honajz2

Kupodivu celkem fajn. Casagrandovi (resp. jejich samostatný seriál) se začal rodit v nějaké sérii Hlasiťákových (asi čtvrté?), ze které tahle rodinka vzešla a postupně si získali skutečný vlastní seriál. Z toho jsem sice něco málo viděl, ale vždycky mi přišel jako béčková verze Hlasiťáků určená pro menšiny, které sice už v původním seriálu mají výrazné zastoupení, ale tvůrci (nebo Nickelodeon?) se rozhodli pro ještě výraznější. Jejich největší problém ale plynul z roku vzniku, jelikož Hlasiťákovi v té době začali upadat do stále větších klišé rodinného animáku a zápletek na jedno brdo ve stylu "někdo žárlí na druhého - něco strašně podělá - uvědomí si, že udělal blbost, strašně se omlouvá, všichni mu odpustí". Tím taky trpěl celovečerák Hlasiťákových, který je vlastně o tom samém, co první díly seriálu, jen s nadpřirozenými prvky, kýčovitým rodinným usmiřováním a ještě kýcovitějším řešením problémů, ve Skotsku, tunou písniček a s out of nowhere dráčkem navrch. Film Casagrandových je ale celistvější, nehoní mnoho zajíců a scénář se tak vyhýbá nahodilým a zbytečným prvkům a dokonce se obejdou i bez písniček! Bohužel pak ztrácí na tom, že z celé rodinky jsou tak 2-3 výrazné postavy a zbytek je jen do počtu, protože sem prostě patří - a je zajímavé, jak moc s tím tvůrci počítali a ty nezajímavé odsunuli na druhou kolej a pronesou ve filmu jen minimum vět. U filmu Hlasiťákových se zase nedařilo dostatečně začlenit všechny postavy (jelikož jich je prostě hodně), ale zato každá měla pořádný charakter, ostatně jako v nejlepších časech seriálu. V mých očích ale film Casagrandových stále vede, protože mimo již zmíněné se mi zamlouvalo jeho sebevědomí a vlastně celkem fajn klasický současný animovaný příběh, kde nechybí hodně akce a "velkolepě" podané rodinné poselství. Bohužel ale zapadá do škatulky velice současné éry animáků o neshodách silných ženských postav ze stejné rodiny napříč několika generacemi, přičemž nejspíš první takový film (Proměna) už mi sám o sobě přišel umělý a klišovitý a ty pozdější (jako Krakenteena Ruby nebo teď Casagrandovi) jen opakují stejné schéma, jen v jiných místech, s jinými postavami a jinými nadpřirozenými bytostmi. Casagrandovi naskočili na tuhle vlnu včas a přesto už působí narativně okoukaně. Přes to všechno mě ale z těchto tří zmíněných filmů bavili nejvíc, protože zatímco Proměna si (jako drtivá většina současných animáků z produkce Disney/Pixar) hrála na něco, co není a Krakenteena Ruby ji jen vykradla, Casagrandovi mají jasné publikum mladších diváků, pro které je tento film přizpůsobený a tak se nemusí neúspěšně snažit o přesahy pro dospělé, které se často stejně rozpadnou. Jen teda toho fekálního a cringe humoru mohlo být míň, no... 3*

