honajz2

Jak zde píší ostatní - tohle chtělo pořádného režiséra typu Akiho Kaurismäkiho, protože Saikkonen je prostě televizní režisér a neumí komedii v tom pořádně podat. Vypadne z toho takové veskrze unylé cosi, co sem tam má potenciál, ale prostě je to ve většině scén blbě podané a na konci jsem měl pocit, jako bych právě dokoukal xtou epizodu finského seriálu a unikal mi tak kontext, jak moc náhle to skončilo. Výsledkem je vcelku typická finská absurdní komedie, která je chladná, odtažitá a já se zase přesvědčil, že mě finský humor (mimo Akiho) míjí nejvíc, tedy hned po jihokorejském a hongkongském, s nimi si rozumím ještě mnohem míň. Na tři hvězdy to jen tak tak vidím skrze pár lepších gagů a aspoň nějaké směřování, ale jinak to šlo mimo mě. Slabé 3*

Začalo to láskou, pak přišlo manželství, děcka, děcka rostla a vše postupně přerůstalo ve vzájemnou nenávist, která gradovala až nejabsurdnějších možných mezí, do kterých by nejspíš mohlo gradovat mnohem větší množství vztahů, kdyby v nich oběma hráblo stejně jako Roseovým. Je to drsné, je to chytré, má to perfektně propojené drtivou většinu prvků a motivů a graduje to taktéž naprosto skvěle. Jestli je taková realita dlouhodobých vztahů sice vůbec nemůžu posoudit, ale nemám problém věřit, že psychicky na tom tak jsou. Mohlo to sice být ještě drsnější a s ještě temnějším humorem, ale na Hollywood to má drsný humor víc než dost. Za mě velká spokojenost, má očekávání to naplnilo, Douglas i Turner jsou skvělý a ačkoli konec může působit příliš nejednoznačně v rámci řešení ústředního tématu, mě se tahle "částečně otevřená" varianta líbila, jelikož se něco takového nedá jednoznačně odpovědět, když se to dá pořádně soudit jen individuálně. A nejmožnější ucelenou odpověď Danny DeVito řekne. Dlouhodobé vztahy jsou opravdu hlavně pro ty, kteří se dokážou skutečně snést... 4*

U těchto děl jsem často parazit, jelikož drtivá většina uživatelů na ně má nostalgické vzpomínky z dětství a já, který tehdy ještě nežil, do toho jdu s naprosto čistým štítem, bez možných "traumat". Plyne z toho hlavně to, že mezi spokojenými reakcemi vypadám někdy jako nemožná opozice. No a tady jsem se zpočátku obával, že se mi to stane znova, jelikož se tam bez ladu a skladu míchá hrad, Panáčkova rodinná historie, letmé propojení a pak z toho vzejde divná variace na Perníkovou chaloupku... Prostě mi to přišlo jako nekonzistentní směs různých pohádkových motivů, která se zjevuje a zase na čas nebo úplně mizí. A přišlo mi to tak po celý film, takže se to necelistvosti nezbavilo. Jenže jsem se do toho časem dostal, bavil se některými kreativními nápady (jako komiksovými bublinami u citoslovců či samotnou výpravou) a s příchodem k Obrovi to teprve nabralo grády a pak mi to až do konce přišlo skvělé. Hlavně jsem si s tím ale začal rozumět ve chvíli, kdy se plně ukázalo, že to vlastně ukazuje klasické pohádky v pravém světle, tedy jako velice drsné a brutální příběhy s happy endem. Tady by stačilo domyslet pozadí a mytologii a byl by z toho solidní fantasy horor plný gore scén. To se z toho samozřejmě nestane, ale i tak to je překvapivě drsnější, než by se na pohádku dalo čekat. U mě to ale rozhodlo o čtvrté hvězdě. Slabé 4*

