castor

Všechno tak nějak muselo uzrát a díky tomu je třetí díl tak milý. Nevnucuje se, není násilně humorný. Je prostě vyspělý. Třetí pokračování nepláče nad rozlitým mlékem, naše milá Bridget neřve, jak je tlustá a sama (což ji ale paradoxně proslavilo) a hlavně udělala čáru za kvalitativně slabší dvojkou. A navázala na první díl, za kterým rovněž stála Sharon Maguire. Bridget vzkřísila i Emma Thompson (coby lékařka navíc skvostná), ceněná britská herečka, která se výrazně zasloužila o scénář. Námět je prostý. Bridget přirozeně zestárla, má atraktivní práci a řeší, kdo je otcem jejího očekávaného dítěte. Prachatý Američan s podlamujícím úsměvem Patricka Dempseyho nebo její životní láska Colin Firth? Tvůrci to jí ani divákům moc neusnadňují, protože oba mají své kouzlo a charisma. Nicméně než se dostaneme na porodní sál, bude to moc fajn. Mnohé dialogy a situace jsou skutečně milé, laskavé a vtipné, prostě britské. Herci jsou moc fajn, v případně samotné Renée nás před časem vyděsil výsledek jejích plastik, pod kterým dál (i když už jen lehce) zůstává ten roztomilý kukuč, potěšující je i to, že Zellweger po mdlém období snad znovu nasedla do náměty slušně vybaveného vlaku. Výsledek není útokem na divákovu peněženku, je to nostalgický návrat, který tvůrci dělali (snad hlavně) s láskou. Ač sází na proklepnuté vtipy a snazší řešení. Za mě ale spokojenost.

Scénárista tomu chtěl, aby se potkali a vydali se do svých cílů společně. Všichni tři jsou sympaťáci, takže by se ani divák nebránil sednout s nimi do jednoho vypůjčeného auta, když letecká doprava selhala. Všichni tři se po zranění vracejí na čas domů, tedy nejstarší z nich nastálo. Ona vrací rodičům svého zesnulého přítele jeho kytaru, třetí do party pak míří za svou snoubenkou. Dočkáme se několika náhod, překvapení, milých i vypjatých situací, hlavně jsou až na drobné výjimky uvěřitelné a budou se líbit teenagerovi i padesátiletému divákovi. Tvůrci nabízejí propracované charaktery, příjemnou atmosféru, rozvážné tempo, herci zase velmi sympatické výkony (Rachel McAdams musela být rozkošná i jako dítě, které se vztekalo mezi regály v hračkářství). Tohle je kus, kterým se nás tvůrci nesnaží šokovat, prostě je mile obyčejný a zatraceně dobře drží pohromadě.

Výrazně metaforické pozadí vyprávění a výtečný výkon smutně prázdného Josefa Somra – to je tím hlavním, co si na Jirešově Žertu budu vždycky pamatovat. Snímek kritizující totalitní politické praktiky, jak víme, komunistická cenzura poslala do trezoru. Působivé svědectví těží i z toho, že si Milan Kundera pohlídal scénář. Tragikomické, přesné. Nezapomínejme na minulost.

Poprvé pozuráželi kdekoho v jednom malém obchůdku a přilehlé videopůjčovně, podruhé už otáčeli hamburgery nad rozpálenou plotnou. Potřetí mají přijít asi za dva roky, ale s ohledem na to, co dnes Kevin Smith natáčí, je oprávněný důvod se toho obávat. Ale zpět na začátek. Přátelství dvou loserů, kteří se kopou do zadků a nemají snahu se nikam posunout, je i přes nespočet krutě sprostých scén vlastně „vyzrálým“ filmem o důležitých věcech. To, co nám předvádí, je vypointované, rychle nás přetáhne na svou stranu a stejnou vlnu. Černobílý debut jednoho z předních představitelů autorského amerického filmu devadesátých let je prostě kouzelný. Bizarní, kultovní, ďábelsky vtipný. Hvězdné války, kouření 37 ptáků, jedno citové dilema, záhadný sex na toaletě, prodej cigaret, krém na boty, hokej na střeše, drogoví dealeři Jay a Mlčenlivej Bob a ještě mnohem víc. Škoda, že dnes přerostlý teenager Smith působí hodně unaveným dojmem.

