castor

Carreyův temperament a zápal pro situační komiku pokračuje, znovu řadu scén vyhání do absurdních vod a znovu vše tak nějak stojí a padá právě s hlavním představitelem. Scénář je vykalkulovaný produkt podle příručky, kolikrát nedrží pohromadě a jen lepí scény, ve kterých Carrey ukazuje, co všechno se dá udělat s lidským obličejem. Jinak ale dvojka trpící všemožnými chorobami pokračování.

Musíme na tuhle hru přistoupit. Jinak Toma Tykwera a jeho tým za šnečí tempo a dialogy jak z jiné planety ukamenujeme. Spící princezna, toho času sestřička z psychiatrie a vojenský vysloužilec, toho času bankovní lupič se prostě musejí potkat. I kdyby nechtěli. Láska si prostě v tomhle světě udělá cestu. Zkoumání náhody a osudu Tykwer proklepnul už v předchozí Lole, zřejmě mu to vyhovuje a tady představuje počátek cesty k vykoupení. Tihle dva se totiž nečekaně potkají pod koly náklaďáku (kouzelná scéna) a v hypnotickém tempu to nakonec doklepou až k závěrečným titulkům. Někdo opravdu raději hodí kamenem proti obrazovce, jiný bude plakat dojetím. Tykwer (tehdy se mi líbil mnohem víc než dnes) je cítit, Franka Potente je k poetickému hledání lásky snad předurčená.

I kdyby Bohdanka mohla mluvit, nebo dokonce ječet na celé kolo, těžko by vysvětlila, proč je tuzemská kinematografie v kondici, v jaké je. Alice Nellis rezignovala na to přinášet zajímavé látky a natáčí tak trochu to, co si publikum žádá. Ale aspoň díky tomu má co točit, protože na náročné osobní výpovědi příliš producenti neslyší. Moc fajn je výprava, kamera působí majestátně, herci jsou docela slušní, Martha a její situační komika ještě víc. Jen to ale ve výsledku není nic, co bych si chtěl o Vánocích ještě někdy pustit. Vždycky dám raději přednost Čertům, s kterými nejsou žerty, prostitutce Vivian nebo nerudnému revizorovi Gustavu Andělovi.

Americký nezávislý film měl vždy několik králů. Jim Jarmusch rozhodně patřil mezi ně. Smutné oči Johnnyho Deppa provází Divokým západem záhadná postava indiána, tvůrce pro svůj snový až hypnotický příběh znovu zvolil černobílý materiál, ale pro mainstreamového diváka tohle podivné a nejasné putování rozhodně není. Hodně nestandardní kus. Chápu, když leckomu nesedne.

Ideolog a klasik, který vždycky rýpal, rýpe dál, jen už mu lehce dochází dech. V posledních letech nás mnohokrát nepotěšil, ale pořád to v něm je. Jeho novinka to jen potvrzuje. Díky několika svižným a napínavým scénám se nám snaží namluvit (docela úspěšně), že jde o solidní thriller. Sledujeme retrospektivu ukotvenou v roce 2014, kdy se v hongkongském hotelovém pokoji setkává hlavní aktér s investigativními novináři. Dostáváme se tak postupně na začátek, kdy měl své sny, drápal se nahoru, věřil milované vlasti, zamiloval se, připravoval se na následky. Pokud přijde další 11. září, bude to jejich chyba. Mezi hlavouny z NSA (Národní bezpečnostní agentura) nebo CIA je i jistý Edík, který, jak všichni dobře víme, po několika letech přihlížení a zhnusení vynesl citlivé dokumenty z amerických tajných služeb a upozornil na masivní sběr citlivých dat. Exemplární trest je dosud ve hvězdách, protože dodnes zůstává v dočasném ruském azylu. Zvraty z logiky věci chybí, s emocemi se mohlo pracovat lépe. Joseph Gordon-Levitt nicméně na výbornou zvládl další zajímavou postavu, moc se mi zamlouvala i Shailene Woodley a hlavně Rhys Ifans. Oliver Stone má jasno, zda je Snowden hrdina nebo nepřítel, vynechává ty svoje patriotické výkřiky, a když leccos vezmeme s nadhledem, ty dvě a čtvrt hodinky si docela užijeme.

