JitkaCardova

Cynická črta o cynismu využívajícím ke svým záměrům lidí, kteří v sobě pořád živí naději, že bude líp, byť by byla sebevíce lichá, nebo dokonce mrtvá. Není to organický, plnokrevný film, postavy a jejich motivace jsou velkou měrou nevyjasněné, jejich hrubě načrtlé nesourodé rysy netrasují žádné uchopitelné osudy, s nimiž by se dalo sympatizovat či se vůči nim vymezovat, nedá se ve skutečnosti ani usoudit, která z postav reálně vidí do dění, dost možná žádná a všechno je to jen takové plácání, ale ani to není zřetelnou scelující výpovědí. Snímek nicméně nenudí a prozrazuje jak filmařský talent (zaujme kamera, střih, vystavění scén, ačkoli samotný scénář silnou stránkou není), tak určitou lidskou netrpělivost, nespokojenost a občanský apel, což je primárně sympatické. *~

"Vlastníci jsou debutem zkušeného tvůrce, divadelní hrou podanou velmi filmovými prostředky, burácející komedií se strukturou klasické tragédie a s drtivou katarzí. Z těchhle (téměř) oxymóronů vyrůstá snímek Jiřího Havelky, pevně spojeného s divadelním uskupením Vosto5, jako monolit – děsivě trefný kolektivní portrét lidí vzpírajících se nutnosti dojít ke vzájemné shodě." Tentokrát máme všichni štěstí. Já vás - kdo jste to snad ještě neviděli - můžu poslat na Vlastníky, aniž bych to provázela hutným, překombinovaným textem, který jsem nemusela půlku noci potit a vy půl dne luštit - hodila jsem ho rozepsaný do koše. Vojtěch Rynda totiž napsal klidnou, soustředěnou recenzi, kterou bych téměř slovo od slova byla chtěla napsat já - jenže já bych se to samé pokusila říct na polovině formátu a v každé větě všechno najednou, kdežto on je ke čtenářům galantní a dal si tu práci, že všechny důležité postřehy poskládal a rozvinul v po sobě jdoucích čtivých a spolehlivě výmluvných odstavcích. Odemykám tu na své náklady v odkazu níže placený článek z Deníku N, celou Ryndovu recenzi, a Vy čtěte, šiřte - a kdo jste nebyli, jděte se na to modelové drama předvádějící v akci tristní konsensuální potenciál jedné namátkové české občanské buňky, z jakých se dnes bohužel většinově stále ještě skládá naše společenská základna, podívat. *~ https://denikn.cz/241647/filmova-prvotina-jiriho-havelky-vlastnici-je-panoptikem-v-akvariu-kde-dochazi-vzduch/?cst=c23fde70d8ffb6ee25a87af65ba7908b88452e8b

Nejsem modelový divák vánočních dojáků, na druhou stranu miluju pro jeho lehkost, vtipnost, inteligenci, brilantní scénář a hutný výskyt mých oblíbených herců film Láska nebeská, takže i tohle umím ocenit, když to funguje, navíc si užívám britskou angličtinu a všechny od toho se odvíjející žerty a ekvilibristiky s jazykem, Emmy Thompson si vážím jednak jako skvělé herečky, jednak jako inteligentní laskavé dámy a od mládí členky různých spikleneckých společností pro vysoké umění ve spojení s lidskostí a humorem, a byla jsem upřímně zvědavá na její scénář, protože bylo jasné, že to nemůže být jen tak banální... Banální to sice není, ale zklamaná jsem z toho, jak je to nedomyšlené a nedotažené. Není to - právě na rozdíl od třeba Lásky nebeské - dárek pro radost nikomu, Emma k Vánocům zklamala nároky obou možných cílových skupin těch, kdo by si shlédnutí jejího dílka riskli k prožití předvánoční atmosféry darovat. Ty méně náročné musí nutně zklamat vyústění, které mění zařazení filmu z romantického žánru v bajku s morálním apelem, ty ostatní, jak jsem já, pak zklame hlavně to, že od chvíle, kdy se poprvé promluví o operaci (což je ještě dost brzy), máme jasno - Emma vykradla stokrát provařený námět a nemohlo to být jinak. A s tím se pak musí pro obě skupiny vědomě či nevědomě pojit rozčarování z toho, že film s až arogantní povrchností předvádí, jak cokoli, co se dlouhé roky mezilidsky odehrávalo strašně špatně, jde s dobrým úmyslem napravit