Martrix

Emoce, poblouznění, sexuální přitažlivost, citová vyprahlost/nadrženost...na takových základech raší romantické příběhy. A pokud je takový příběh šmrncnutý komedií, tak se tvůrci často ani nesnaží dodat nějaký další přesah, nebo pointu. Romantická komedie vždy končí happyendem...tzn. vždy je od prvních minut předvídatelná. Což se často kompenzuje atraktivním prostředím a sympatickými herci. Pokud na vás ani jedno nezafunguje, tak jako na mě...nejspíš bude i pro vás tento film jen průměrnou jednohubkou. Heche se mi jako žena nelíbí a její postava mi byla dvě třetiny filmu spíš protivná. Do toho hloupá a jaksi nadbytečná pasáž s piráty...uměle vložená, aby byly postavy pod tlakem a měly důvod ostrov opustit. S výjimkou dvou počinů, jsem filmy Ivana Reitmana lépe než průměrně nehodnotil. Tady to nebude jinak. Ten fofr jakým se daly postavy dohromady.... . Romantika a logika sice moc dohromady nejdou, ale aspoň elementární míra uvěřitelnosti, resp. vývoj vztahu, se tam procpat dala. Zcela nevyužitý potenciál.

Poslední muž, Poslední mohykán a Mravnost nade vše. Tyto tři kousky mnohým divákům poněkud splývají. Zatímco první dva jsou adaptací divadelní hry F. X. Svobody a obsahově jsou snadno zaměnitelné, protože v hlavní roli je tady především despotismus, Mravnost nade vše má blíž ke klasické filmové komedii. Netlačí tolik na pilu a nemoralizuje. Nehledal bych tam ani žádnou společenskou kritiku. Pokud pozorně sledujete hned úvodní vysvětlení jak se profesor do takové situace dostal, je vcelku snadné mu to lehké pokrytectví odpustit. Moralizování, odsuzování lidí, předpojatost a upjatost...tenkrát bylo těžké prokličkovat mezi jejich samozvanými aplikátory bez úhony. Pravda vítězí je fajn heslo, ale ona někdy taky ničí životy. Dnes to není o mnoho lepší; vyhnout se křiklounství a názorové vyhraněnosti různých skupin, se snaží nejen slabší povahy. A to často i za cenu neupřímnosti...říct pravdu znamená nechat se oštítkovat. Takže Mravnost nade vše může posloužit nejen jako velmi příjemná a chytrá komedie, ale i k úvahám, jak mravní a rovní jsme my sami. Z těch tří filmů, se mi jeví být nejlepší.

Mluvení hlavní postavy směrem k divákovi moc nemusím; jakžtakž to zvládám u švestkohlava, ale v případě postarší paní mě to trochu přivyděsilo. I když se z mé strany nevyžadovala nějaká interakce měl jsem pocit, že mi něco vyčítá. Možná je to tím, že (mou optikou) je postava Shirley "použitelná" dvaačtyřicátnice...tzn. ještě pro mě není "neviditelná".... . Vidíte a podobně hovadský přístup nejen jejího manžela stojí za tím, že se Shirley ve svém životě, krabici s názvem manželka, matka, hospodyně, necítí dobře. Natož aby byla šťastná. Překvapilo mě, že scénář napsal muž. Polovinu filmu jsem měl pocit nepatřičnosti, že sleduju film zacílený na ženy a jejich trable...tzn. něco, čemu se většina mužů vyhýbá jako čert kříži. Málokterý chlap se chce dobrovolně vžívat do pocitů ženy...snad i ze strachu, že to naruší tu tvrďáckou fasádu, za kterou se schovává. Byl jsem proto rád, když se pomalinku stávalo zřejmým, že je tento příběh nejen o zdomestifikovaných ženách, ale o lidech obecně. Že je to vlastně existencionální šťouchaneček pro ty, kteří rezignovali na lásku k sobě a k životu. Pro ty, kteří se začali smiřovat s tím, že jim stačí občasné záblesky štěstí a spokojenosti. Hlubší emoce a niterné prožitky berou jako něco, co už si vybrali, na co už vlastně nemají nárok. Zazní věta: já nemiluji jeho, já miluju...život. Tohle probuzení odstartuje změnu, která působí zcela přirozeně, logicky...jako jediná správná věc. A přesto je zřejmé, že jde o velice výjimečný počin. Jak mě první půle moc nenadchla...tento styl humoru mě dost míjí, tak ta druhá byla prodchnuta oduševnělostí, několika moudrými větami a krásnou a optimistickou pointou. Někdy je potřeba zredukovat hodnocení na prosté líbí, nebo nelíbí. I když mám sám zlomené srdce z rozchodu se životem; s přejícím úsměvem všem Joeům, kteří měli to štěstí a našli svou Shirley, dávám 5*.