castor

Steven Soderbergh už mnohokrát přesvědčil o svých kvalitách, kritici a diváci si ho začali všímat, když promlouval do amerického nezávislého filmu, střídá velké projekty s malými ambiciózními látkami, mnohdy k nim přistupuje lehce dokumentárním stylem a pokaždé je velmi osobitý. Tentokrát řeší vyprázdněnost současné společnosti, vyjadřuje se k povrchnosti, materialismu, není nezajímavý, ale například emoce nečekejte. Láká samozřejmě obsazení hlavní role, Sasha Grey už bezesporu posbírala řadu scén, jen v krapet jiném žánru. Překvapuje vážností, šokuje ochotou provozovat hodně divoké praktiky, naznačuje, že kromě roztahování nohou nebude úplně blbá. Místy trefné, místy nudné.

Vyvětralý námět, který byl pro diváka atraktivní a zajímavý možná v době nadrženého Jima a jablečného koláče, což už je pěkná řádka let. Ač má tenhle německý produkt zběsilou podobu plnou kamerových jízd, střihů a dalších rádoby cool vizuálních veletočů, postrádá humor i jakýkoliv jiný důvod, proč by u něj měl divák vydržet. V případě turecké animátorky jakbysmet.

Křečovitě se usmívající sousedé? Bacha na ně, můžou mít pestrou minulost a být i aktuální hrozbou. První polovina tohohle paranoidního kousku je velmi slušná. Jeff Bridges tu vysokoškolákům přednáší americkou historii, nicméně hodně elánu vkládá do faktů o americkém terorismu. Svou roli v tom nepochybně hraje fakt, že jeho manželka, agentka FBI, zemřela při útoku pravicového extrémisty. Nebezpečí posléze spatří právě v sousedech, kteří se nově přistěhovali a na jejichž vážně zraněného synka náhodně narazil. Citově vyprahlý muž je začne postupně podezřívat (drobné lži, až moc vymydlená rodinka, podivná korespondence, nesrovnalosti v minulosti otce), až mu z toho začne hrabat. Žádné popcornové atrakce se tady nehodí, tvůrci volí napětí a paranoidní atmosféru. Jenže scénárista třetího Vřískotu a několika dílů Transformerů se v některých pasážích moc nesnažil. A překvapivě ani herecké výkony nejsou zrovna vymazlené: emotivní Bridges místy solidně přehrává, Robbins se do role moc nehodí, ostatní jsou nevýrazní. Finále mi úplně nesedlo.

V trenkách a cigaretou v ruce, drbajíc se v rozkroku a v lednici hledajíc plechovku s pivem. Archanděl, o kterém měli trochu jiné představy. I když v romantické komedii Nory Ephron je možné úplně všechno. S výsledkem je trochu problém v tom, že divák moc neví, o kom tvůrci vyprávějí. O Michaelově tajném poslání nebo o proměně expertky na anděly a novinářů, kteří ho provázejí? Přitom právě postava velmi dobrého Johna Travolty si bere veškeré scény pro sebe, takže ostatní nemají moc šanci zaujmout. Bez něj tempo kolísá a nic moc s tím nenadělá ani roztomilý kukuč Andie MacDowell nebo charisma Williama Hurta. I tak snímek nabídne řadu milých pasáží, a to nemyslím jen Travoltovo taneční číslo. Fajn soundtrack.

Z fotbalového chuligána mezi gangstery, kteří se nebojí vzít do ruky mačetu, sekyru, bouchačku nebo třeba kráječ na pizzu. Tenhle ostrý kousek začíná jako biografie Carltona Leache, reálné postavy spojené s násilím ve jménu klubových barev i s britským podsvětím. Tomu se brzy dostane podstatně výraznější prostor, protože naše agresivní hovádko stoupá na samotný vrchol systému, jehož nikdo z nás nechce být součástí, protože slitování je v jejich světě známkou slabosti. Jeho pestrý život diváka zajímá, stejně jako řady postav, se kterými se postupně setkáváme. Fotbal, rvačky, první žena, kšeftíčky, první milenka, velké peníze, heroin, druhá žena, steroidy, hodně násilí, hodně děvek, hodně krve, hodně motherfucker language. Tvůrci nás ve zběsilém tempu nenechají příliš vydechnout, v druhé polovině se víc soustředí na Leachovy kumpány a jejich postupné ztráty soudnosti, nechybí napětí, dravé scény, intenzivní atmosféra. Prakticky neznámí herci jsou velmi přesní a přesvědčiví, režie je dynamická, nicméně druhá polovina si zasloužila krapet větší péči. Přesto velká spokojenost.