Stal se zázrak, mě se upřímně líbil jihokorejský film! Sice jihokorejsky moc nevypadá, vzhledem k tomu, že zde nejsou ani náznaky patosu, postavy nehrají o nejhysteričtější možný herecký výkon a nepřijde ani žádný trapný vtípek, ale čert to vem. Tohle je spíš v duchu japonských poetických filmů a ty mám rád. Vtáhlo mě to do děje už od začátku skrze prostorem jen tak proplouvající kameru a seznámení/opětovné shledání Jong-sua a Hae-mi, kdy on působí, jakože je spokojený sám se sebou a víc od života nechce, ale s ní se začne zničehonic bavit a ona jako vnitřně nevyrovnaný člověk, u kterého není jasné, jestli je trošku psychicky narušená, nebo je jen v takovém stavu. Do toho se pak přidá boháč Glenn, teda Ben (hhh, to se mi povedlo) a začne milostný trojúhelník, který strašně dlouho není milostný. Graduje to samozřejmě dál, nebudu vše prozrazovat, ale fascinuje mě, jak už zpočátku to působí tajemně (mimo "neujasněné" postavy i "neviditelnou" kočkou), aby časem přišla skutečná záhada a předchozí podivnosti se dořešily jen tak mezi ní, jako by na nich nezáleželo, i když budují atmosféru první poloviny filmu. Není to ani prázdná žánrovka - na to se zde zajímavě pracuje s motivem jak milostného trojúhelníku, tak i s dalším populárním žánrem a určitá poselství z toho taky vzejdou. Vlastně se vše dostatečně vysvětlí, uzavře a není třeba to zdůrazňovat skrze velké scény, prostě někdy stačí jedna věta nebo nevinně působící dialog. Je to o objevování a spojování vodítek a Chang-dong Lee je nastiňuje a vysvětluje chytře. Jediný problém mám s tím, že v druhé půlce mi celkem rychle bylo jasné, jak se věci mají (což ne že by mi zkazilo zážitek, ale už to nepůsobilo tak tajemně jako předtím) a že dějová linka se soudním řízením Jong-suova otce sice do celku zapadá, ale pořád spíš působí navíc, vzhledem k tomu, že se k ní film vrací po velmi dlouhých pauzách. A osobně jsem nepochopil délku některých scén, když třeba přes minutu nabízí to samé beze změny, ale naštěstí jich nebylo moc. Rozhodně milé překvapení, ve které jsem v jihokorejských vodách už ani nedoufal, ale přišlo. 4*

Strašně divný film, u kterého bych strašně rád věděl, jestli měl Brynych jasno, co vlastně točí. Tohle totiž je filmařsky detailně propracované dílo včetně mnoha chytrých formálních nápadů (současnost a minulost v jednom záběru, ať už pohyblivém nebo statickém (!)), perfektní prací s druhými a třetími plány či umisťováním postav v záběrech. Je to fascinující od začátku do konce, i když se mi do toho (jako vždycky u Brynycha) chvílemi těžko dostávalo. Jenže scénář je povrchní agitka v echt avantgardním obalu, tudíž agitka k ničemu, jelikož správná agitka měla být srozumitelná všem, aby chápali jediné správné komunistické názory, zatímco tohle by zájezd z JZD unudilo k smrti a ten zbytek bude marně čekat na špióny. Tím pádem je to agitka s anti-agitačním lookem, přičemž se mi ale za celý film nepovedlo najít moment, kdy by se to z formátu agitky odpoutalo. Pseudo-neutralita postav k nim neodmyslitelně patřila (když na ni došlo) a vše vždycky stálo na tom, že se postavy v závěru stejně rozdělí na jasně kladné a jasně záporné. Přitom na to jde zpočátku zdařilým psychologickým vykreslením, které se ale zvrtne do agitační černobílosti, jelikož ti, co vyznávají správné hodnoty, za hranice samozřejmě nepůjdou a ti, co šli, zůstanou hajzly do té doby, dokud tu zase nezůstanou. Františkovy nezdary na západě shrne montáž (jak jinak než nahrávající režimu), ale pozadí nechává být, jelikož by vytvořilo větší neutralitu námětu, než by režim chtěl. Téma hledání místa, kam patříme a co vlastně pro každého z nás znamená domov je taktéž zajímavý, ale opět zkratkovitý, s jediným jasným poselstvím, přes které nejde vlak (do Německa). Herecky mi to přišlo vcelku působivé, ale čím blíže konci, tím více se schopnosti jednotlivých herců vytrácely v banálních dialozích. Cením ale široké plátno i více jazyků, které tomu aspoň dodaly na důvěryhodnosti a stejně tak jsem rád, jak moc mimo byla celá špiónská zápletka a že to mnohem víc bylo o něčem jiném. Bohužel to ale bylo zničeno agitačním podáním, které vypadá až neúmyslně a zároveň naprosto jasně. V tomhle je pro mě Brynych záhadou, kterou bych někdy rád rozlouskl, ale vzhledem k tomu, jak to s jeho filmy mám, si o něm radši něco načtu. Tak jako tak je to dílo působící nesmírně sebevědomě a neotřele, jen je škoda, co z něj vyleze. Sice se dlouhou dobu zdá neutrálním a v závěru by stačilo jen pár věcí změnit, ale příběhy často stojí na silných závěrech a tenhle to celé, byť se to dalo čekat, shodil. A k závěru se ještě musím pozastavit nad tím, že nechápu, proč Brynych netočil horory nebo víc opravdu temných věcí, protože mi nejvíc jeho styl sedl v A pátý jezdec je strach, kde se vše místy překlápělo opravdu až do hororu. 3*

