castor

Musím uznat, že jsem nejprve tak úplně nepochopil, co chtěl touhle story Tony Kaye říct. Jeho rozhodně nejuznávanější ostře sociálně kritický Kult hákového kříže (ostatně nic jiného od něj k nám nikdy ani nedoputovalo) přesně věděl, jakou cestou se chce vydat, lákal na mnohé (herci, scénář, kamera, hudba), tady uhrane hlavně výkon Adriena Brodyho. Chtějí lidé druhou šanci? Stojí o pomoc? Zaslouží si uznání skutečně každý? Neotřelý vypravěčský styl ale skrz naskrz kritickému tvůrci rozhodně zůstal. Obouvá se prostřednictvím zastupujícího učitele Henryho do moderního systému školství, nicméně nejen z toho bude mít divák slušný splín. Detachment si nebere servírky u řady společenských problémů, nakonec se soustředí a předkládá hlavně hodně intimní zpověď prázdného kantora, kterého stíhají existenční i rodinné problémy. S dokonale soustředěným Brodym, rudými flashbacky, netradičními úhly kamery a nezodpovězenými otázkami se řítíme do záhuby, tu a tam přesto nějaká naděje vysvitne. Navíc má zmiňovaný původem Newyorčan pořádné herecké štěstí – po Pianistovi totiž chytil druhou životní roli. Nutno podotknout, že zcela zaslouženě!!

Improvizace má vždycky dvě tváře. Určitě ale v současné nabídce televizní zábavy to lepší, ale že bych na to chtěl každý týden s ovladačem v ruce čekat, tak to určitě ne!! Přesto sympatický a odvážný pokus o něco jiného - navíc posádce před obrazovkou vychází, i když ne vždycky!!

Nikomu nic nevysvětlovala, před nikým se neobhajovala a mlčky přijala patnáctiletý trest. Nyní je Julietta propuštěná zpět na svobodu. Zestárla, ale bolest v ní nepolevila. Il y a longtemps que je t'aime je francouzské civilní drama se všemi klady i zápory, které si lze v daném žánru jen představit. Inteligentní psychologická story jde místy na dřeň, i když netlačí samoúčelně na pilu, nechává jednotlivé scény dohrát a nechává diváka v nejistotě. Jindy ale, přiznejme si, selhává v přímém souboji s divákovými otázkami (možný SPOILER: Soudní znalci se nepídili po jejím motivu? U chlapce nebyla nařízená soudní pitva? Nikdo jiný o jeho zdravotním stavu nevěděl – otec, pediatr?). Pozitiva ale jednoznačně převládají, hutnou atmosféru a výborně napsané dialogy navíc ještě podporují herecké výkony, ten oduševnělý Kristin Scott Thomas a velmi soustředěný Elsy Zylberstein zvlášť!!

S divačkami téhle slátaniny bych chtěl HNED po projekci vážně strávit nějaký ten volný čas.. Jít s nimi nakupovat, poklábosit na kafe nebo třeba na diskošku musí být vážně pekelný zážitek!! Uff..

Peklo nad zemí a velmi brzy peklo i pod ní!! Suterén newyorského činžáku se nedobrovolně stane útočištěm několika mladých lidí. Zatímco venku se děje neznámé zlo, uvnitř se začínají naplno projevovat odlišné charaktery přeživších. Klaustrofobní prostředí, únava, stres, ponorka, ztenčující se zásoby jídla a pití, psychická nepohoda a důstojnost v trapu. Lidské pudy už klepou na neprostupné zdi a tahle skupinka si rozhodně nebude hrát na gentlemany. Jenže tahle story ani zdaleka nedrží na pevných základech. Režisérovu Hranici smrti jsem neviděl, ale co pamatuju z některých recenzí, tak se francouzský tvůrce vedle vraždění, deprese a ponižování pokoušel i o nějakou tu myšlenku. O tu se zřejmě snažil i tady, jenže marně. Jeho látka neumně přechází mezi jednotlivými stavy ztenčujícího se počtu postav, jeho mixážní pult mě prostě nepřesvědčil o tom, co se na plátnu děje. I když se to děje pod rukama řemeslně schopného tvůrce. Tenhle výlet skrz násilí a lidskou (ne)důstojnost se tak prostě zastavil v půli cesty, vpravo urval kus samoúčelného násilí, vlevo umělé psychologie a došel asi tam, kam dorazí jeho hlavní hrdinka. Prakticky nikam. Místy trochu uspěchaná, jindy hodně nafouknutá bublina!! Jo, a dýchali z čeho?