až banálně (tak přece) snadno a rychle, takže jako mávnutím kouzelného proutku je všechno zapomenuto, vytěsněno, deprese a nevraživosti a zoufalství mizí a všichni se smějí a objímají a radují a navzájem se přece milují, protože stačí malinko a najednou jsou všichni chápaví a empatičtí a připravení odpouštět a rozumět, stačilo to v nich nějak drobátko uvolnit. To není dárek, to je výsměch všem opravdovým snahám milovat, napravovat a zoufat si z toho, když lidé v nejbližším okolí nejsou schopni lásky a porozumění. Od Emmy Thompson jsem ve všech ohledech čekala víc než takovou nelaskavou krutost vepsanou do stránek scénáře spolu s morálním ponaučením, které nemůže v žádném konkrétním ohledu v příběhu fungovat a působí jako vytčené před závorku. Je to nesoudržný paskvil plný milých momentů a hezkých obličejů, u něhož lituju vyhozených peněz za lístky do kina. Nicméně je to moje chyba, měla jsem si líp pamatovat, jak mě dráždil už její vyděračsky napsaný a zahraný Vtip - kdybych to měla s něčím srovnat, tak s Cenou za něžnost, která mě kdykoli rozesměje i rozbrečí stejně jako život sám, když těžkými a vyloženě blbými situacemi procházejí lidi, kteří nejsou dokonalí a neumí vždycky všechno správně podat ani pochopit, ale v jádru jsou milující a opravdu dělají, co můžou, a navíc - přes všechno zapírání a alergie a de facto i kvůli nim - prostě nemůžou zapřít, že jsou rodina a že si rozumějí víc, než si chtěli a dovedli přiznávat. Na tom se dá nejlíp ukázat, jak to vypadá, když člověku se srdcem a rozumem nechybí nadhled a skutečná empatie. A právě nadhled, empatii a smysl pro organicky se odvíjející komplexní dění Emma Thompson bohužel postrádá - jen si nejsem jistá, jestli tím ty scénáře kazí až poslední dobou, nebo to tak bylo odjakživa. Čili jestli chcete doopravdy prožít to, na co v Last Christmas Emma Thompson láká, ale co vlastně funkčně k prožití nenabízí, pusťte si radši doma Lásku nebeskou a Cenu za něžnost (možná raději v opačném pořadí) a za ušetřený peníz za lístky do kina si k tomu dopřejte třeba pečené kaštany. *~

Označit tohle za komedii je cynický obchodní eufemismus, jehož nestoudná faleš při podávání přebarvené reality jen ještě lépe osvětluje, proč jsou na tom tyhle dnešní děti s vnímáním skutečnosti tak, jak jsou. *** Děsivě přesvědčivé, přesvědčivě zahrané drama ze života dnešních čtrnáctiletých školáků očima jednoho z nich. Vtahující kamera působivě a bez možnosti úniku zprostředkovává rozdílnost prožívání téže situace různými postavami, nutí diváka rozumět jejich nepříjemným, tísnivým vnitřním pocitům, tělesným i myšlenkovým pochodům a zároveň na dřeň vnímat tu zoufalou vyprázdněnost a marnost vztahování, sebehodnocení, sebeujišťování, když chybí reálné prožitky, zkušenosti, možnost pochopení a dorozumění, a když chybí i vědomí, že to hlavní, obsah, od něhož se to teprve má odvíjet, chybí - když je jen zpanikařelé zkoušení gest a frází bez kýžené odezvy, rostoucí nervozita, nejistota, obnaženost a tápání, stud, komunikační ochromenost a neprobořitelná samota. Nepříjemně dotíravě natočený alarmující film o digitální generaci středoškoláků a jejich digitální odtrženosti od čehokoli a všeho, o opuštěnosti, izolovanosti, bezradnosti. Film v závěru nabízí slabý náznak happy-endu pro ty, kteří ho tam chtějí spatřovat, ale při o fous hlubším uvážení je jasné, že zároveň nepřekládá žádný důvod, aby to dál nebylo už jenom horší. Těžko se ten prožitek vydýchává, zvlášť když sám režisér, jen o málo starší než děti, o kterých točil, přiznává, že těm dalším v řadě, o čtyři roky mladším, už úplně přestal rozumět i on. *~