Vskutku zvláštní romance. První polovina, kdy sledujeme vztahové peripetie Robin a Seana, je velmi sympatická, velmi zajímavá a poměrně neotřelá. U druhé je to už lehce mimo mé očekávání. Hysterická a místy odporná Maureen je čerstvě těhotná, ale svůj životní styl měnit nehodlá. Nechá si zaplatit další drink, nechá se seřezat a pak sleduje, co s odporným sousedem její milý Eddie udělá. Bouřlivý a destruktivní vztah bez budoucnosti nakonec vyvrcholí postřelením pracovníka psychiatrické pohotovosti, dezorientovaný Eddie skončí v blázinci, Maureen v náručí jiného muže, se kterým má po deseti letech další dvě děti. Eddieho nikdy nekontaktovala, ale miluje ho vlastně pořád stejně. Režisér Nick Cassavetes oprášil dvacet let starý scénář svého otce. Výsledkem je nejvíc drama, s prvky komedie a romance, nabízí se ale i označení fraška. Druhá půlka s Johnem Travoltou už prostě nemusí sednout každému, nic na tom ale nemění, že Robin Wright je nesmírně přesvědčivá. Když pije, když tančí, když se budí z kocoviny. Sean Penn lehce přehrává, ale znovu odvedl svůj velmi poctivý standard. Ve výsledku úlet, ale docela fajn.

Netvrdím, že je to troškovina, ale česká kinematografie zoufale potřebuje schopné režiséry a scénáristy. Je to pořád dokola. Buď jsme svědky zoufale upocené tuzemské řachandy, nebo něčeho, co má slušně našlápnuto, ale nakonec to stejně z mnoha důvodů nevyjde. Těch, kteří se pak dokáží odříznout od všech těch promarněných šancí, je minimum. Šmídmajer s Mádlem mísí žánry, neví, kudy kam, nabalují zbytečné linie a doklopýtají do finále, které je stejně bezradné jako předešlé dění. Jako reflexe rychloobrátkové televizní zábavy slabé. Po jejich předchozí spolupráci na Probudím se včera jedno velké zklamání.

Jeden bude otcem, druhý dědou. A k tomu jejich město zaplavují asijské gangy. Humor znovu zhrubl, zápletka je děravější, „vážných“ témat ubylo, akce je destruktivnější. Kdysi k sobě jeden usedlý polda před důchodem a druhý vyšinutý polda-vdovec hledali cestu. Dnes bez sebe neudělají ani ránu, od drsnější kriminálky v poklidu přešli k explozivní akční komedii. Řeší rodinné trable, v ději máme násilně vtlačené vedlejší postavy z předchozích dílů, ale pořád je to zábava. Nechybí typické atributy, záporáci zase vtrhnou se zlými úmysly do Murtaughova domu, bohužel přihrávači Joe Pesci a Chris Rock jsou místy otravně hysteričtí. Jinak ale tenhle model dál solidně funguje – tvůrci vědí, kdy přitlačit na pilu, kdy mají nastoupit pyrotechnici, kdy zase vypointovaný dialog. Každá ze Smrtonosných zbraní měla to svoje, nemůžu jinak, každé milerád znovu vlepím čtyři hvězdy.

Pár záchvěvů tam bylo. Žánrový film s rychlými auty? Proč ne. Jenže chybí nápady, chybí přidaná hodnota. Dan Landa nikdy v rallye neporazil svého úhlavního německého soka, do toho bude porážet i mnohem nebezpečnějšího nepřítele. Toho má po celém těle i Olga Lounová, která dokazuje, že rakovina a chemoterapie vlastně dělají sexy těla. Rivalita mezi závodníky mohla být vyšponovaná, soundtrack také, Olga se mohla ukázat i jinak, chybí pořádné karamboly. Naopak jsou tu mraky zbytečných figurek ve vedlejších rolích a mdlých scén. Škoda.

Exkurze do míst, která nechceme osobně dvakrát poznat. V rámci žánru netypické (kupříkladu chybí typický prvek vězeňských filmů v podobě sadistického dozorce) dílo, které se zaměřuje spíš na atmosféru vězení než na nějaké dramatické momenty, kdy jde někomu o kejhák. Škoda, že je to místy až příliš nevzrušivé, naopak palec nahoru za herecké výkony (respektovaný Willem Dafoe nebo tehdy ještě zajímavý Edward Furlong).

Na zadek nepadám, ale zejména díky pražským lokacím, houževnatosti, Cillianu Murphymu, cameu Jana Budaře a posledním třiceti minutám čtyři hvězdy rád dám. Asi to všichni známe. Parašutisté Kubiš a Gabčík dostali za úkol spáchat atentát na třetího nejvyššího důstojníka SS. Jak to s pražským řezníkem dopadne, také víme, co předcházelo, tedy setkávání s kontakty, čekání a plánování útoku, si nicméně rádi zopakujeme. A finální peklo v nacisty obklíčeném kostele zrovna tak. Dějové souvislosti jsou srozumitelné, Sean Ellis se očividně důkladně připravoval, ale na druhou stranu pro nás nepřichystal ani žádnou přidanou hodnotu. V první polovině jsou naši hrdinové jen pasivními figurkami, nebýt hereckých schopností obou pánů, asi by nás příliš nezajímali. Emočně to prostě nefunguje. A to samé se dá říct o vztazích s dívkami, které jsou hodně uspěchané a hodně nevěrohodné. No, a ta omílaná angličtina? Jasně, že ruší. Zejména v oné kritizované první půlce (než si tak nějak zvykneme) může za to, že zážitek je odtažitější, než měl být.