Je to poznatelně debut, takže je zde až moc poznat, jakou filmovou řečí chce Tykwer k divákům promlouvat, jak chce své příběhy a postavy vést a jak dociluje zvláštní atmosféry, tudíž je zde především patrné, že si zde svůj styl teprve upevňoval. Jenže i tak to působí nesmírně sebevědomě a dokonce i vyspěle. Výsledkem je krapet nalajnované, ale hutné psychologické drama, opět ve formě "záhady bez záhady" a la Princezna a bojovník (na kterou jsem si při sledování vzpomněl nejvíc) a ponor do nitra životem zničené Marie byl opravdu fascinujícím způsobem provedený, včetně nemalého počtu nadpřirozených prvků. Taky se mi líbilo, že nejasný povrch není jen známkou nízkého rozpočtu, ale právoplatným hybatelem dění a atmosféry, jelikož soustředění se při exteriéch a scénách mimo Mariin byt jen na určité detaily ještě víc podtrhuje ponor do její psychiky. Zajímavé je i vidět, jak některé prvky Tykwer znovuvyužívá v dalších filmech - má to podobnou hudbu jako Lola, podobnou výstavbu jako Princezna a bojovník (včetně pár detailů a jedné scény) a jeden kameramanský nápad se v naprosto stejném podání objeví v závěru Zimních spáčů. Opravdu je to jen debut, ale skutečně zdařilý, jasně předvídající, že Tykwerova tvorba bude skutečně odlišná a pozoruhodná. A úvodní titulky jsou top. 4*