Nadprůměrnou vypravěčskou i řemeslnou stránku téhle autorské dvojici nikdo neodpáře. Také na dramatickém poli jsou Jarchovský s Hřebejkem na české poměry suverénní. Tohle rozkrývání historie jedné rodiny má svou sílu, vrstevnatost i ambice. Pořádnou zásluhu na tom mají herci, kteří jsou jednoduše velmi dobří, jen Milan Mikulčík v roli zetě trochu ztrácí. Navíc Martin Šácha je moc šikovný kameraman, to samé platí o skladateli Aleši Březinovi. Snaha mluvit o vážném společenském tématu je v české kotlině docela vzácností, jakékoliv vyrovnávání se s minulostí mimo dokumentární tvorbu je tak v mých očích fajn.

Bavilo i nudilo zároveň. Zajímalo mě, zda se budu bavit i poté, jakmile se pánové začnou ucházet o zakázky pro americkou armádu a dostanou se někam na horkou půdu. Nebavil. Je to utahané a vlastně i zbytečné. Jeden je obratný manipulátor a ulhaná sketa, druhý je naivní trouba, který ctí alespoň určité zásady. Dostanou se k obří vládní zakázce, půjde jim o kejhák, tvůrci se snaží trochu pošpinit systém a nabídnout satirický nadhled, ale divákovi je to šumák. A vůbec jim nevěří, že mají žít na hraně a obchodovat jak žraloci z Wall Street. Nic sofistikovaného se k nám nedostane, dramatického jakbysmet a bohužel i s humorem je to velmi podobné. Možná jen protivný hekavý smích Jonaha Hilla si budu nějakou dobu pamatovat. Todd Phillips chtěl zkusit něco serióznějšího, nicméně vypráví hrozně nezajímavě. A když je divákovi jedno, zda Miles Teller začne zase dělat maséra, nebo Hilla v Bagdádu znásilní deset Iráčanů, je něco špatně. Mnohými skloňovaný Vlk z Wall Street je totálně jiná liga!!

Tahle stoka je proklatě zaneřáděná nechutným odpadem všeho druhu. Hlavně tím lidským. Jihoafrická republika v temném podání neláká k cestovatelskému poznávání, země plná loupeží, vražd policistů, znásilňování nezletilých dívek a dětí, potíží s regulací zbraní, jakoby už dávno zapomněla, jaké hodnoty by měla ctít. Tvůrci v ní vypráví poměrně solidní detektivku, která se sice drží žánrových šablon, ale předkládá velmi slušné charaktery. Ať je to chlastající troska Orlando Bloom, který dá klidně pěstí šéfovi nebo bývalé ženě, nebo minimalisticky znamenitý Forest Whitaker, z něhož naléhavost přímo čiší. Jejich vývoj je moc fajn sledovat, velkým plusem je samotné prostředí slumů a špinavých ulic v nemocném systému, ve kterém umírají děti a gangsteři jen tak mimochodem usekávají ruce poldům.

Režisér David Mackenzie je sakra osobitý britský tvůrce. Stojí za přemýšlivým dramatem Perfect Sense i voyeuristickým kouskem Hallan Foe. Nyní nabízí další malý nenápadný film, o kterém se dá i několik dní po projekci docela přemýšlet. Předkládá poměrně nezajímavý obsah, ale dělá z něj poctivý kousek, který ocení pracující, milovníci neselhávajícího Jeffa Bridgese, znovu skvostně pošahaného Bena Fostera i ti, jež mají rádi drsné příběhy ze státu, kde je rozvinuté zemědělství, těžba ropy i byznys s větrnou energií. Loudavé tempo, několik velmi solidních scén, zajímavé charaktery. Jednohubky já rád. 70%

Silný obsah, velmi sugestivní obraz, komunistické revoluce. Poselství, které Brit Roland Joffé nabízí, je samozřejmě silné a důležité. Potěší i civilní výkony herců (ač mi Sam Waterston příliš nesedl), naopak mi vadilo, že tvůrci nebyli jednoduše odvážnější. Prostě se vydali po vážné cestě, ale nejsou tak kritičtí, jak by mohli, spíš kloužou po povrchu, nejsou tak suverénní, abych měl důvod si Vražedná pole někdy zopakovat. Když už nic jiného, podobné kusy sázejí přinejmenším na emoce, ani ty jsem úplně necítil. Leccos zabíjí i nepřiměřeně dlouhá stopáž. Každopádně Joffé, který je dnes na režisérské židli spíš k smíchu, tehdy docela válel. 70%