Nejpřesnější pochopení a využití žánru stand-upu. Hannah Gadsby vyléčila stand-up, a tím změnila svět. Nebo naopak. Každopádně nic z toho už po Nanette nebude jako dřív, a pro jednou je to změna k lepšímu. Její pronikavost a cit pro budování point jako jednosměrných tunelů, po jejichž projití není kam se vrátit zpět, protože už nejsme stejní, protože ta konstrukce, která nás vynesla až sem, tím odpadla, je niterně, sestersky blízká mému vlastnímu modu vivendi. Její punch-lines nenávratně osvobozují, což pro většinu lidí není příjemný pocit, a nedá se na to zvyknout, ale jakmile ten dar máte, nemůžete to nedělat. A jakmile se udržíte connected, networked, všichni ostatní se v tom chtě nechtě vezou s vámi. Chtě nechtě k uzdravování. Vědomí bolí, ale humor tu hořkou medicínu dokáže osladit dost na to, abyste ji zvládli polykat a pak ji efektivně šířili k druhým, protože humor spojuje a kdo by s tím zážitkem a po té proměně chtěl zůstat osamocený. Geniální. Díky takovým jako Hannah je a bude líp, navzdory všem ostatním.

Krátký film, který musíte vidět, a dlouhý komentář, který nemusíte číst. *** Tvůrce s charakteristickým rukopisem, mj. režisér filmů Kandidát (2013) a Amnestie (2019 – jde právě do kin) natočil vloni desetiminutový provokativně krásný spekulativně-apokalyptický snímek o mechanismech vytváření naděje v beznadějném světě – na který vůbec nejste připraveni, i když byste radši být měli. Pro jistotu se podívejte. *** Čím více minut reflexe po těch deseti minutách dívání se snímku věnujete, tím budou nabitější. Všechny minuty, tak vůbec. Je to taková zdvořilá, velejemná existenciální pistole u hlavy u srdce u hlavy – kam to chceš: hlava říká srdce říká hlava říká srdce říká... *** Nenechte se na začátku odradit zdánlivou naivitou a přízvukem té holky a předpokladem, že po prvních krotce se tvářících minutách už člověk ví, co a jak. Ono to evolvuje – a pohled člověka, zástupce lidstva, musí spolu s tím. Nelze jinak. *** Pokud lidstvo zavčasu nezmění své aktuální směřování tak, aby byl udržitelný nejen holý život, ale i jeho smysl a z něj se odvíjející vnitřní krása osobní účasti a spění k novým, nadějnějším formám, dospějeme společně do krizového bodu, po jehož překročení se evoluce nenápadně, ale nevratně změní v devoluci, nezadržitelné směřování k sebezáhubě. Nepoznáme to hned, ale od té chvíle všechno začne být převrácené, doslova zvrácené, jen si nepřipustíme, že naději vystřídala v jádru beznaděj: rozmanité úkazy tak či onak spjaté s devolucí, úpadkem, budou to jediné, nad čím budeme moci jako jedinci žasnout a plesat, abychom vůbec měli vůli dál žít až do konce. Budeme chytře a znale obdivovat podivuhodné projevy postupující zkázy, aniž bychom si jejich význam přiznali, abychom se z neúprosné povahy našeho ustrojení mohli dál chovat jako lnoucí a doufající, krásu a fascinaci prožívající tvorové. Funkční naivita, či analytická slepota, se stane životaschopnou strategií k dožití lidstva. *** Přitom sami (my diváci) nevíme, vzhledem ke stavu klimatu, nebývale masivnímu vymírání živočichů a rostlin, rozpadu hodnot a vztahů, růstu izolace, tísně a depresí, jestli už jsme ten bod náhodou nepřekročili. Jak to bude doopravdy vypadat, až zjistíme, že už jsme za ním, že už nikdy nic nebude doopravdy dávat smysl a naději, to nevíme, nemůžeme to vědět. Teď si to ještě nejde doopravdy představit, to je princip nepředpověditelnosti střetu s ne-známým, ale představovat si to musíme, to je zase princip záchovné sebereflexe, odhadu vývoje na základě empatie, pravděpodobnosti, extrapolace logickým dovozováním... A právě kolem těchto dvou principů, vláken dvojšroubovice lidského vývoje a osudu, se otáčí tenhle film. Představuje si, představuje nám, jak by to za tím bodem mohlo vypadat, čím bychom se poháněli kupředu, jak by pracovala v té nouzi hlava a jak srdce, co bychom vytvářeli za mýtus, aniž bychom si dovolili připouštět, že se ženeme ke srázu, do