Krajina ve stínu

KRAJINA VE STÍNU měla světovou premiéru na zakončení Letní filmové školy v Uherském Hradišti. Předcházející ceremoniál představoval holocaust soudnosti, jelikož byl skoro hodinovou (!) obdobou mučení z MECHANICKÉHO POMERANČE. Připadal jsem si jako v zajetí sekty, která na konci plánuje spáchat hromadnou sebevraždu, přičemž jsem nečekal, že pomalá smrt bude formou projekce posledního Slámova snímku. Tortura prostřednictvím ezopřepíčenosti zakončení ovšem člověka nepřipravila na samotný film, který se pro mě zapíše jako vůbec první, u kterého jsem fandil nacistům, a jako revizionistický tím, že po skončení jsem nemohl uvěřit, že se holocaust stal jenom jednou._____ Utahovat si z učebnicové definice midcultu je velmi snadné. Míru průserovosti naznačují už úvodní titulky (!), v nichž stojí, že to jako bude vo tom, kým jakože jsme, kam jako kráčíme a tak, kdyby to někdo z těch následujících 135 minut seroucích mramor nepochopil. Přitom dvě a čtvrt hodiny je o nějakých 135 minut víc, než bylo potřeba. Výsledkem je generátor nezvládnutých klišé ze všech (po)válečných filmů a seriálů, s ponaučením, že "holocaust byl špatný, áno" a "odsun byl špatný, áno"._____ Na průser je zaděláno nejenom tím, že postavy jsou typy se snahou o psychologickou věrohodnost, jelikož i bezruké a beznohé dítě ve školce by u omalovánek zvládlo lepší prokreslení. Rozvržení figurek na šachovnici kvůli typecastingu je navíc předvídatelné, a tak se u každé postavy dá přesně předvídat její kompletní vývoj, který ale ve srovnání s podobnými počiny není věrohodný, nýbrž skokový, daný posuvníky ve vyprávění. Kolektivní hrdina funguje, pokud má být dílo argument. Zde postavy jako argumenty nefungují, pozbývají všeobecné platnosti vypovídající o volbách v mezních situacích, když jsou patologické. (Skutečné osudy některých - například vesnického grázla - by přitom vydaly na mnohem zajímavější, myšlenkově podnětnou podívanou.) Kolektivní hrdina taky funguje, když se z kolektivu vyčleňují skupiny/jednotlivci procházející vývojem, ovšem zde pro změnu chybí vývoj, příčinná a vlastně i motivická provázanost a tematická soudržnost. _____ Na vině je i Slámova režie, resp. konkrétní filmařské volby. Z nějakého důvodu v případě dlouhých záběrů staví na rovinu jak dvouminutovku s oráním pole a pobíhajícími dětmi, tak plundrování vesnice - a zcela stejně inscenuje pokusy o humor, které kvůli tomu nevyznívají. Navzdory této mechaničnosti je to vlivem špatného střihu zvláštně arytmické, protože jednozáběrové dvouminutovky bez řádné motivace a funkce jsou narušovány velmi krátkými záběry (ze začátku postav, posléze třeba jízdy dopravních prostředků). Vyloženě školácké je navracení se stylistických motivů (okno), a opakování stejných postupů bez jakékoliv variace je vyloženě směšné (každé znásilnění začínající záběrem na obnažený zadek a kalhoty na půl žerdi). Shodné inscenování některých scén (např. projekce sovětské agitky X loutkové divadlo pro děti) nasvědčuje snaze o uskupení do vzorců, jenže se s tím nepracuje nijak důsledně, nedochází k variacím a týká se to pouze několika sekvencí. Spíše smutná je velmi doslovná, okázalá práce s tradicí spirituálního filmu. Odkazování se na něj je pouhou manýrou beze smyslu k celku, i zde chybí jakákoliv subtilnost (kříž na závěr). Za jedinou zajímavou volbu tak považuji inscenování notoricky známých (po)válečných výjevů nikoliv do dalších plánů, nýbrž mimo obrazové pole, jenže tato nedoslovnost naráží na explicitnost, upovídanost a doslovnost všeho ostatního. _____ Přitom to mohl být výborný film, kdyby funkčně a systematicky pracoval s dlouhými záběry (+ kontrastem a zrnem, Divišova černobílá kamera je jak instagramovej filtr pro hipstery a roky jsem neviděl hůř vypadající film natočený na 35mm materiál), kolektivního hrdinu pojal jako střet ideologií a různých rétorik po vzoru sovětské montážní školy a ke korpusu post/válečných děl místo ubíjejícího opakování přidával odstíny šedi. (Ne, udělat z židovského přeživšího holocaustu nejzápornější postavu není šedá, ale černá přetřená z bílé.) KRAJINA VE STÍNU je přesně ten typ díla, který vznikl z kalkulu pro zisk Českých lvů, a tak bude třeba se v následujících měsících obrnit proti výstupům Tuny a podobných, žvatlajících něco o důležitosti filmu sdělujícího, že jsou k sobě někdy lidi ošklivý, Esterko._____ P. S. Pokud se tvůrčí a herecká garda v diskuzi po skončení dušuje, jak je snímek relevantní a vypovídá o současnosti, prosil bych ty prázdné kecy nemít poté, co se před projekcí po pódiu projde a něco řekne část politické delegace spoluzodpovědné za současnou neonormalizaci. (13.08.2020) (méně) (více)

