Stanislaus

Děda, postrach rodiny, který by se dal v pohodě brát jako jakýsi "spin off" fotrolotrovské trilogie, do komediálního světa díru sice nikdy neudělá, je však zahrán a natočen sympatickým způsobem, aniž by tvůrci sklouzávali k nechutnostem či otravně uječeným postavám, jimiž se to v amerických komediích jen hemží. Divákovi je naservírován vcelku prostý příběh o dědovi a jeho vnoučkovi, okořeněný solidními pranky, gerontosauřími vtípky a okatými, ale i tak nenásilnými moudry o důležitosti rodiny. Palec nahoru za obsazení staré gardy - De Niro, Walken, Seymour a Marin opravdu zaváleli.

Již dříve jsem viděl Hooka od Spielberga a Petra Pana z roku 2003, které jsem ohodnotil průměrnými třemi hvězdičkami, a ani v případě původní disneyovské klasiky nemohu jít s hodnocením výš. Příběh ze Země Nezemě o létajícím klukovi, jeho potrhlé tlupě, pomstychtivém Hookovi, neschopném Smeeovi a jednom nenažraném krokodýlovi mě ani v tomto případě neoslovil, což je škoda, vezmu-li v potaz, jaké možnosti mohl tento svět fantazie nabídnout. Písně mi přišly takové nijaké a k žádné z postav si člověk nemohl vytvořit jakýkoli vztah. Budu-li se chtít vydat do Země Nezemě, sáhnu raději po hraném filmu s Johnnym Deppem a Kate Winslet.

I když mám rád filmy s psími hrdiny, tak mě 101 dalmatinů nijak výrazně neoslovilo - a to i přes velké množství uštěkaných postaviček. Film nemá žádnou vyloženě humornou scénu a i přes napínavý charakter děje jsem moc napnutý nebyl, snad jen v úplném závěru. Jediná scéna, která na mě nějakým způsobem zapůsobila, byl psí pochod ve vánici, jinak šlo spíš o sled scén, kterým chybělo to "pravé ořechové". Ani hlavní záporačka Cruella De Vil neměla to správné bad-ass-charisma.

Šípková Růženka je příběhem o souboji mezi čistou láskou a čirým zlem, mezi dobrosrdečností a nenávistí. I když člověk tento klasický příběh zná, tak mě i přesto film dokázal mile překvapit - ať už se jednalo o vtipně nemotorné trio víl snažících se o šaty s dortem či o démonickou postavu Zloby/Paní všeho zla, jež oplývala mrazivě děsivým charismatem. Třešničkou na dortu (nikoli na tom od víl) jsou líbivá animace a překrásná píseň Once Upon a Dream, která hezky prostupovala celým filmem.

U Pocahontas je na první pohled očividné, odkud později James Cameron čerpal při psaní scénáře k Avatarovi. Milostný příběh dvou lidí z odlišných světů, jimž nebylo zpočátku vůbec přáno, zaujme svým kulturně-ekologickým nádechem, jenž dodává filmu mimopohádkový přesah. Vážnější scény jsou vyváženy humornými momenty s mývalem Meekem a psíkem Percym a navíc okořeněny bodrou moudrostí babičky Vrby. Mile natočená pohádka o toleranci vůči novému a neznámému, která překvapí i ne úplně typickým disneyovským závěrem.

Aladin zaujme diváka především bezbřehou fantazií na poli animace, líbivou hudební stránkou a svižným příběhem. Velký podíl na atraktivitě filmu má bez debat postava Džina, jehož rozličné transformace a množství narážek z různých oblastí si nekladly meze, a navíc byl s opičákem Abuem hlavním zdrojem humoru. Z písní se mi líbila nejvíce A Whole New World a jsem rád, že hraný remake z roku 2019 nebyl jako přes kopírák, takže se mi dostalo u původního Aladina několika milých překvapení.

Malá mořská víla nemá příběhově moc čím překvapit, nicméně nabízí několik poučných mouder, které si ale divák odnese spíše až ve vyšším věku - ať už jde o splývání hranic mezi dvěma odlišnými světy (zde lidského a mořského) či o rozumný a zdravý vztah mezi rodiči a dětmi. Tvůrci v tomto případě nesázeli tolik na humornou linii - byť film obsahuje i pár vskutku úsměvných momentů (viz Sebastian a kuchař či potrhlý racek) a hudebních čísel pro odlehčení atmosféry - spíše budovali dramaticko-romantický příběh dvou na první pohled velmi odlišných bytostí, jimž nebylo zpočátku úplně přáno. Z postav mě zaujala nejvíce ďábelská Uršula, která se postarala o velmi napínavý a děsivý závěr filmu. Slabší čtyři hvězdičky!

Filmů s Herkulem je nespočet a disneyovská verze tohoto známého příběhu o (ne)přemožitelném silákovi je bezpochyby jednou z těch nejvtipnějších adaptací. Z hlediska animace se jedná o vymazlený kousek s nejedním pěkným nápadem a narážkou na současnou kulturu. Vedle akčně-fantastických scének překypuje Herkules množstvím humorných momentů, o které se postarali především neschopní pomocníci Háda, Pegas a satyr Phil. Samotný Herkules není tolik výrazný, bylo však vtipné sledovat, jak se v něm bila obří síla a ještě větší nesmělost a tréma, když přišla na řadu vražedně svůdná Meg.

Zvoník u Matky Boží milým a nevtíravým způsobem poukazuje na staré známé rčení - "Nesuď knihu podle obalu!" - v tomto případě - "Nesuď ostatní na základě jejich deformovaného vzhledu či barvy pleti!". Vedle sympaticky podaného poselství o toleranci vůči druhým nabízí snímek všemi barvami laděný příběh s nádhernou hudební stránkou a nejedním humorným momentem, o nějž se postaraly především sochy chrličů a koza. I přes démonickou postavu Frola a temnější závěr sálá z filmu neuvěřitelně pozitivní atmosféra, která z něj dělá příjemnou podívanou.

Kdo by neznal klasický příběh o spanilé Krásce a divokém Zvířeti? Jsem rád, že jsem se po delší době konečně odhodlal ke zhlédnutí disneyovské adaptace, jejíž nezaměnitelné kouzlo přetrvává i dlouhá léta od premiéry. Na první pohled vcelku prostý příběh o dvou (zdánlivě dosti) odlišných individuích je podán velice milým a upřímným způsobem, navíc je doplněn o množství rozličných postaviček v podobě zakletých sloužících a obohacen nepřeslechnutelně líbeznou hudební stránkou, což z filmu dělá nádherný zážitek, který navíc díky bezbřehé fantazii animátorů hravě odolává zubu času.