propasti. *** Vyžvýkanou, zpomalenou nahrávku skupiny ABBA na pomačkané pásce kazety, topornou východoevropskou angličtinu, zmutovaná zvířata přežívající v čím dál horším prostředí i všechno ostatní, co z toho apokalyptického světa zahlédneme a co je z našeho pohledu jasnou známkou rozpadu, protože víme, jak to vypadalo či bylo míněno původně, ta holka tak vnímat nesmí, nebo ani nemůže. Musí budovat naději a dychtivost, motivovat se k životu, z toho, co má po ruce. A my, kdo ji sledujeme, při tom nesmíme zapomínat na jednu věc: ta holka je dál než my. D á l. Ta holka je naším možným pokračováním, její (pro nás zoufalou) vynalézavost důvodů k naději, aby i ona chtěla mít děti a žít, dost možná zakládáme my teď tím, k čemu se dnes a denně rozhodujeme, čemu přitakáváme vším, co jako jedinci i celek děláme, anebo neděláme, oč neusilujeme – ta holka, ta vize té holky, je alarmujícím lakmusem našich každodenních motivací, pohnutek a rozhodovacích procesů. Ta holka v té – z našeho pohledu – mizérii vytváří nové naděje, estetické i filosofické kategorie, konstruuje kauzality a buduje si životní výhledy z toho, co zbylo, co jsme jí nechali, ze smetiště – životní princip, mechanismus, je správný, ale životnou podstatu jsme mu dost možná sebrali už my, tím, co děláme, co zahazujeme, dnes. --- A navíc není jak se ujistit, že už jsme tu cestu sami nenastoupili, že cokoli, čím se dnes my utěšujeme, místo abychom odvážně čelili hrozící beznaději, je doopravdy smysluplnější, pravdivější a nadějnější, než co dělá ona. Že někdo jiný se odněkud nedívá na nás se stejnými pocity, s nimiž my sledujeme ji. *** A těch deset minut nabízí prudce efektní podívanou. Zdánlivě přehledné, nenápadně vtahující černobílé domácí video se mění ve filmové dílo s účinností tříštivé střely. Rozkladné, na prvoničitele, pakliže rozklad je zároveň nádhernou tvůrčí exegezí hrozícího pádu do propasti. *** Ke shlédnutí zde: https://www.youtube.com/watch?v=XRpitJm1q3g

Srovnávací komentář, psaný před čtyřmi lety k nové verzi z r. 2015: Každý, koho si nový Vinterbergův snímek i jen trochu podmaní, by měl povinně shlédnout původní stejnojmennou adaptaci Hardyho románu od režiséra Johna Schlesingera z r. 1967. Připadá mi, že Vinterberg natočil jen jeden dobrý film, hned ten první, Rodinnou oslavu, a od té doby mu rychlá sláva stoupla do hlavy a on už jen vymýšlí, jak si znovu lacino získat či udržet lásku publika, podbízí se a zkouší kdeco, kromě skutečně soustředěné, smysluplné a osobně zabarvené poctivé vlastní tvorby. *** Tady ale hodně nestoudně přestřelil hranici slušnosti, protože v podstatě kompletně převzal, opsal, jako nedostačivý školák, Schlesingerův storyboard - knižní předlohu lze na plátno převést různými způsoby, každý režisér si musí nad knihou sám po svém lámat hlavu, promyslet, co a jak poskládat, co vyzdvihnout, jakou linku vynechat, čím začít, jaké zvolit tempo, proklady, triky k udržení pozornosti, napětí atd. Když si ale pustíte po Vinterbergovi i Schlesingerův film, zjistíte velice brzy, hned u první scény, že právě a jenom to udělal i Vinterberg - pustil si Schlesingerův film. On nepracoval po svém s knihou, jen si prohlédl cizí film a u každé scény si řekl, jak ji přetočí, nebo co dokonce úplně vynechá, protože by to bylo komplikované. Každému trochu analyticky nadanému člověku musí být jasné, s jakým zdrojem Vinterberg pracoval: že nerozvrhoval nově knihu, ale otrocky vyraboval a předělal právě tento film. To je ovšem podvod, pustá krádež, pokud film není avizován jako čistý remake, a i v takovém případě novější počin musí mít vlastní cenu, pointu, musí v něm tkvět a být rozeznatelné, jakou novou kvalitu proti minulému dílu přináší, vstupovat s ním do diskuze, musí být ospravedlnitelný vydobytím něčeho, co