Zatímco Thomas Jane hází do pračky v prádelně mince, černej dealer drog na zaplivané ulici hází postávající šlapky o zeď. Když se v jeho spárech objeví malý kluk, praní prádla musí ustoupit. Osa nemluvný muž sledující násilí – chvíle váhání – brutální trest funguje na výbornou, navíc je podpořená přítomností výborného Rona Perlmana. Drsné, funkční i vtipné.

Chválit je dobré, ale přechvalovat není na místě.. Přesto čtyři hvězdy nechám. Může za to z velké míry nostalgie a i třeba fakt, jak moc se nepovedla další láska mého dospívání (pokračování Cravenova Vřískotu). Nostalgie nicméně neznamená nuda. Čtyřka umně prodává sama sebe. Úroveň humoru pokračuje tam, kde skončila (na můj vkus už slabší) trojka, dvojice režisérů z pochopitelných důvodů ignoruje parazity, které se na trilogii chtěli jenom napakovat (nabídli navíc jen Jimova otce a několik silikonových děvek). Těmhle třicátníkům už vyjma Stiflera dávno nejde o zasunutí, pohled na ňadra nějaké osmnáctky ale neurazí nikoho z přítomných. Nikdo ani příliš nebude protestovat při trapasech, které se hrdinům opakovaně dějí. Stará parta tak má už sice trochu jiné priority, ale pořád jim to šlape. Stifler je kancelářský podržtaška, Oz je sportovní televizní hvězda, Jim si užívá rodinného života, Kevin zrovna tak (jen s trochu podpantoflákovským nádechem) a Finch (hlas má jak Clive Owen) je světoběžník a rozumbrada par excellence. Vzpomínají na konkrétní situace, nejlepší gagy vypadávají z toho, co známe a z toho, jaké vztahy, křivdy a neduhy mezi hrdiny roky panují. Je ale nutno podotknout, že vládne hlavně Stifler. Seann William Scott moc dobře ví, že „lepší“ roli mít už nikdy nebude a jeho kreace a hlášky jsou trefou do černého. Přesto film na některých místech zbytečně ubírá na tempu (krátit se mělo určitě), něco už je moc na sílu a hlavně snaha nacpat a dohrát všechny dějové linky a i krátkými camei na nikoho nezapomenout, je už trochu navíc. Přesto tvůrci nejsou žádní fachmani, co si přečtou zadání a jdou rýsovat přesně podle předchozích třech úspěšných dílech.. což je docela pozitivní šok!!

Originální námět s vyšperkovanými dialogy a sehraným hereckým duem je cítit divadelním oparem. Nevěra tu byla vždy a všude, a nic na tom nemění ani fakt, že tihle dva z přímořského hotýlku jsou zadaní, se závazky a dobře situovaní. Volnomyšlenkářská ona mění účesy i názory, staromódní on maximálně tak kravaty, oba nicméně za dlouhá léta přecházejí z pobláznění ke zralosti. Kouzlo to má, ale nějaké příjemné šimrání jsem postrádal. Bohužel.

Brnění nebo mrazení se dostavuje, i když je jen velmi umělé. Van Damme překvapuje jako režisér, hodně mu pomáhá hudební skladatel, zvukař a kameraman (dynamicky nasnímané souboje, některé zajímavé úhly kamery), sám „Fred Astaire karate“ potěší několika jinde odkoukanými nápady. Ale i to se počítá. Samotná aréna je poměrně mysteriózní, i když polovina těch vazeb vypadá, že zná pravý hák jen z videoher. Závěr je samozřejmě totálně přepálený. Velká škoda. Ostatně Van Damme má tak trochu smůlu, že stojí i s ohledem na rok vzniku někde uprostřed. Jeho dítko totiž už nemá tu příchuť a atmosféru bojových arénovek z osmdesátých let a na novější bojové filmy jednoduše nemá.

Klap klap, klapy klap.. Jeoffrey de Peyrac se blíží, Anglice se už pomalu svírá hrdlo.. Klenot červené knihovny je tu – předlouhé záběry, hluboké pohledy, přepjatá gesta, velká slova, k tomu výborná hudba a zrnitý obraz a dnešní divák ohrnuje nos, jenže ženám ročník 1970 a starším vlhnou nejenom kapesníky.