Šel jsem do toho skoro úplně naslepo, takže jsem o to víc byl překvapený, že se to zvrtlo v regulérní psychohororový survival plný halucinací, neexistence uchopitelnějšího časoprostoru a zdánlivých smrtí. Step je pustá, cesta do města nekonečná a nejasná, hladomor v 30.letech obří a věřit nemůžete ani sami sobě. Step sice byla stylizovaná, aby působila co nejvíc monochromaticky a ačkoli je při detailnějších bodech poznat, že tak bílá opravdu není, funguje to. Survivalové části s třemi stěžejními postavami je věnována většina filmu a bohužel s tím přichází problém určit, kdy už se film opájí až moc sám sebou a jestli už nepřekročil míru halucinogenních scén, protože v této podobě se scény ze stepí mohly klidně dít další dvě hodiny a vyznělo by to stejně, jen s každou další minutou víc experimentálně. Dvě hodiny jsou takový očekávatelný standard, který si naštěstí dokázal udržet mou plnou pozornost a zájem (ale to hlavně proto, že mám tahle psycha rád), avšak mi stále přijde, že někdy už moc tlačí na pilu a zbytečně opakuje některé (mikro)motivy. Měl jsem pár teorií, kam to celé dospěje, ale netrefil jsem se, protože jsem nečekal, že to po všech událostech SPOILER zůstane ukotvené v realitě. KONEC SPOILERU Spolu s tím se otázka ohledně opodstatněného používání dlouhých halucinogenních scén ještě více projevuje, ale po skončení filmu jsem dospěl k názoru, že s ní až takový problém nemám. Seitov totiž tak velice přesvědčivě vytvořil místo, kde neexistuje čas, prostor ani jakákoli srozumitelná posloupnost, tudíž dlouhou dobu sledujeme nepříjemnou noční můrou bez jasných pravidel a díky tomu se dá dokonale prožít situace postav.  Tudíž historický film je to v tomhle případě především emotivní, stojící na intenzivním zážitku. Ten se předat povedlo, takže to považuji jako velice povedený film, kterému k dokonalosti chybí jen to, že měl nemalý počet chvil, kdy byl až moc znát původ efektivity. Tak jako tak se oproti tomu může jít Eggersův Maják zahrabat, v něm byl veškerý psychický rozpad dost okatý a umělý, zato tady ne a díky tomu mě to naprosto pohltilo. Ono je to taky precizní kamerou, která nabízí scény plné skvělých filmařských nápadů, se statickými záběry pracuje trochu jako Scott Barley (tz. znepokojuje tam, kde nic zdánlivě znepokujícího není) a když už se hýbe, vždy to upoutá pozornost a vždy to má své opodstatnění. 4*

Přijde mi, že kvalita v třetí sérii rozhodně klesla, ale když si ji vezmu samostatně, drží si stejné kvality. A ty pořád nejsou tak nízké, aby mě seriál přestal bavit. Jen si na něj musím najít čas, teď jsem to dost zanedbával. I mě tahle epizoda přijde jako zatím nejlepší a líbí se mi i, kam to "nově" směřuje (resp. co je teď v popředí víc), ale pořád to nebyl tak silný zážitek, abych tomu dal plný počet. Všechny ty vztahové dějové linie mě fakt nebaví. SPOILER Ale jsem rád, že Joe konečně zdechnul, ten nácek mě štval už od první epizody a ačkoli v první sérii měl aspoň pár neutrálních momentů, nečekal jsem od něj nic dobrého... a uhádl jsem správně. Teď ještě Kido a ta blondýna, ale je mi jasné, že aspoň  jednoho velkého záporáka si musí tvůrci ještě dlouho nechat. KONEC SPOILERU Silné 4*

Mohl to být působivý psychologický horor, kdyby, za 1: neměl tolik záběrů s náhodným zoomováním jak z průměrného amerického seriálu, jelikož mě jedině štvaly a bránily se dostat do pomalé atmosféry, a za 2: kdyby si nehrál na malý mindfuck a místo toho dotáhl psychiku syna i (a to hlavně) otce. Takhle si to snaží hrát na těžko interpretovatelný art, ale na ten to nabízí málo víceznačných vodítek i přirozeně působící propojování jinak nepropojitelného (což funguje třeba Lynchovi), ale tady je až moc znát pokus o efekt mindfucku a tak to nepůsobí "přirozeně divně", ale nedodělaně. Přitom cesta, která by tomu slušela nejvíc, se tu projevuje často, ale Mong-Hong jí nikdy nedá plně vyniknout a doufá, že se to zamete pod koberec pokusu o mindfuck. Na tom vlastně stojí všechny problémy, které s tím mám. Jinak ale atmosféra docela funguje, čekání na pointu jakž takž, propojování panoramat lesní krajiny a krvavých scén byla už tehdy docela klišé paralela, ale bral jsem ji a výprava i herci jsou asi největšími klady celého filmu. Tedy spolu s faktem, že to rozhodně není klasický horor. Vlastně mi, když jsem ho prokoukl, začal být sympatický (na začátku jsem si myslel, že to bude otravný, nekonečně dlouhý pseudo-art, který se na poli současného hororu objevuje), ale na víc ho nevidím, jelikož mi přijde nedotažený a nefunguje mu to, co mělo být primární. 3*