nám i při obeznámenosti s původní prací, a dokonce právě tehdy, vyrazí dech. Ale když si oba snímky porovnáte, dojdete k závěru, že Vinterberg cizí scénář jen prokrátil a všecko znovu natočil kýčovitě, novoromanticky schematicky, upraveně a zjednodušeně - sebral dílu duši. Všechno je čistější, přehlednější, umetenější, barevnější, uhlazenější, pěkné návodné pokoukáníčko, hlavně nic složitého, aby se divákům netrávila špatně večeře. Špína a pot vždycky jen na chvilku, pro kameru v detailu, a pak už zase ne. Už jen ta první scéna - ovce padající z útesu: ty Vinterbergovy nafouklé chudery leží dole tak pěkně rovnoměrně rozprostřené, až by se statistici tetelili radostí. A tak je to tam se vším. *** Je to nepěkný hejskovský kousek. Než jsem viděla Schlesingera, do tohoto filmu nikoli Vinterbergovou zásluhou propsaná Hardyho genialita i vnímavost a promyšlenost původního scénáře nepřipustí, aby Vinterbergova levná obsese všechno divácky zjednodušit a zhezknout původní efekt úplně zrušila. Po odchodu z kina jsem si jen posteskla, že to nemuselo být tak naleštěné, ale vlastně jsem byla ráda, že se mi ta kniha připomněla, že se z ní do filmu tolik přelilo. Až pak se ve mně začala nad tím pseudouměleckým dánským floutkem vařit žluč, to když jsem pochopila, co je v něm shnilého - když jsem se okouzleně a ohromeně nechala vtáhnout do Schlesingerova bravurního filmu, který nechává Hardyho nemilosrdné, ale svérázně podmaňující vyprávění jednotlivých lidských osudů zmítaných v područí životních přeryvů, nešťastně šťastných losů, obratů i ran, v předivu soupeřících, nepředvídatelných sil, proudících jak z drsného světa lidí tak i nevlídné, necitelné a vznešeně nepodplatitelné přírody, vyniknout s veškerou virtuozitou po svém mistrovsky obsáhnutého filmového umění - a dokonce jde tak daleko, že si tu a tam dovolí jemně odtažité kousky s kamerou, které jsou nejen ústrojné a důstojné, ale působí zároveň i jako sympatické pomrkávání na diváka - zvlášť ke konci toho eposu to je, jako když se vypravěč poutavého příběhu, vědom si jeho i svých kvalit, ptá uprostřed věty trochu pobaveně, jestli mu posluchač neusnul, a přitom ví, že ne (např. ta rozkymácená a s perspektivou a poměry velikostí objektů kejklující scéna, v níž podroušený a unavený vozka přiváží rakev s Frankovou milou a novorozencem). Vinterberg vůbec nemá pro takové záležitosti cit a jeho komerční rasovina zpětně působí, asi jako by působilo upravené vydání Hardyho knihy v edici pro esteticky a rozumově nenáročné publikum: jako kdyby ho vydal Penguin pro čtenáře se slovní zásobou omezenou na dva tisíce slov. ***

Tenhle film jsem kdysi, více než patnáct let zpátky, viděla ve filmovém klubu v Olomouci a zůstala jsem z něj úplně perplex, pravda, ještě mládě, ale zaryl se do mě tehdy tak, že jsem na jeho působivost už nikdy nezapomněla - jméno autora ani snímku jsem si v paměti nepodržela, jen ten silný prožitek, a doteď po něm marně pátrala. Až nyní jsem ho rozeznala v programu 3kino 2019, tzv. Festivalu středoevropského filmu, který se ale jeví spíš jako historizující polské filmové defilé s přicmrndávkou z Česka a Slovenska. Nešť, jsem ráda, že záhada je rozřešena. Znovu se na něj jít podívat sílu ani motivaci neshledám, stejně jako bych podruhé nešla na Krátký film o zabíjení, takže o jeho filmových kvalitách nemůžu popravdě říct nic, tehdy jsem z toho ještě neměla rozum, chybělo mi veškeré srovnání, rozhled i odstup a ráda věřím, že zdejší komentáře vyhmatávají slabiny právem, ale něco věrohodně silného v tom bylo, protože když se dnes řekne polský film, tak kromě stejnojmenného českého podvratného snímku mi na mysli vytanou regulérně tyhle dva, a pak opravdu dobrého dlouho nic, jen řada větších či menších přepjatě patetických zklamání.

