho snem je cesta až do Ameriky. Na to potřebuje peníze. Když se jedna z oveček zatoulá k ruinám starého hradu, objeví se před ním nečekaně tajemná slečna Julie. Je krásná a tvrdí o sobě, že je majitelkou místního velkého panství i se zámkem. Nesmí ale nikomu říct, že někdy počátkem 17. století ji do věčnosti zaklela bohatství a moci chtivá teta, ani o tom, kdo a jak ji může prokletí zbavit. Z minulosti si odnesla jen tři zlaté dukáty, z nichž jen jeden může jednou za sto let nabídnout za vysvobození. Pastýř Juraj, kterého potkává s posledním zlatým dukátem v dlani je její poslední šancí. A Juraj zlatý dukát potřebuje. Za něj by si mohl koupit lístek na loď do Ameriky. Netuší ale, jaké problémy se záhadnou dívkou z časů dávno zapomenutých mu tím začínají. (Česká televize)
(více)Recenze (255)
Omnoho lepšie ako JASKYŇA, hoci aj len v televíznej produkcií. Čengel Solčanská tu pokračuje vo svojej tvorbe, z ktorej je evidentné, že ju nezaujíma žáner rozprávky, ale príbehu zasadeného do histórie. Fantastických prvkov je tu ešte menej ako v predchádzajúcom filme, vlastne je jediný a tento nadprirodzený motív kliatby tu pôsobí len ako spúšťač deja, ktorý sa následne celkom opúšťa. Všetko ostatné, čo nasleduje, je podriadené relatívnej historickej vierohodnosti doby, v ktorej sa dej odohráva. Už len počiatočné presné zasadenie deja do roku 1600 budí pozornosť a po (bohužiaľ nevyužitých) mikrozastávkach v rokoch 1700 a 1800 sa príbeh odohráva v reáliách doby roku 1900 a je do značnej miery založený na kontraste charakterov oboch hlavných postáv, mentálne oddelených stáročiami. Z toho vyrastá aj najväčšie prekvapenie - vydarený a príjemný humor, to jest jav v slovenskej kinematografií naozaj vzácny! Podobne ako v predchádzajúcom filme tu defiluje dobre využitá a krásne nasnímaná slovenská krajina, ako aj množstvo postáv, ktoré sú však na rozdiel od JASKYNE zrejme vďaka prítomnosti spoluscenáristky naozaj využité a tentokrát aj do jednej perfektne obsadené a zahraté. Aj tá najvedľajšia postavička tu napokon má svoje opodstatnenie a dramaturgickú líniu dotiahnutú do konca. Práve kvôli tomu všetkému potom zarazí aj zamrzí uponáhľanosť a okatá scenáristická neobratnosť až lajdáckosť v poslednom akte na zámku. Vysvetľujem si to tým, že keďže ide o oficiálnu vianočnú rozprávku, bolo na ňu menej času než je obvyklé, keďže režisérka mala vianočný film aj minulý rok a popri tom ešte pracovala na svojom hlavnom diele - (ako inak) historickom filme SLÚŽKA. Škoda, mohlo to byť ešte lepšie, ale aj tak ma ten film naozaj potešil. ()
Naši moderní tvorcovia nemajú na to, aby natočili rozprávku so skutočnou rozprávkovou atmosférou a košatejším dejom. To sa len zoberie grant, zapoja nejaké lacné nové tváre a je to, na výsledku nezáleží, veď zarobené je. Aj preto tu namiesto princa máme nejakého slovenského Sagvana Tofiho alias baču na bicykli a princezná to je dnes už nejaká široko artikulujúca (ne)panna s pozvoľným nábehom na dvojitú bradu. Dejovo je to plytké a urýchlené: nápad s dukátmi bez morálneho posolstva a prvé dva dukáty len narýchlo ukázané, len aby sme sa presunuli o 300 rokov a šli na to hlavné - ale aj tam je to rýchle a nezmyselné - napríklad keď sa naša nedotknutá Júlia dostane do kobky, tak je to vyriešené za tri minúty a dokonca to ani nie je ukázané, ako si ju dojič kráv slávnostne oslobodí. Asi nebolo času, opravoval bicykel. Dejový guláš je zastavený až potom, ako sa salašník konečne vyberie pešo do Ameriky (čo je v celom filme najviac opakované slovo) a panička zázračne zbavená dlhov si spomenie, že veď aj paholka by jej bolo treba. A zrazu finiš a človek si uvedomuje, že tu fakt do scenára nikto neinvestoval, tu sa mal človek uspokojiť len so scénografiou. Svoje peniaze si tak zaslúžil len Jozef Vajda, ktorý si tú postavu očividne užil a aj ju kvalitne zahral. ()