Rozhodně kvalitní film, který na nižší hodnocení nevidím, ale popravdě po všem tom hypu a nadšení, které jsem četl ze všech stran, jsem po zhlédnutí krapet zklamaný. Čekal jsem největší Glazerův film vůbec, ale dopadlo to tak, že Pod kůží a Sexy bestie se mi stále líbí víc. Práce se zvukovou stopou je zde naprosto dokonalá a perfektně zakompomonované tiché výkřiky u jinak klidně působících scén jsou prostě povedené a nedá se jim nic vytýkat. Povedená mi přišla i (pro Glazerovy filmy typická) statická kamera, která tvořila velice chytře vystavěné záběry, stojící především na celcích a atypicky pojatém záběru a protizáběru. Německé postavy zde hrají Němci, což tomu dodává na důvěryhodností a jejich výkony jsou taktéž samy o sobě přesvědčivé. A oproti některým bych nesouhlasil s tím, že to jde odnikud nikam - sice ano, nemá to tu klasickou satisfakci, ale posouvá se to skrze odhalování podrobností ohledně jejich rodinného domku u Auschwitzu a vše spojuje zvráceně podaný (jinak klasický) rámec příběhu o tvrdě pracujícím otci, který nemá moc času na rodinu... akorát tenhle velí koncentračnímu táboru a chtějí ho převelit. V tom je třeba skrytý velice, ale opravdu velice černočerný fór, zvlášť když to pro nacistickou rodinku Hössových dospěje k "happy endu" a otec je na tom postavením ještě líp než předtím, pokud teda odmyslíme tu závěrečnou fantaskní scénu s propojením minulosti a současnosti, která je dalším velice zajímavým prvkem. Je tu i lehká meziřádková psychologie, která nám ukazuje Hössovi jako naprosto lhostejné k tomu, co se děje za zdmi a není to tím, že by jim to nedocházelo, ale z pár náznaků je jasné, že všechna ta umírání berou jako přirozený ruch. Tak, a teď když jsem to tu tak krásně vychválil, kde je teda problém? Teoreticky není, ale osobně ho mám s tím, že jestli něco Zóna zájmu prosazuje především, tak tezi, že pro skutečně naturalistický prožitek hrozné události není třeba explicitní násilí a brutalita, ale pouhé náznaky vytrhující z jinak relativního komfortu. Divácká představivost vždy dokáže vytvořit horší obrazy než by film sám dokázal a Zóna zájmu je vyloženě manifestem tohoto pojetí. Já s ní plně souhlasím, ale vzhledem k tomu, že se jí řídím při sledování filmů už několik let, přijde mi její manifest spíš okázalý než přirozeně intenzivní. Chladným mě to sice nenechávalo, ale časem jsem začal mít přesně takové dojmy, jaké popisuji v předchozí větě. Možná to je jen můj osobní problém, že mě to zde nedokázalo dostatečně šokovat, ale spíš mi přijde, že je to tou minimální gradací. Ono to sice někam jde, jak jsem psal výše, někam to i dospěje, ale je to pořád málo na to, aby to celý film dokázalo utáhnout. Pod kůží je pomalé úplně stejně, také stojí na postupném odhalování toho, o co vlastně jde, ale Zóna zájmu mi časem připadala příliš jasná v tom, čím chce být, a bohužel bez čehokoli navíc, takže z ní zůstal hlavně efekt. Sice působivý, ale až moc jen efekt. Z jiných Glazerových filmů jsem tak měl plnohodnotnější zážitek, je mi líto. Slabé 4*

