castor

Podivná pohádka na italské vojenské základně se všemi chaotickými radostmi a strastmi, které dospívání nabízí, končí. Zatímco v newyorské domovině byl pro jistého Marka neviditelný Fraser, ve věžaté Bologni je zase pro Frasera neviditelná Caitlin. Vydají se společně na koncert, na cestě ovšem on potkává podobně naladěného fanouška. A u něj i u ní proběhne další zvláštní hledání identity. Společně neodpovídají heteronormativní společnosti, jenže aspoň nějaká pravidla by bylo fajn ctít. V komponování intimních scén jsou tvůrci nicméně citliví a přesní. Celkově mě ale přístup režiséra Lucy Guadagnina ke queer látkám neoslovil.

Znovu prázdné jako hlavy nějaké partičky z ubytovny po vyklopení několika kusů krabicových vín. Dějově to prostě zase nefunguje. Žádnou slávou nebyla ani jednička (jistý pražský švihák fušuje do realitního světa tak vehementně, až po něm jde kriminálka, zašije se u dědy na venkově, kde se blíží sklizeň i sbližování s místní kráskou) a hrdinové řešili potíže o dost banálněji, než by se dělo ve skutečném životě. Ale tak nějak to bylo fajn. Dvojka byla průšvih. Docela velký. Tvůrci nechali diváky rudnout hanbou v sedačkách, přibyl například Jiří Krampol nebo nájemný vrah Jiří Korn. A scénář, který byl tak prázdný, až z toho bolelo břicho. Přesto odfláknutá dvojka měla to, co jednička i aktuální trojka: fajn hudbu, krásnou Terezu, malebnou krajinu jižní Moravy, scény nasáklé vínem a vizuál, který se prostě musí líbit. Kryštof Hádek a Tereza Ramba jsou manželé, na cestě je třetí dítě, mají sice partnerskou krizi, ale rodinné vinařství se snaží vést poctivě. Ovšem byznys a prachy budou vždy mít zelenou. Starého Michalicu vnímáme alespoň prostřednictvím voice-overu (bohužel zesnulého) Václava Postráneckého, což je fajn. Trable přijdou s potížistou v podání Lukáše Langmajera, který „přijel pomoci“ se sklizní, ale kvůli osobním problémům dotáhl i otravného Slováka. A ten je tu skrze zmiňovaný byznys. Zápletka přesto skoro neexistuje. Mnohé se drolí, mnohé by šlo vystřihnout, mnohé linie vyznívají do ztracena. Děti vylezou na skálu, otec pro ně jde a prostě spolu slezou dolů. Některé neshody končí u posezení s pohárkem, jiné jsou prostě odpuštěny. Policistka nám nejprve ukáže zadek, pak se tváří drsně a odhodlaně, pak asi vyřeší případ, aby na konci nečekaně strčila jazyk do pusy jedné z postav. Pokusů o hlášky vyjde opravdu jen pár, hlubší emoční dopad na diváka chybí, pro napětí jděte jinam. Přesto je to tak nějak hezké. I díky Richardu Krajčovi a Janu P. Muchowi. Dvě až tři hvězdy.

Francouzi tohle jednoduše umí. Navíc když se látka ocitla v rukou bývalého člena pařížského policejního sboru Oliviera Marchala, takže se zase otíráme o ten správný punc uvěřitelnosti. Tentokrát si vybral gangstery a korupcí prolezlé Marseilles. O to, kdo bude tahat za nitky podsvětí, bojují dva gangy, kočírovat se je navíc snaží ostrá policejní jednotka, která ví, že nemůže povolit, jinak toho bude setsakra litovat. Jenže shnilé kusy jsou na obou stranách barikády, navíc do města přijíždí nový policejní šéf, který hodlá jednotku protřídit. Protože ani v ní to není zrovna nejčistší. Tvoří ji hošani, kteří nikdy moc nemysleli na horkou vanu nebo životní pojištění, místo toho, aby doma obšťastňovali partnerky, tak někde po nocích honí lumpy. Marchal překvapil už výbornou Válkou policajtů, tady jde zase na dřeň, a když přijde na akci, krev nekompromisně stříká a kulky se sypou na zem. Škoda, že nejrůznějších odhalení a podfuků je až přespříliš a už jim divák moc nevěří. Syrový snímek sice nemá takový feeling jako jeho starší (zmiňovaný) bráška, přesto nejen díky své poctivosti za pozornost stojí.

Tiše se snést a vpít se do koberců, jak poslední ze šílenců. Osahat tvé stěny, jako kousek pěny... Další z hitů, který boural rádia a internet. Richard Krajčo je nesmírně zajímavý umělec, který si oproti jiným nemusí na nic hrát. Přitom na něm spousta lidí hledá chyby. Další volná inspirace emocemi, která se solidně vkrádá pod kůži.