Dávno vyčpělá anketa, sledujeme po očku tak nějak ze setrvačnosti a hloupé pohodlnosti. Hudební scéna naštěstí nestagnuje, Slavík ano. Je o popularitě, chce omámit smysly, předvést na něm se chce skoro každý. Hudba je druhořadá. Pokud je jedním z vrcholů večera vystoupení Mariky Gombitové s Mirem Žbirkou, je cosi shnilého na tuzemské hudební scéně. Někteří měli příležitost vyjádřit se k rasové nenávisti, jiní si zanadávali, že jde o pořád ty stejné tváře, další smutnili, že božský Karel nedorazil. Ve výsledku je to jedno, za rok se sejdeme ve stejném složení. Možná nějaká jednoletka přibude.

Už jenom za scénu od bazénu s vyznáním vřelých citů, za seznámení napříč akváriem a za polibky ve výtahu nelze jít alespoň v mém případě na méně než čtyři hvězdy. Některým mnohé prvky rozhodně nepřijdou vhodné, protože tohle si přece autor veleslavné milostné tragédie nezasloužil? Jenže nejsme na divadelních prknech, mě tahle vybroušená podívaná sedla. Kulisami jsou kavárny i benzínové pumpy, postavy se šklebí, divočí, nosí naleštěné pistole, jezdí v rychlých autech a mají obarvené vlasy. K tomu hrají rockové skladby a na vše bedlivě dohlíží svěží vítr Baz Luhrmann, který osciluje mezi klasickou školní četbou a moderní adaptací. Povedla se výprava, hudba (ta moc) i kamera. A samozřejmě herecké výkony, které představují dva talentované herce: panensky nevinnou Claire Danes (toho času s televizními zkušenostmi – ač výraznými) a samozřejmě Leonarda DiCapria v lehkovážném i vnímavém podání. Chemie fungovala. Samoúčelné, ztřeštěné, odvážné, luhrmannovské.

Emilio za kamerou a jeho táta v téhle pocitovce před ní. Společně stvořili road movie, které je na jednu stranu nenápadným kusem, ale dokáže docela solidně inspirovat. Místy ruší ne úplně sympatičtí spoluvýšlapníci, kteří jsou v několika scénách poměrně nepříjemní a uřvaní. Atmosféra je místy hodně silná, tempo kolísavé, Martin Sheen překvapivě nevýrazný. Nicméně netvrdím, že podobná cesta nemůže být v dnešní uspěchané době hodně osvobozující. Ač všichni zúčastnění mají k vykonání pouti jiný důvod. Obyčejní lidé, obyčejný svět, obyčejný život? Mnohem víc mi ale chutnalo s Bokovkou (2004).

Carreyův temperament a zápal pro situační komiku pokračuje, znovu řadu scén vyhání do absurdních vod a znovu vše tak nějak stojí a padá právě s hlavním představitelem. Scénář je vykalkulovaný produkt podle příručky, kolikrát nedrží pohromadě a jen lepí scény, ve kterých Carrey ukazuje, co všechno se dá udělat s lidským obličejem. Jinak ale dvojka trpící všemožnými chorobami pokračování.

Musíme na tuhle hru přistoupit. Jinak Toma Tykwera a jeho tým za šnečí tempo a dialogy jak z jiné planety ukamenujeme. Spící princezna, toho času sestřička z psychiatrie a vojenský vysloužilec, toho času bankovní lupič se prostě musejí potkat. I kdyby nechtěli. Láska si prostě v tomhle světě udělá cestu. Zkoumání náhody a osudu Tykwer proklepnul už v předchozí Lole, zřejmě mu to vyhovuje a tady představuje počátek cesty k vykoupení. Tihle dva se totiž nečekaně potkají pod koly náklaďáku (kouzelná scéna) a v hypnotickém tempu to nakonec doklepou až k závěrečným titulkům. Někdo opravdu raději hodí kamenem proti obrazovce, jiný bude plakat dojetím. Tykwer (tehdy se mi líbil mnohem víc než dnes) je cítit, Franka Potente je k poetickému hledání lásky snad předurčená.