Tři, ale jen za tu nádhernou rvačku na motorkách, kde vedle střihu, kamery a akce fungovala ještě i zajímavá myšlenka, která to držela v napětí, protože se z ní mohlo rozvinout něco ducha-plného. Jenže příběh byl nakonec hodně prosto-duchý, prostě hodně prostoduchý, prostě hodně. Místy až nechtěně komický. A jestli si dopodrobna vzpomenu, jak jsem vlastně zmlsaná MI: Fallout, mohla bych to stáhnout i na dvě... Aj, vzpomněla! ;) *~

Je suis Benni. Narušitel sytému (2019) všem vyrazil dech, věřím, že některým doslova. Hrají v pár kinech, teď, potrvá to mžik. Jděte. Poprvé v životě jsem v kině dvě hodiny bez ustání brečela, ani jsem se to nepokoušela brzdit nebo skrývat. Nepřestoupíš. Cokoliv jste učinili jednomu z těchto maličkých, mně jste učinili. Benni křičí. Křičí láskou, křičí lásku, snaží se prokřičet k srdcím lidí, kteří je prostě nechtějí otevřít, nemohou si to přece dovolit a nechtějí si to přiznat. Předstírají lidskost. Už to je hrůza, a každopádně – nikdo jiný než samí takoví lidé není. Kolem Benni v ústavech jistě ne – ale nakonec skoro všichni jsme dnes tak či onak placení lásku a péči jen předstírat, dobrovolně zbavení možností, síly něco změnit. A zároveň: my všichni jsme Benni. Jsme v tom spolu, protože náš osud je společný. Cokoliv jste jednomu z těch nepatrných učinili, sobě jste učinili. Křičím jako Benni kvůli nám. Lidskost nepřestoupíš. Křičí to někdy v každém z nás, když čelíme bezpráví. To se nesmí! To nejde dopustit! Otáčíme se kolem sebe, hledáme, kam se obrátit o zastání. Tehdy to víme, že člověk musí být lidský, jinak je zle, jinak se ocitáme někde, kde nemáme být, kde není a nebude dobře nic. Nepřestoupíš. Ale sami lidskost denně přestupujeme za pár stříbrných – necháváme se zbaběle platit za nelidskost, žijeme v čase placené lásky, která není láskou, nic s tím neděláme a nesnášíme ten křik. Mnozí z těch, kdo někdy sobecky předstírali, že mi jsou nablízku, že jsou přátelé, že se snaží a milují, zatímco se jen levně vymlouvali, neochotní doopravdy nasadit život a něco změnit, ví, jak ten Bennin křik zní naživo. ************************************ Devítiletá Benni je tu, dychtivá, lnoucí, vnímavá, milující, učenlivá, nesobecká, chytrá, citlivá, zručná... – a také obezřetná, mnohokrát zrazená, ostřílená, kolující mezi institucemi, urputně vzdorující absurdním pravidlům, provokující, testující, seismograf na faleš a všechny podoby psychického násilí a nátlaku. A nemůže se dovolat lásky, přirozeného projevu lidství, jenž jediný by tišil její křik z hrůzy, že nenachází zastání, že nemá, kde by mohla být bez podmínek, a v nelidských pravidlech ji nic neudrží. Jenže podle „našich“ pravidel si v ústavní ani náhradní péči svěřenec a vychovatel nesmí vytvářet citové vazby, sklapla past. Jsou to zaměstnanci, ne lidé, a tak neposlouchají, co jim říká srdce, ani tváří v tvář té živé touživé bytosti, která se v nich zoufale nemůže dovolat jediné pravdivé odezvy. Ona není zaměstnanec, je živá. A oni to vnímají, marně zavírají oč, ucpávají si uši, zašlapávají svědomí. Ale. ************************************ Každý ví, že placená láska není opravdová láska. Ale málokdo si připustí, že