LeoH

Ambiciózní kameramanské cvičení, nepříliš sdělné, nepříliš atmosférické. Divadelní stylizace na takto velké ploše přestává působit jako metafora, po čase funguje už jen jako přetažená manýra (jako skutečná divadelní hra by to mohlo být zajímavější). Slabší ***.

Citlivě vyvážená komická a tragická stránka předlohy. Humor vyznívá tak přirozeně, až by člověk uvěřil, že don Quijote byl ve skutečnosti Rus; druhá půle pak lehce zvážní, poskytne materiál k rozjímání (zdaleka nejen o hranicích mezi idealismem a bláznovstvím) a neokoralé duše může i slušně emočně zasáhnout. Zajímavé i výtvarně, takovým tím ruským opulentně mrazíkovským stylem, ale z DVD od FILMagu si to moc nevychutnáte kvůli prachmizerné kvalitě obrazového přepisu (nevím, jak je na tom vydání od Řitky).

Konejšivé plynutí volně řetězených obrazů a zvukových impresí, rafinovaně komponovaných z hudby, měňavých ruchů i vracejících se útržků dialogu. Kamera odvážně pluje čas od času snově se přeskupujícím prostorem a odhaluje nečekané perspektivy temných interiérů, do nichž venkovní svět pronikne jen v podobě oslepující záplavy protisvětla z oken či dveří. Bohatství detailů, na kterých může ulpět oko i mysl. Literárnost v kladném slova smyslu – pocit jako nad dobrou knihou (Prousta jsem nečetl, ale románová tříšť osudů a situací silně připomněla Fitzgeralda). Hodně podmanivý kousek.

Práce se snovými rovinami rozhodně zajímavější než v Počátku, na případné úplné rozpletení to bude chtít ještě jeden průchod, bude-li někdy nálada; po ostatních stránkách (od výtvarna, které sice překypuje nápady, ale realizace je pro mé oko jaksi obyčejně řemeslnická, až po psychologickou „hloubku“ postav) na můj vkus naopak až moc jednoduché.

Červená knihovna s docela malým ždibcem nadhledu v umírněně dobrodružných kulisách. Asi byla chyba čekat něco na úrovni Indyho a Návratů do budoucnosti.

Ve vzpomínce se mi Čelisti postupem času zredukovaly na geniálně jednoduchý hudební motiv a šílenou lítost, kterou jsem cítil, když se na plátně objevily pozůstatky první oběti (byl jsem zrovna v pubertě a ta holka se mi moc líbila). Při včerejší osvěžovací projekci mě nejvíc zaujalo, že jsou to vlastně dva filmy po sobě, každý jinak laděný – nejdřiv sociální sonda katastrofického typu na souši a pak echtovní atmosférická námořnická historka; možná i proto to udrží celou dobu takový tah.

To, čeho se bílá populace dopustila na Indiánech při osidlování Ameriky, je nepojmenovatelné, a je moc dobře, že existují antiwesterny jako tento, které se aspoň pokoušejí odlehčenou formou nastínit obrysy té hrůzy a udržují ji tak v našem povědomí. Daní za přístupnost je pohádková naivita a černobílost; pro mě o něco zajímavěji se s podobným tématem popral Jeremiah Johnson.

Co začíná jako dětská zvědavost a skoro nevinné pohrávání si se zakázaným ovocem, mění se ve skutečnou noční můru a nutnost vyrovnat se se zjištěním, že zlo existuje a jeho tvář je stejně smrtelně nebezpečná jako zvláštně fascinující. Nejpřístupnější Lynch (krom Sloního muže a Straight Story, což ovšem zase nejsou typické lynchoviny). Dusně atmosférická exkurze na temnou stranu světa a duše na půdorysu příběhu, který ještě není těžko čitelnou asociativní konstrukcí jako pozdější Lynchovy filmy. Životní Hopperova role, skvělá Isabella R., mladičtí MacLachlan a Laura Dernová, první Baladamentiho filmová hudba a magie dunivých zvuků Alana Spleta. Plus postmoderní pomrkávání, které člověk může brát jako hlavní lákadlo nebo úplně pominout a přesto mít z filmu plnohodnotný zážitek (podstatný rozdíl oproti řadě jiných výtrysků postmoderny). Prostě zásadní kousek.

Jsou tam všechny možné skvělé ingredience – Kája Saudek, Hlinomaz, Libíček, Stella Zázvorková(!) jako dokonalá starosvětská rajda, celkově na svou dobu nebývalá odvaha v oblasti sexuálních narážek, hlášky v prudce nadkritickém množství, stylová hudba…, ale totálně tomu chybí aspoň náznak elegance Joeů, Adél či Morrisvillů a především jejich ze všech pórů tryskající láska k parodované předloze. Tady někde se láme chleba mezi opravdovou klasickou českou parodií a jejím uhýkaným vývarem.

První Mijazaki, s kterým jsem měl tu čest (zlínský filmový festival před pár lety, kino narvané k prasknutí, s celou rodinou na krajních schodech až skoro u plátna, bolelo mě za krkem ještě týden – a stálo to za to, od toho dne jsou z nás věrní Mijazakiho fanoušci). Myslím, že jsme měli štěstí – pro Evropana nepolíbeného světem anime je tohle příjemně přístupný kousek, otevření bran studia Ghibli; snáz se pak zkousnou všechny ty neméně skvělé Princezny M., Cesty do fantazie, Naušiky a další. Klidně vhodný i pro projekci bez dětí, ale zároveň tu není temnota tak hluboká, aby člověk váhal, od kolika let to může pustit prckům, jako je tomu u Mononoke i Fantazie. Uhrane neuvěřitelným výtvarnem, originalitou děje a vůbec bohatstvím nápadů, dělicí čárou mezi dobrem a zlem narýsovanou pohádkově jasně, ovšem nikoli mezi různými postavami, ale uvnitř jedné každé z nich… Více u dalších Mijazakiho filmů, nerad bych se moc opakoval.