Martrix

Kanadská odpověď na Střihorukého Edwarda. Poněkud opožděná a méně vystajlovaná, ale zato chytřejší. Sympaticky podvratná komedie s hororovými prvky a mírným přesahem. Zvlášť v první polovině si můžete místo zombie dosadit třeba otroky, nebo klidně kohokoliv, kdo se ocitne "na druhé straně barikády". Ale nebojte, tvůrci se na společenskou kritiku nesoustředili. I když... Kanaďané si trochu rýpnuli do svých sousedů...ten americký smrádek je nepřehlédnutelný; pokrytectví by mělo být jedním z amerických státních symbolů. Fido ale baví především díky absurditkám, které tento zombie koncept generuje ve velkém. Potěší i pěkný vizuál, kterému vévodí jak stará auta, tak  usměvavá šťabajzna Moose. Povedla se i hudba, takže po technické stránce je to za jedna. Obsahově je Fido trochu řidší, ale co by jste od záměrně odlehčené komedie chtěli? Tenkrát to nebylo v módě, ale dnes by si tento námět zasloužil minisérii. Jistě mě to bavilo víc, než třeba Zombieland.

Bankéři, pedanti, ředitelé a nerudní úředníci, stereotyp do kterého byl "předválečný" J. Marvan zaškatulkován, naednou působí jako svěrací kazajka, ze které se vyšmodrchal až v roli Bohouška. Přestože i na něm musela zlá doba nechat nějaké šrámy, pro jeho projev typická upjatost zmizela a byl jako politý živou vodou. Vlastně jen díky němu a Plachtovi se dá tento film považovat za komedii. Dnes by dostal takový příběh nálepku dramedie. Na bezstarostné prvorepublikové komedie ještě nebyli válkou zmordovaní diváci připraveni; dost možná na ně nebyli připraveni ani tvůrci. Snad i proto z tohoto filmu prosvítá nejen sentiment, ale také jistá konejšivost a laskavost. J. Plachta, jehož hudrování stejně nikoho nepřesvědčilo, že by byl schopen ublížit, byl přesně ten typ člověka, kterého bylo v poválečném filmu zapotřebí. Je velká škoda, že jen pět let nato zemřel. Ale je dobře, že nám po něm zůstaly filmy, jako je tento. Nenechte se odradit uřvaným začátkem, jakmile se dají ti dva dohromady, je to klidnější. PS: holčička zpravodajka, všedrbna, byla dle mého názoru použita v českém/československém filmu poprvé a hned to pěkně zafungovalo.

Pozoruhodný počin. A to nejen v kontextu toho, že byl natočen před sedmačtyřiceti lety. Dean R. Koontz dokáže psát tak, že se vám při čtení ježí chlupy. Nebojí se vydat za hranice, kam se většina jiných autorů, kteří jsou svázáni společenskými konvencemi, vydává jen sporadicky. Ví, čeho všeho je člověk schopen a nejenže neodvrací zrak, on to klidně hodí na papír a vydá. Ale nebojte, tady se drží on...nebo tvůrci v rozumných mantinelech. Ano, některé momenty jsou lehounce perverzní, ale jinak jde o velmi zdařilou mixáž sci-fi a thrilleru pro všechny, kdo se zajímají o problematiku UI. Nenechte se tedy zmást názvem, který evokuje nějaké duchařské křepčení. Ale stejnětak tento film nepodceňujte díky velmi zjednodušujícímu obsahu tady na CSFD. Spíš si představte otravnějšího HALa, který tentokrát dává zabrat jedné pěkné paní. Demon Seed je chytře napsaný, velmi zručně natočený a některé momenty jsou i dnes plně funkční...mrazivé. Vše krásně doplňuje moc povedený vizuál a samozřejmě hlas Promethea. Neodpustím si srovnání a rýpnutí...v tomto filmu je ohledně UI mnohem víc originality a podnětných myšlenek, než v nedávno viděném Atlasu, nebo Stvořiteli. Což je ostudné, ale takhle za uši od filmových staříků, si zaslouží dostat většina dnešní sci-fi produkce. Sedmdesátky byly pro žánr sci-fi a hororu přelomové. Filmy jako Vetřelec, Blízká setkání třetího druhu, Vymítač ďábla a spousta dalších, byly kasovní trháky. Cestu jim proklestily klasiky jako 2001: Vesmírné Odyssea a Planeta opic. Díky nim se začaly na stoly producentů dostávat i knihy autorů okrajových žánrů sci-fi a hororu. Dean R. Koontz je vynikající spisovatel, ale na filmové adaptace svých knih má vcelku smůlu, protože Demon Seed je i po skoro padesáti letech pořád nejpovedenější. Vcelku by mě zajímal remake, kterého by se chopil třeba někdo jako Garland.