Pohádkově krásná, milá, Libuškoidní, zakletá panenka, za ni velká pochvala, tak má vypadat šikovná princeznička, a slušný pokus o atmosféru, který však opět nedopadl, protože režisérka laskavým, pohádkovým vypravěčen prostě není. Dramaturgie, dramaturgie.. Pohádka ale neobsahuje trapné pitvoření, bohužel je zbytečně unylá, bez humoru, na křečovitosti se podepsal i nechutný český dabing, který hercům nesedí na ústa, zní jako osmdesátková italská televizní škvára, což je ostuda děsná, rovná předabování Anděla Páně 2. do slovenčiny. Jinak jsou Tři zlaté dukáty nahrubo poskládané líbivé obrazy, chvílemi přemaštěné otravnou folklórní hudbou, u ktorej mala národňárská ministerka kultúry isto vyvrcholenie, komparz čítající patnáct lidí na jednom notoricky známém dvoře, (na tancovačku viditelně stačilo snad pouhé jedno natáčecí odpo) a obřidlivý NDR porno knír na jinak švarném pastevci (progresivní vynálezce- charakter- kulturista), který nebere na statky, ani dekolty, nemá v kebuli sval, což bylo jediným úsměvným na celém tomto počinu. Přesto moc nechybělo a pohádka mohla dopadnout skvěle. Vkus, nadhled a poučitelnost. Obšlehávání Třetího prince, Jakubiska či levná produkce nevadí. Absence lehkosti a zábavy, ano. Hudba a podmanivé záběry přírody na těžký žánr, jakým pohádka je, nestačí, přesto chválím kvalitní námět, obsazení, kdy ano, já se v pohádkách chci dívat na pohledné lidi, nelíbí se mi ošklivá, nesympatická prkna v hlavních rolích princezen, krásných mladých žen po světě běhá stále dost, čili zpátky s nimi na obrazovky, tady se mi to splnilo, za to pochvala, no a uzavřu konstatováním, že přes výhrady je tahle pohádka pořád lepší, než štědrovečerní Klíč sv. Petra a celá řada trapáren, které v tomto tisíciletí u nás vznikly. ()
Príbeh: Princezná zakliata v čase a posledná možnosť na zrušenie jej kliatby je v rukách miestneho pastiera oviec, ktorý má ale obrovské ambície. Herecké obsadenie: Prvotina Ladislava Bédiho a ženská časť publika mi dá za pravdu, že celkom dobrí rozbeh. Herecké esá ako Vajda alebo Labuda nebudem ani komentovať. Prevedenie: Veľmi priamočiary rozprávkový príbeh, ktorý vďaka svojej krátkej stopáži nemá šancu nudiť. Príbeh tisíc krát obomletý ale zas má aj určité prvky inovácie. Pocity: Pre mňa veľmi milé prekvapenie od ktorého som nič nečakal a dostal som veľmi slušne natočenú rozpávočku s príbehom a sympatickým obsadením. Pridaná hodnota: Pekná slovenská rozpráva so zamilovaným happy endom. 75% ()
Galerie (53)
Zajímavosti (8)
- Katarína Krajčovičová uviedla, že natáčanie v exteriéroch bolo oveľa náročnejšie než to, na čo je zvyknutá. Najnáročnejšia scéna bola pre ňu tá záverečná, ale predovšetkým emočne. (Arsenal83)
- Ladislav Bédi se kvůli roli pastýře Juraje naučil jezdit na koni a také strávil nějaký čas na ovčí farmě: „Pokusil jsem se pochopit, co všechno musí dobrý pastevec umět. Při natáčení ale vypadala práce se stádem ovcí úplně jinak. Musel jsem se popasovat s tím, co přinesl daný okamžik,“ uvedl. (SONY_)
- Katarína Krajčovičová: "Pri svojej prvej role som sa spoliehala na režisérku Čengel-Solčanskú. Na pľaci bola moja nervozita a radosť vyvážená. V režisérke som mala istotu, pre mňa je to obrovská ikona a mohla som sa na ňu plne spoľahnúť." (Arsenal83)