Slámův film je neporovnatelný, jedinečný a rovný mezi rovnými. **** I mě zkraje iritoval, skoro vším, co tu je v komentářích vytýkavě zmíněno (schematičnost dějů, archetypizovanost a odtažitost postav, jež nás nenechají se vcítit, sympatizovat a spoluprožívat, zažloutlá, zdánlivě samoúčelná stylizace obrazu či rušivých hudebních podkresů, vršící se úmornost nekonečně se schematicky opakujícího dění, ustavičné rušení zobrazovaných životů, k nimž nelze přistoupit do hloubky...) **** Jenže když tomu dáte doopravdy šanci, ten film se nakonec úplně prosadí. Nejpozději někde ve dvou třetinách délky se tyhle zdánlivé nedostatky naopak překlopí v originální kvalitu a autorský záměr se silným účinkem. Semele vás to, utahá. To není chyba filmu, to je filmem zprostředkovaná "chyba" přístupu dějinných společenských systémů, zobrazená na přesně zvoleném modelovém výseku (1938-1952), k lidským životům a jedinečným osudům, takhle se s nimi v té mašinérii zacházelo, takhle byly rušeny, takhle se nedaly do hloubky prožívat, pořád je někdo přehazoval a rozhrnoval jako vidlemi, házel s nimi sem a tam, nevnímavě, lhostejně, arogantně. Ve schematickém dění pak najednou i nejstopovější letmé projevy časem utužené příchylnosti (pokaždé vřelejší, prožitější objetí Marie se Zdeňkou), konkrétnosti životů získají sílu zoufalých a striktně dějinně zmarňovaných pokusů o lidskost, o vzájemnost, o sebeurčení - ve zkratce: máte pocit, že Vám Sláma sebral hlubší prožitek, ačkoli Vás v kině držel víc než dvě hodiny? Já vnímám, že nám dal jedinečně pocítit, jaké to je, když se právě tohle děje lidem v nelidské mašinérii řízení - jsou celá dlouhá desetiletí drženi jakžtakž naživu, ale neustále se jim bere možnost kontinuálního, hlubšího prožitku, sebeuvědomění a skrze ně i vytvoření vnímavé a nezrušitelné pospolitosti. - A ne že by to nemělo co říci ke dnešku! **** Sláma se do starší historie neutíká jako někteří proto, že tam čekají přehlednější a snadno uchopitelná témata, aby se snad nemusel vypořádávat s dneškem - Sláma tímhle filmem a naším roztrpčeným prožitkem z něj hovoří aktuálně i o mašinérii dneška - a třeba jeho přehlížená a málo doceněná úžasná Bába z ledu je toho spoludůkazem. **** Sláma je co do tématu výlučné hodnoty jednoho každého lidského života v kontrastu s chybějící potřebnou sounáležitostí a nápomocnou velkorysostí organizované lidské sítě kolem něj, aby se mohl plně rozvinout a vydat ze sebe, co má, konzistentní tvůrce, který se po rozpačitých a dlouhých naivních, byť nikdy ne úplně marných počátcích (Divoké včely, Štěstí...) poslední dobou naopak obrovsky skokově vyvíjí a - pardon - konečně sere med. **** Poslední dobou dokonce na rozdíl od Petra Zelenky, na kterého jsem vždycky sázívala víc, ale jemuž třeba s Modelářem po téměř geniálním Ztraceni v Mnichově solidně došla šťáva, odvaha i dech. **** Slámova Krajina ve stínu si obsadila a pro mě plně obhájila své výsadní, specifické místo, odkud vrhá přesně nasměrovaný pohled na specifické krutě restriktivní účinky mašinérie dějin na běh a možnost naplnění jedinečných a veskrze konkrétních a neopakovatelných, napořád už v zárodku zmrzačených lidských životů, které se stejně musí prožívat, žít a dožít, jakkoli je takový nárok na živoucího člověka naprosto šílený - obsadil si a obhájil své jasné místo rámované z jedné strany třeba Vlakem dětství a naděje, z druhé pak Všemi dobrými rodáky a Zdivočelou zemí. A prosazuje se mezi nimi nejen ohraničením na ose historického času (právě mezi lety 1938 a 1952), ale i efektně zvoleným frustrujícím zrychleným rytmem umělých přerušování životů postav na vytyčené časové ploše dvou hodin v kinosále. *~ (15.09.2020) (méně) (více)