Stanislaus

Meč v kameni je na zdejší poměry poněkud opomíjená disneyovka, což je vážně škoda, jelikož se jedná o vcelku humorně pojatou legendu o Artušovi a Merlinovi, která mě velmi mile překvapila. Postava Merlina byla vtipně zmatená, zatímco Artuš byl spíše takový naivní pytlík - nicméně oba měli srdce na správném místě, stejně jako bodrý výr Archimedes. Velmi mě pobavily epizodky se "zfamfrnělými" veverkami a zoufale hladovým vlkem, který měl podobnou smůlu jako později Kojot s ptákem Uličníkem. Rovněž nesmím opomenout zmínit magickou bitku mezi Merlinem a Madam Mim, která byla opravdu nápaditá. Hudební doprovod mě taktéž potěšil.

Disneyovská klasika Lady a Tramp proslavila špagety snad jako žádný jiný film. Snímek zaujme zejména pěknou animací a veskrz jednoduchým příběhem ze života psů (místy by se to dalo brát jako "prehistorická" verze Tajného života mazlíčků). V tomto případě je upozaděn humor a z valné části i typická hudební stránka a do popředí se dostává hlavně romantika se špetkou dramatu a akce. Tento psí příběh mě zaujal o něco víc než 101 dalmatinů, a i přes absenci výraznějšího záporáka - který je pro disneyovky typický (kočky ani krysa neměly moc velký prostor) - byl napínavý.

Princezna zakletá v čase je vedle Sedmera krkavců, obou Andělů Páně a Hodinářově učni bezpochyby jednou z nejlepších pohádek z naší produkce od roku 1993 výš. Příběhově jde o mile a umně natočenou kompilaci Zloby, Na hraně zítřka a do jisté míry i Warcraftu (kdo viděl, pochopí), která nesází na ukvičené charaktery, banální děj a ploché postavy, nýbrž se snaží překročit tradiční pohádkové hranice (jako například zahraniční Hvězdný prach), což se jí daří. Herecké výkony jsou vcelku uvěřitelné (i přes místy viditelné postsynchrony) a realistické - vedle sympaťáka Marka Lambory a civilní Natalie Germani mě překvapily "hubatá" Eliška Křenková i démonická Simona Zmrzlá. Princezna rovněž zaujme slušnými vizuálními efekty, nepřeslechnutelně okázalým hudebním doprovodem (krásná píseň Tam za řekou), kameramanskou prací a netradičními kostýmy (viz "pánské" princezniny šaty). Rozhodně se jedná o velké překvapení na poli svého žánru a zaslouží si diváckou pozornost. Rozhodoval jsem se mezi čtyřmi a pěti hvězdičkami, a jelikož jsem byl vážně spokojený, tak si přidám.

Vyšinutý již v úvodu upoutá diváckou pozornost strohým, ale úderným přehledem ohledně stavu kriminality a společnosti v USA, "zemi neomezených možností, ale omezených lidí". Po kratším prologu a seznámení se s postavami následuje čirá thrillerová akce, při níž člověk chvílemi jen nevěřícně a rozhořčeně zírá na plátno, hlavou mu běží nas*ané myšlenky a říká si, jestli je něco podobného na každodenním (americkém) pořádku. Russell Crowe se do role psychopatického ho*ada, jemuž stačí k naštvání vážně málo, vžil mrazivě přesvědčivým způsobem a neskutečně jsem mu nefandil a přál jsem mu jen ten nejhorší myslitelný konec. Jestli je Vyšinutý realistickým odrazem americké společnosti, nemohu posoudit, jelikož tam nežiju, nicméně i kdyby se jednalo o univerzální obraz, tak na mě vskutku zapůsobil. Postrádal jsem snad jen trochu víc načrtnuté pozadí Russellovy postavy.