Slováci zde vsadili na vděčné téma zakleté šlechtičny a vůbec neprohloupili. Urozená panna Julia, zakletá začátkem 17. století, čekala na své vysvobození tři sta let. Poté se ocitne v době na počátku 20. století, seznamuje se s jiným stylem života i myšlení a s technickými vymoženostmi oné doby, jako je třeba elektřina nebo automobily, což je nejzábavnější část filmu. Další děj akcentuje tehdejší sociální poměry na Slovensku, do nichž je tento jednoduchý pohádkový příběh organicky začleněný. Slušně odvedená filmařská práce. Přikládám záznam tematicky korespondujícího snu. - - - Sen o zakleté slečně (v noci z 20. na 21. prosince 2020) - - - Je pěkný letní den. Jsem na výletě v nějakém městě s krásně restaurovaným historickým centrem. U starodávné brány stojí slečna, má na sobě šaty jako kdyby se chystala na ples a usmívá se na mě. Zastavím se a prohodím s ní pár slov. Ona mi navrhne, jestli bych nechtěl jít na hradby. Prý je z nich úžasná vyhlídka. Projdeme branou, zahneme vlevo, vyjdeme kousek nahoru a jsme na hradbách. Kochám se výhledem na okolí. Slečna stojí vlevo těsně vedle mě a nabádá mě: „Podívej se vlevo, ještě víc, víc...“ Poslechnu ji a hledím jí přímo do obličeje. Má přivřené oči a pootevřené rty, zjevně v očekávání polibku. Políbím ji, jenomže má na rtech silnou vrstvu rtěnky a na obličeji spoustu mejkapu. To bych ji nejdřív musel umýt, aby se dala líbat. Všimnu si, že její šaty jsou nahoře rozpínací a že pod nimi zjevně nemá podprsenku. Povzbuzen jejím vzdycháním ji rozepnu a věnuji se jejím ňadrům. Ta má však silně napudrovaná a ten pudr nějak podivně voní. Začnu jí jazykem dráždit bradavky, ale i ty si patrně něčím ošetřila, protože jsou hořké jak pelyněk. Úplně mi to vezme inspiraci. Když to slečna zaregistruje, zmizí. V rukou mi zůstanou pouze její šaty, které se zmenšily, takže vypadají jako šaty na panenku. Leknutím je upustím a ony spadnou dolů z hradeb. Podívám se po nich, ale nikde je nevidím. Nicméně vidím bránu a u ní stejnou slečnu. Tentokrát má na sobě džíny a bohatě zdobenou halenku. Pohlédne na mě a řekne: „Já už fakt nevím, co bych si měla obléct, abych se chlapům líbila.“ Ukáže se, že mé erotické dobrodružství sledoval asi tucet lidí poschovávaných v okolí. „Tak se jí to zase nepovedlo,“ říká někdo. Zeptám se, o co tady vlastně jde. Dozvídám se, že slečna je zakletá. Zjevuje se u té brány už odnepaměti, a sice jednou ročně od pravého poledne do jedné hodiny po poledni. Vysvobozena může být tím způsobem, že ji během té doby nějaký muž ojede. Zatím to však nikdo nedokázal. Ptám, se proč na sebe strašidlo plácá tolik mejkapu. To pod ním vypadá jako mumie? Ale kdepak! Onehdy se ji snažila ojet jedna místní lesba a dobře se na to připravila. Vzala s sebou kabelu s odličovacími přípravky, lubrikační gel, vibrátor... Že prý když je dnes ta rovnost pohlaví, tak se musel změnit i smysl kletby a vysvobození může provést i žena. Odlíčila ji a pod mejkapem objevila svěží pleť, ale rty pořád chutnaly divně. Umyla strašidlu pudr z prsou, ale hořkost z bradavek nebylo možné ničím odstranit. Nakonec dostala strach a nechala toho. Říkám, že tu hořkou chuť pořád cítím v ústech. Přátelští domorodci mě informují, že se ta pelyňková pachuť dá dobře spláchnout pivem: „Nezajdeme na jedno?“ Zajímá mě, jestli se nikdy nenašel borec, který by strašidelné slečně jednoduše vyhrnul šaty, stáhnul kalhotky a šel rovnou na věc. Ve středověku se s tím chlapi asi moc nemazali a vzhledem k tehdejšímu stavu hygieny nikdo nijak zvlášť nevoněl. Vždyť tudy kdysi táhli Švédové, později Prusové a co já vím, kdo ještě. To přece není možné, že by ji nikdo nepřefiknul. Odpověď: „V městské kronice se o žádném takovém případu nepíše, ale kdyby se to stalo, tak by tady už nebyla. Třeba má dole také nějaký problém, kdo ví? Kromě toho je k dispozici pouze jednu hodinu ročně.“ () (méně) (více)