ソナチネ
Režie:
Takeši KitanoScénář:
Takeši KitanoKamera:
Kacumi JanagidžimaHudba:
Džó HisaišiHrají:
Takeši Kitano, Susumu Teradžima, Ren Ósugi, Tecu Watanabe, Aja Kokumai, Hóka Kinošita, Masanobu Kacumura, Kandži Cuda, Ken'iči Jadžima, Jódžin Hino (více)Obsahy(2)
„...že ty se nebojíš vlastní smrti, že? ... Ty jsi drsňák. Mám ráda drsňáky.“ „Nenosil bych zbraň, kdybych byl drsňák.“ „Ale střílí se ti tak snadno...“ „Protože se snadno vyděsím.“
Aniki Murakawa (Takeshi Kitano), zasloužilý jakuzák unavený životem ve stínu smrti, je v čele skupiny svým bossem vyslán na Okinawu pomoci spřátelenému klanu. Už od začátku ale celá akce smrdí, a když několik jeho mužů padne v přestřelce, odjíždí se zbytkem do odlehlého domku u moře, aby vyčkali dalších rozkazů. Tady odpočívají, hrají hry a dovádí na pláži. K Anikimu se po jednom incidentu přidává dívka a ten se zdá být po dlouhé době šťastný. Jenže skutečnost je jiná než se zdála a nic netušící Murakawa je od bezstarostné hry s frisbee opět vtažen se zbraní v ruce do hry, ve které už se mu nechce bojovat...
Čtvrtý film hvězdy japonské mediální scény a renesančního Takešiho Kitana, který své filmy nejen režíruje, ale obvykle v nich i hraje nezřídka hlavní role, střihá je a točí podle vlastního scénáře, je už psán zcela pevným rukopisem svého tvůrce. Míchá v sobě tiše prožívané emoce, statické záběry z odstupu, prolínané těmi jeřábovými záběry na strnule hledící tváře, hru střihu, hlubokou symboliku, zejména však všudypřítomnou poetiku přerušovanou akty násilí a neortodoxního humoru a v poslední řadě přítomnost moře i oceňovanou hudbu režisérova dvorního skladatele Joe Hisaishiho. Film díky své účasti na filmovém festivalu v Cannes mezinárodně upozornil na Kitanovu tvorbu a získal si hluboké uznání široké kritiky.
„Ale smrti se nebojíš...“ „Když se bojíš smrti tak dlouho, tak dosáhneš bodu, kdy si budeš přát, abys zemřel.“
(AlDelon)
Videa (1)
Recenze (51)
Na ten zvláštní styl akčních krimi thrillerů Takešiho Kitana, jehož režisérský debut Ten chlap je magor! (1989) byl ještě mírně odlišný a stylově připomínal víc klasický neo-noir ze staré školy, si teprve přivykávám. Opět jednou zaskočen jsem dostal žánrovku v poněkud jiné podobě, než jsem očekával, nicméně oproti Říjnu 3:4, který mě nejenže hodně zklamal, ale v nejedné scéně doslova i znechutil, si mě tentokrát Kitano svým dalším svérázným devadesátkovým filmem dost získal a upoutal jako herec i režisér. Ještě zpočátku Sonatine vypadá jako vesměs tradiční gangsterka plná vzájemných vyjednávání, akce a radikálně řešených sporů v kruhu podsvětí. Postupně Kitano do dění navrstvuje gradující dávku nečekaných vtípků a žertíků, nimiž si gangsteři mimo jiné krátí čas během čekání na další pokyny a akci a já zjistil, že si tuhle svéráznost, která se snad nikdy nepřeklopí úplně do parodie, jen si poťouchle pohrává s absurdním a černým humorem, značně vychutnávám. Taky mě upoutaly ty dlouhé komorní scény, často i staticky snímané, přičemž o podobný styl se v kombinaci s absurdním humorem snaží v současnosti více režisérů, ale málokdy to na mě funguje tak, abych z toho neměl dojem čehosi spíše mdlého, než zábavného. Snad až na tu WTF hru v kruhu na pláži na jakési roboty(?), u níž jsem případný vtip nebo smysl nějak nepobral, mě zdejší humor převažně bavil, často přítomné tajuplné noční prostředí (přesně jako z noirů) přidávalo na stylové atmosféře a hromadné klaňačky před hotelovým vchodem patří k nezapomenutelným. Už teď jsem hodně zvědav a těším se na další Takešiho filmy, i kdybych to měl mít s jeho tvorbou nadále rozporuplně. [75%] ()