O čem ten film je? Stejně jako u skoro všech Dupieuxových filmů je to úplně jedno, když je to jen hra s diváckými očekáváními a jelikož si Dupieux neustále dělá co chce a jeho fanouškům absolutně nevadí, že je vše utržené ze řetězu a prvky a dějové linie se náhodně objevují a zase mizí, asi se těžko jinak než pocitově dá říct, který z jeho filmů je lepší a který horší. Pro mě je jeho vrchol Steak a Rubber, pak už mi sedla jen Realita a tam to někde končí. A od té doby, co točí každý rok aspoň jeden film, mě míjí ještě víc a to hlavně díky tomu, že má jeden absurdní nápad, který na začátku vypadá velice slibně, ale pak ho absolutně nikam negraduje. Proto se mi nelíbila Jelenice. Tady jsem vnímal další velký freestyle, kde je úplně jedno, co se stane a co z toho vyleze, ale vzhledem k tomu, že se z toho stane takový polo-povídkový film, dokázal jsem se do toho víc dostat a víc se bavit nad nejedním zajímavým absurdním nápadem. Těch tu má Dupiex naštěstí dost, hlavně ve dvou hororových povídkách nebo v podobě věčně slintajícího pana Třísky, jen je zase podává tím svým stylem, kde vše absurdní jako by bylo normální a vy z toho musíte veškerou absurditu vytušit. Což je styl, který mám jinak rád a baví mě, ale u Dupieuxe je takový podivně odtažitý a tak často chápu vtip, ale nesměju se mu. Vlastně ke každému jeho filmu píšu to samé a stále jsem z žádného nedokázal být nadšený nebo aspoň nadprůměrně spokojený. Určitě se k němu do konce roku ještě vrátím, protože tohle mi sedlo nad očekávání a chci se přesvědčit, jestli to nebylo jen svéráznou parodií superhrdinských, sci-fi a hororových filmů. Nejvíc mě ale stejně baví, jak naprosto lhostejně ji podává a jak se pak může bavit nad tím, jak někteří v jeho filmu uvidí poctu, další zase výsměch a jiní zase závažnou ekoagitku. Pro každého něco a přitom na tom Dupieuxovi nezáleží a jen to tam prostě má. V tom je nejdůmyslnější a baví mě tím i ve svých slabších dílech. 3*

Na tohle jsem viděl upoutávku v londýnském kině a ta mě naprosto nadchla. Teď jsem to konečně viděl a nevím, co si o tom myslet. Předlohu sice neznám, takže nevím, jestli to byly propojené dvě nebo tři povídky, ale když to skončilo, říkal jsem si, že když se lehce celou dobu propojují, tak že z toho taky vzejde něco celistvějšího. Tři postavy zde hledají své skutečné já, přehodnocují ve snové poetické atmosféře své priority a chyby minulosti, psychologické to díky tomu je, ale nejde to tak do hloubky jak by se mohlo od pohledu znát (což mi nevadí), jen mi přijde, že ústřední téma se dá rychle vytušit a pak už to víc nenabízí. Dost to tedy stojí na atmosféře, která je skrze zajímavé animační nápady, častou přítomnost snových sekvencí, postavu Žabáka a práci se zvukem, který je skoro celý film na stejné hlasitosti, pomalá, poetická a plynoucí takovým tempem, že může působit jak hypnotickým, tak i uspávacím dojmem. U mě se to střídalo tak na půl a propadl jsem tomu mnohem míň, než jsem asi měl. Kvůli tomu všemu to nevidím na vyšší hodnocení, ačkoli k němu mám blízko a spíš se mi to líbilo než ne. Silné 3*

Co na první pohled vypadá jako béčková krimi o gamblerech je nakonec překvapivě svébytná krimi, ve které se vybroušené hazardní dialogy mísí s delšími záběry v akčnější místech. Tohle si plyne svým tempem a dlouhou dobu se nedá přesně říct, k čemu to vlastně spěje. Margaret do všeho západně strašně rychle, gambleři okolo ní ji mezi sebou taky rychle vezmou a Mike ji rychle začne učit svoje triky. Podvod střídá dalších 10 podvodů, tudíž jsem čekal velké rozuzlení... a ono i přišlo, jen bylo až moc komorní, "obyčejné" a vlastně mě ani nepřekvapilo. Obzvlášť poslední scéna ne. Gró filmu tedy tkví v zvláštní pomalé atmosféře a Mamet přesně ví, o co mu jde a jak to chce podat. Akorát u mě se to trochu minulo účinkem, protože namísto silného autorského zážitku jsem se dočkal vcelku zajímavého filmu, ke kterému se ale už nemusím vracet. Samotné scény z "Domu her", ale měli hodně co do sebe a zajímavá je i pokerová scéna, která snímá hru až anti-atraktivně. Silné 3*