placená péče není opravdová péče, že placená pomoc není opravdová pomoc. Že placená výchova a výuka není opravdová výchova a výuka. Je nebetyčný rozdíl mezi dvěma krajnostmi: povoláním a zaměstnáním, jsou to dva konce škály, jak být či nebýt lidsky druhým k užitku. Jeden člověk odpovědně vnímá, k čemu je povolán, či povoláván, co ho šlechtí v jeho konání, co dobrého a pravdivého zmůže právě on ze svého místa, a je toho poslušen. Jiný se naopak nechává zaměstnávat něčím, co ho od jeho vlastního povolání, rozpoznávání toho, jak má poslušen svého svědomí konat, odvádí. Povolaný, povolávaný člověk koná s láskou, s odvahou, neúnavně, jeho práce povznáší a zušlechťuje, je darem pro druhé, dobrodiním, z nezbytnosti, náležitá, a může být odměňována, odvděčována, mecenována, se ctí honorována, ale i kdyby nebyla, musí se vykonávat. Povolaný člověk může být chudý, avšak nikoli duchem. Do zaměstnání se naproti tomu chodí za prachy. Člověk za mzdu, úplatu, ze zbabělosti prodává svou povolanost a lidskost, svého ducha, přihotovenost, odpovědnost za vlastní i vzájemný rozvoj v čase a prostoru, účast na sounáležitosti. V tomhle smyslu žádná práce námezdní, pro peníze, není opravdová, vlastní a dobrá. Tak jako ani žádná jiná práce motivovaná zbabělostí a umlčováním svědomí (je to klasická triáda: ze zbabělosti sebe prodávat lze za peníze, moc či oblibu). Takový člověk není svobodně poslušen vlastního nitra. I kdyby nakonec dělal pro peníze to, k čemu sám tíhne, ale přistupoval na cizí instrukce a nekonal volně podle svého srdce, i pak ubližuje, místo aby pomáhal. Poslušnost vnitřní motivace na základě soucitu, empatie, klidné vnímavosti vůči tomu, co se právě jedinečně děje, je to jediné, čím lze bezpečně rozlišit dobrodiní od zločinu. Prosazovaná modla ekonomické nezávislosti jedinců vede lidi k umělé lhostejnosti, odvádění pozornosti, otupování vnitřního hlasu, odstřihávání se od vzájemnosti, odpovědnosti být svobodně sebou pro druhé a být s nimi v neustále dosahovaném souladu. Možnost dosáhnout takového souladu se svým nitrem a druhými je ale vzájemně podmiňovaná, jeden člověk jí nedosáhne: i kdyby setrvával přihotovený, jen ukazuje cestu, ale pokud ti kolem něj jsou ve velké většině zaměstnaní a nehodlají naslouchat, je s nimi v pasti, z níž není cesty ven. Placené zaměstnávání se, nechávání se za žold najímat, prodávání se, nešlechtí, nevybrušuje ducha, ale odvádí od vlastních přirozeně lidských povinností, otupuje připravenost, zbavuje cti i svědomí. Člověk se tím jen zdánlivě vyviňuje z odpovědnosti za svou práci a za její dopad na druhé, zvlášť tehdy, kdy s ním lidsky nesouhlasí – kdo by stál dvanáct hodin u pásů s umírající drůbeží, kdyby mu za to neplatili –, ale přitom je jen člověkem výmluv, staví se lidsky neodpovědným, otrokem, a vyviněn není. ************************************ Můžeme se vymlouvat na systém, nátlak, že chodíme jako automaty či zombie do práce a musíme poslouchat nadřízené, i když bychom to či ono rádi udělali jinak. Vzali si Benni k sobě, místo injekcí a spaní o samotě ji objali a přitiskli a nenechali už nikdy zoufale křičet a utíkat před lhostejností – ale každý se přece musí dnes