Jak zde píší ostatní - tohle chtělo pořádného režiséra typu Akiho Kaurismäkiho, protože Saikkonen je prostě televizní režisér a neumí komedii v tom pořádně podat. Vypadne z toho takové veskrze unylé cosi, co sem tam má potenciál, ale prostě je to ve většině scén blbě podané a na konci jsem měl pocit, jako bych právě dokoukal xtou epizodu finského seriálu a unikal mi tak kontext, jak moc náhle to skončilo. Výsledkem je vcelku typická finská absurdní komedie, která je chladná, odtažitá a já se zase přesvědčil, že mě finský humor (mimo Akiho) míjí nejvíc, tedy hned po jihokorejském a hongkongském, s nimi si rozumím ještě mnohem míň. Na tři hvězdy to jen tak tak vidím skrze pár lepších gagů a aspoň nějaké směřování, ale jinak to šlo mimo mě. Slabé 3*

Začalo to láskou, pak přišlo manželství, děcka, děcka rostla a vše postupně přerůstalo ve vzájemnou nenávist, která gradovala až nejabsurdnějších možných mezí, do kterých by nejspíš mohlo gradovat mnohem větší množství vztahů, kdyby v nich oběma hráblo stejně jako Roseovým. Je to drsné, je to chytré, má to perfektně propojené drtivou většinu prvků a motivů a graduje to taktéž naprosto skvěle. Jestli je taková realita dlouhodobých vztahů sice vůbec nemůžu posoudit, ale nemám problém věřit, že psychicky na tom tak jsou. Mohlo to sice být ještě drsnější a s ještě temnějším humorem, ale na Hollywood to má drsný humor víc než dost. Za mě velká spokojenost, má očekávání to naplnilo, Douglas i Turner jsou skvělý a ačkoli konec může působit příliš nejednoznačně v rámci řešení ústředního tématu, mě se tahle "částečně otevřená" varianta líbila, jelikož se něco takového nedá jednoznačně odpovědět, když se to dá pořádně soudit jen individuálně. A nejmožnější ucelenou odpověď Danny DeVito řekne. Dlouhodobé vztahy jsou opravdu hlavně pro ty, kteří se dokážou skutečně snést... 4*

U těchto děl jsem často parazit, jelikož drtivá většina uživatelů na ně má nostalgické vzpomínky z dětství a já, který tehdy ještě nežil, do toho jdu s naprosto čistým štítem, bez možných "traumat". Plyne z toho hlavně to, že mezi spokojenými reakcemi vypadám někdy jako nemožná opozice. No a tady jsem se zpočátku obával, že se mi to stane znova, jelikož se tam bez ladu a skladu míchá hrad, Panáčkova rodinná historie, letmé propojení a pak z toho vzejde divná variace na Perníkovou chaloupku... Prostě mi to přišlo jako nekonzistentní směs různých pohádkových motivů, která se zjevuje a zase na čas nebo úplně mizí. A přišlo mi to tak po celý film, takže se to necelistvosti nezbavilo. Jenže jsem se do toho časem dostal, bavil se některými kreativními nápady (jako komiksovými bublinami u citoslovců či samotnou výpravou) a s příchodem k Obrovi to teprve nabralo grády a pak mi to až do konce přišlo skvělé. Hlavně jsem si s tím ale začal rozumět ve chvíli, kdy se plně ukázalo, že to vlastně ukazuje klasické pohádky v pravém světle, tedy jako velice drsné a brutální příběhy s happy endem. Tady by stačilo domyslet pozadí a mytologii a byl by z toho solidní fantasy horor plný gore scén. To se z toho samozřejmě nestane, ale i tak to je překvapivě drsnější, než by se na pohádku dalo čekat. U mě to ale rozhodlo o čtvrté hvězdě. Slabé 4*