Nehledě na to, jak může charakterové vykreslení Čechů a Němců mnohým zvednout mandle, tak mně se Krajina ve stínu líbila - hlavně díky své černobílé výtvarné stylizaci, syrovým (a na české poměry solidním) hereckým výkonům a právě díky samotnému příběhu, který na jedné vesnici v průběhu 30. až 50. let názorně ukázal, jaké poměry tehdy panovaly. Ať už byl děj víceméně podle pravdy, či scenáristicky překombinovaný, rozhodně se našly scény, které mě nenechaly chladným, byť jde oproti loňskému Nabarvenému ptáčeti o celkem lehký odvar, co se s(u/y)rovosti týká. Je těžké soudit lidi, které člověk neznal, a dobou, kterou nezažil, a i když Slámův film háže stíny viny spíše na české obyvatele, na druhé straně nemůžeme házet všechny Němce do jednoho (nacistického) pytle. Stejně tak je obtížně posoudit proněmecké obyvatelstvo - dělali to kvůli penězům, majetku, postavení, nebo jen aby přežili a nedostali se do lágru. V tomto směru jsem celkem ahistorický a tolerantní divák, a možná proto se Krajinou ve stínu necítím být tak iritován.

Děda, postrach rodiny, který by se dal v pohodě brát jako jakýsi "spin off" fotrolotrovské trilogie, do komediálního světa díru sice nikdy neudělá, je však zahrán a natočen sympatickým způsobem, aniž by tvůrci sklouzávali k nechutnostem či otravně uječeným postavám, jimiž se to v amerických komediích jen hemží. Divákovi je naservírován vcelku prostý příběh o dědovi a jeho vnoučkovi, okořeněný solidními pranky, gerontosauřími vtípky a okatými, ale i tak nenásilnými moudry o důležitosti rodiny. Palec nahoru za obsazení staré gardy - De Niro, Walken, Seymour a Marin opravdu zaváleli.

Již dříve jsem viděl Hooka od Spielberga a Petra Pana z roku 2003, které jsem ohodnotil průměrnými třemi hvězdičkami, a ani v případě původní disneyovské klasiky nemohu jít s hodnocením výš. Příběh ze Země Nezemě o létajícím klukovi, jeho potrhlé tlupě, pomstychtivém Hookovi, neschopném Smeeovi a jednom nenažraném krokodýlovi mě ani v tomto případě neoslovil, což je škoda, vezmu-li v potaz, jaké možnosti mohl tento svět fantazie nabídnout. Písně mi přišly takové nijaké a k žádné z postav si člověk nemohl vytvořit jakýkoli vztah. Budu-li se chtít vydat do Země Nezemě, sáhnu raději po hraném filmu s Johnnym Deppem a Kate Winslet.

I když mám rád filmy s psími hrdiny, tak mě 101 dalmatinů nijak výrazně neoslovilo - a to i přes velké množství uštěkaných postaviček. Film nemá žádnou vyloženě humornou scénu a i přes napínavý charakter děje jsem moc napnutý nebyl, snad jen v úplném závěru. Jediná scéna, která na mě nějakým způsobem zapůsobila, byl psí pochod ve vánici, jinak šlo spíš o sled scén, kterým chybělo to "pravé ořechové". Ani hlavní záporačka Cruella De Vil neměla to správné bad-ass-charisma.

Šípková Růženka je příběhem o souboji mezi čistou láskou a čirým zlem, mezi dobrosrdečností a nenávistí. I když člověk tento klasický příběh zná, tak mě i přesto film dokázal mile překvapit - ať už se jednalo o vtipně nemotorné trio víl snažících se o šaty s dortem či o démonickou postavu Zloby/Paní všeho zla, jež oplývala mrazivě děsivým charismatem. Třešničkou na dortu (nikoli na tom od víl) jsou líbivá animace a překrásná píseň Once Upon a Dream, která hezky prostupovala celým filmem.

U Pocahontas je na první pohled očividné, odkud později James Cameron čerpal při psaní scénáře k Avatarovi. Milostný příběh dvou lidí z odlišných světů, jimž nebylo zpočátku vůbec přáno, zaujme svým kulturně-ekologickým nádechem, jenž dodává filmu mimopohádkový přesah. Vážnější scény jsou vyváženy humornými momenty s mývalem Meekem a psíkem Percym a navíc okořeněny bodrou moudrostí babičky Vrby. Mile natočená pohádka o toleranci vůči novému a neznámému, která překvapí i ne úplně typickým disneyovským závěrem.