nějak uživit a co kdybych, ó hrůzo, kvůli projevu lidskosti přišel o práci. Ale. Systém jsme my. My všichni jsme v tom spolu, my všichni jsme – anebo nejsme – takový systém. V nás všech jsou zároveň i potlačovaní narušitelé takového systému, kteří křičí, že se na nich, jimi, děje nelidské bezpráví. A potlačujeme je také my sami, když zrazujeme takové jako Benni, ubližujeme sami sobě. Vyděláváme vymyšlené částky, které nijak reálně nevyjadřují skutečnou hodnotu naší práce, ani její dopad, ale vyjadřují velmi přesně cenu, za niž se prodáme. Za niž prodáme možnost vychovávat si a vzájemně si učit a vést své děti, trpělivě pečovat o své staré, o své nemocné, o potřebné a slabé ve svém okolí, o poutníky, kteří poprosí, o své génie, umělce, učitele, o své léčitele, o své další dobrodince, připravujeme se o možnost adekvátně se odvděčovat a nechat se přirozeně oceňovat.... Platíme ze svých bezectných mezd absurdně jiné ústavní zaměstnance, cizí lidi, které s námi nic nepojí než stejný strach a zbabělost, pro něž je to jen zaměstnání, s umělými pravidly a tabulkami, a jim svěřujeme své děti a rodiče a hlavně si přejeme, ať příliš nekřičí a rychle otupí. My všichni jsme Benni. Nejen odložené děti, my všichni spolu žijeme v čím dál zvrhlejším systému absurdně placených služeb a výrobků, v němž všechno je na prodej a nepravé, včetně umění jógy a trauma panenek s příběhem, a máloco je už vlastní, lidské, zušlechtěné, podané k odvděčení, k vzájemnému zlepšování, prospívání a tříbení, k dobrému životnímu družení – a i to málo je nedoceňované, nezrozpoznávané, a skomírá v pasti „našeho“ systému, kterým jsme, pokud se prodáváme. I ti, kdo myslí, že za peníze v takovém systému pomáhají, jsou ve stejné pasti a pomáhají především mazat a brousit její železa. Pomáhací profese, profesionální péče je kontradikce, protimluv. Jakožto zaměstnanci i oni uvíznou v systému nelidských pravidel institucionalizované. paušalizované výkazové činnosti, která s ideou pomáhání nemá nic společného, jen trýzní sebe i své svěřence, protože si nemohou dovolit dávat jim dostatečně pocítit lásku, záležení, péči a možnost spolubýt, protože si nesmí vytvářet skutečné pevné vazby, lnout k sobě a žít spolu na jejich základě, ačkoli právě o to jediné v životě a práci má a musí jít, jak Benni věděla. Jinak ze své práce dělají v „našem“ světě i oni účinnou vývěvu lásky a záležení, další skrytý zdroj sílící deprivace a frustrace z izolace a ponechanosti zlu a lhostejnosti, výrobnu povrchních náhražkových vztahů, v nichž své možnosti vymezujeme primárně penězi, tj. tím, co nám zaměstnanost dovolí, a pomáhají i oni prohlubovat nelidskost tohoto finančně výnosného systému placeného ubíjejícího společného zmírání v zaměstnané a ústavní izolaci namísto přirozené družné pospolnosti, odpovědné povolané vzájemnosti a skutečného tvořivého odvážného starání se o všechno a všechny přirozeně tak, jak to k nám přichází, v celé těžkosti, nečitelnosti a nezaručenosti takového bytí. Všichni jsme Benni a všichni si společně ubližujeme v systému, který za peníze pomáháme vytvářet. Anebo ne. Stačí tak málo, aby někde těch povolaných k dobrodiní začalo přibývat. *~