Scénář: Takeshi Kitano .. Podivný je život a vyřizování účtů v Yakuze. Pan režisér a zároveň hlavní herec si jen obyčejně hraje, brutalitou či jemným humorem nešetří a natáčení evidentně užívá. Bohužel na úkor nějakého hlubšího prožitku a sdělení. Většinu stopáže se střídají dlouhé záběry s minimalistickou akcí nebo radostným dováděním, ale vše se poměrně vleče, trochu až nudí. Takeshi Kitano určitě umí, tentokrát mi ale nesedl.. 70%. ()
Bravurní yakuzácké drama, které dobylo Takeshi Kitanovi světový věhlas, není jen dalším filmem o válce gangů, ale hlavně nádhernou minimalistickou baladou o přátelství a opravdových osobnosti skrývajících se za pokerovými tvářemi gangsterů. Opět se můžete těšit na režisérův nezaměnitelný pomalý styl vyprávění, cit pro detail a také na jeho osobitý humor. ()
Skoro som po tych rokoch, ked som nevidel starsie Kitanove filmy, zabudol na to akym pomalym minimalistickym stylom toci. Nuda to sice nie je, ale miestami je to fakt az prilis rozvlacne a nebyt nadhernej hudby, tak by to bolo dost nezazivne. Pribeh o Yakuzakovi, ktory je proti svojej vôli zapleteny do vojny gangov, ale pomaly uz zacina mat tento spôsob zivota plne zuby, co najviac vystihuje samotny zaver. Je to poeticke, skôr zalozene na atmosfere. Viac ma zaujala druha polovica filmu v ktorej Yakuzaci len tak blbnu na plazi, kym cakaju na dalsie pokyny. Film je natoceny v dlhych pomalych umeleckych zaberoch. Naproti tomu akcia je dost rychla a stroha. Ziadne cool finty. Par bleskovych vystrelov s brutalnym finišom. Vysledkom je tradicna kvalitna Kitanovka s pomalym tempom a mnozstvom scen komponovanych ako nadherny obraz. Treba sa na to naladit, co aj mne po dlhsej dobe, ked som si dal repete jeho filmografie, trvalo par filmov. 7/10. ()
Takeshi Kitano v SONATINE opět rozjíždí hru, ve které mísí prvky brutality a svůj nezaměnitelně křehký smysl pro humor. Prazvláštní kombinace; občas až musí mít divák pocit, že sleduje dva zcela odlišné filmy. Na jedné straně nelítostné prostředí jakuzy, v němž si nikdo není jistý svým životem a ve kterém platí zásadní pravidlo "mír do příští války". Na straně druhé pak nesmírně lidská linie tvořená kopou humorných mikro-příběhů, z nichž čiší radost a pohoda. Když toto nakombinujete dohromady, přidáte výbornou hudbu a jakousi (v nejlepším smyslu slova míněnou) teatrálnost, získáte přesně to, co dělá Kitanu Kitanem. Shrnuto a podtrženo: Nádherný, veselý i smutný příběh, který potěší všechny ty, kterým nevadí pomaleji se linoucí proud děje. Pokud vás oslovují "neakčně akční" filmy typu Jarmuschova Ghost Doga, pak toto je pro vás ta správná volba. ()
Galerie (23)
Zajímavosti (5)
- „Sonatine otevírá obraz ryby proklaté šípem z harpuny, téměř to vypadá jako část nějakého uměleckého díla, či přímo celého plátna s malbou. Ta ryba, která byla takto naskrz napíchnutá, je Pyskoun vlnkovaný (anglicky Napoleon fish), který žil v obrovském množství v jižních vodách Japonska – ovšem poslední dobou jejich počty klesají a klesají. Přišlo mi, že to bude úderný výjev, říkal jsem si, že to vytvoří zřejmý kontrast, mít ve filmu překrásnou a nádherně zbarvenou rybu, jež se očividně nezdá k jídlu, probodnutou tím šípem. Zkrátka mě to najednou tak napadlo,“ prohlásil režisér Takeši Kitano. (AlDelon)
- „Sonatine je pro mě téměř jako ztracené mistrovské dílo. Takže když jsem uslyšel, že Quentin Tarantino jej objevil (Tarantinova společnost Rolling Thunder projevila zájem a film distribuovala v USA), napadlo mě, že musí mít dobrý vkus,“ s ironickým pousmátím dodal režisér Takeši Kitano. (AlDelon)
- Po závěrečných titulcích následuje ještě málo známá kratičká scéna se záběrem na časem, pískem zaváté věci na pláži a slunečnice, se kterými si pohrává přímořský vánek. (AlDelon)
Reklama