Další film z ranku příběhů dospívajících holek, který tu tvořil určitý subžánr, jelikož Housatům jsou dost podobné pozdější filmy jako Pásla kone na betoně nebo Džusový román. Problém je, že v nich vše stojí na stejných prvcích (možné těhotenství/nenaplněné lásky/tehdy populární hudba/kruhové vedení (vše končí kde začalo)/nešťastná zůstane nešťastnou/mezigenerační nepochopení...), takže už mi Housata místy splývala s oběma výše zmíněnými filmy, že jsem až čekal, kdy tam bude hrát Okno mé lásky. To tehdy ještě nevzniklo, ale zjistil jsem to až teď. Když tyto tři filmy budu řadit, tak Housata bych řadil doprostřed. Pásla kone na betoně mi přijde nejpropojenější a nejpropracovanější, Džusový román zase námětem zajímavý, ale příliš okázalý, zatímco Housata mají dobře zpracované pozadí (tedy to mezigenerační nepochopení) a zajímavě načrtnuté postavy, ale k ničemu zásadnějšímu nevygradují. Co mi vadí obzvlášť je odsunutí Šárky na druhou, třetí kolej, jelikož mi ze všech postav přišla nejzajímavější, s největší nadějí do života a odlišnými osobními prioritami oproti ostatním postavám. Jelikož ale nezapadala do těch vztahových propletenců, tak se její touha po rodině a vlastní posteli ztratila, resp. rychle vyřešila, přitom jsem pořád čekal, že se k ní film ještě vrátí, ale ono nic... Silné 3*

Film, který mate tělem, co je vlastně zač, aby vám to v závěru vlepil jasně do obličeje. A jde na to skvěle. Absurdně parodicky pojaté téma zastaralosti systému školství, které ale vede k tomu, že přílišné inovace mu zase berou hlavní funkci, je zde pěkně a vtipně vystižené - namísto zpomalení ve formě prohry hlavního hrdiny nebo uvědomění studentek se nechává všechna vážnost a možný patos stranou a zůstává neřízená absurdní komedie, která neustále graduje. Až si říkám, jestli pro tvůrce nebyl vzor film Privilegium (pokud se sem dostal), jelikož obří fotka na škole je dost podobná té ze závěru Priviligeia a osud Ludolfa taktéž. Tak jako tak jsem se u toho dost bavil, nikdy netušil, co na mě čeká dál a tu nespoutanost jsem si skutečně užíval. Nebyla sice dokonalá a pár míst je hluchých (třeba to, kdy to vypadá, že Ludolfa studentky dostaly), ale nadmíru zdařilá určitě. Silné 4*

Poetická gangsterka, která Kitanovu tvorbu víc proslavila v zahraničí a která povedeně míchá prvky z Ten chlap je magor i ze Scén u moře. Vznikl tak asi sice ne zrovna nejvstřícnější Kitanův film, ale film, který umí dát každému něco. Pro mě to byly třeba ty srandičky na pláži nebo scény ze silnice, kde mi to maličko připomínalo až Kiraostamiho. Pořád je to ale gangsterka, takže se zde umírá a nechybí ani násilí. A i když nemůžu říct, že by mě to úplně odrovnalo, tak i tak se mi to líbilo. Něco z toho se pak dál rozpracovává v Ohňostroji, avšak Sonatine mi sedlo víc svou upřímnější existenciální krizí, která, vzhledem k tomu, že ji má zasloužilý jakuzák, vede sice k očekávatelnému, zato ale jedinému možnému vyústění situace. A jelikož sám ví, že se ona chvíle blíží, prostě užívá dne. Zní to teď možná jako klišé, ale v tomhle podání rozhodně není, zvlášť když se to týká postavy, se kterou se z mého pohledu nedá sympatizovat, pouze jen upřímně zajímat o její osud. A vtipné scény to příjemně oživovaly. Z Kitanovy tvorby u mě stále vedou Scény u moře, ale Sonatine mám mezi top 3 nejlepšími, společně ještě s Kikudžirem. Tenhle styl mi prostě sedí, jen jsem mu zatím ještě úplně nepropadl. 4*