Všechno už tady bylo. Motiv osamělé ženy, která se stane jedinou svědkyní vraždy. A samozřejmě se brzy dostane do hledáčku vrahů, kteří ji potřebují odstranit z povrchu zemského. Shodou okolností skončí ve společnosti prokurátora Genea Hackmana, který s vystrašenou ženou cestuje vlakem. Na konečné ji čeká proces a svědectví. Možná. Pokud přežijí. Prvek uzavřeného prostoru je celkem fajn, i když výsledek zdaleka nedosahuje kupříkladu dojmu z nedostavěného mrakodrapu firmy Nakatomi ve Smrtonosné pasti. Peter Hyams navíc nikdy nebyl nějak výrazně zručný režisér, jeho filmová zastavení s belgickým gymnastou Van Dammem předložil i v případě akčních sekvencí poměrně nevzrušivě a kdyby obecně míval méně štědré rozpočty, mohly to být větší průšvihy. Narrow Margin je béčko přímočaré a průhledné (ale pořád docela fajn), u kterého bych čekal hlavně výživnější (větší) finále.

Úplně jsem na tenhle snímek zapomněl, přitom si vybavuju, že jsem měl v dětství plakát, na kterém vynikal odhodlaný výraz Louise Gossetta Jr. a hlavně Jamese Woodse, který ve filmech často coby záporák přehrával kladné postavy. Tady vystupuje jako vychytralý podvodníček, který chce udělit lekci místnímu zmetkovi Bruci Dernovi. Rozjedou kolotoč podvodů a úplatků, přitom hlavní pozornost má být směřovaná na sázku, zda bývalý boxerský šampion postupně v ringu odrovná deset soupeřů. Výsledkem je béčkové drama, ve kterém se najde prostor pro humor a solidní herecké výkony. Michael Ritchie, původně televizní režisér, se se sportovní tematikou setkal víckrát, tentokrát jde o jeden z jeho vydařenějších příspěvků.

Marco Polo. A je to tady. Wow, osudová láska bude hned následující den společným útěkem zpečetěná. Anebo taky ne. Guzmán narovnává svůj charakter, Omar si bude užívat svých každodenních deset minut, Christian chce být rovnocenným partnerem. A vrahem může být klidně zahradník. Za mě jen nedovařená teenagerovská omáčka s podivnými surovinami. Moje zvědavost směrem ke druhé sérii je na bodu mrazu.

Někdo vede běžný rozhovor, který najednou divně se zvláštními reakcemi zúčastněných vygraduje. S vydíráním s hodinkami to nakonec nebude tak snadné, obzvlášť pokud je vyjednávání bratrů značně amatérské (čti debilní). Guzmán bojuje, aby měla Nadia šanci ve škole zůstat. Jenže to ještě její otec neví, že jeho muslimský syn je homosexuál. Španělský (tady mnohými zmiňovaný) fenomén La Casa de Papel dle mého také nebyl bez chyb. Námět moc fajn, postavy zajímavé, ale brzy přišly scénáristické berličky. Dost velké. Druhá série pak už úplně dřela. I tenhle španělský příspěvek Netflixu vnímám jen jako nedovařenou teenagerovskou omáčku s podivnými surovinami. Závěrečná rvačka má být jakýmsi katalyzátorem vztahů. Druhá série určitě nebude stát za tu námahu ji sledovat.

Žádná změna, žádný zajímavý posun, energie, nápad. Momentálně je to z mé strany jen o lehkém zájmu, jak to celé skončí. Rivalita mezi několika postavami trvá, se vztahy je to pořád stejně nijaké, propast mezi Lu a Guzmánem se zvětšuje, ten to evidentně s „napravením“ myslí vážně. Christianovo zapletení se do podivné trojky působí mezi párem problémy. Přehlídka všemožných (hlavně nezajímavých) lidských charakterů se blíží do finále.

„Lži dělají život jednodušším!“ Telenovela pro mladé. Navíc zoufale plytká. Kvůli splacení dluhů musí Nano vykrást dům, na který ho navede Marina. Ta se dál pohybuje mezi oběma bratry. Spolužákům pak vysvětlí své bolavé tajemství. Jinak se řeší všední strasti, které by mohl nabídnout každý seriál z podobného prostředí (tomu chybí starý kámoš, toho štve, že se vyzradilo tajemství, ten chce seknout s tenisem, jenže obává se ambiciózního otce…). Potenciál by tu byl, platí ale, že zatím to dost dře.