LeoH

Je to jenom zábava, ale zároveň to půvabně překračuje hranice žánrů a mile politicky nekorektně zobrazuje věčný a věčně nerozhodnutý boj nejen mezi mužským a ženským elementem, ale taky mezi hedonismem a prudérií. A jsou tam krásné baby a Nicholson a hořící cello a dobře dávkované vulgarismy a je to skvěle nastříhané. A byl to historicky první film, který jsem viděl v pražské Alfě na 70mm projekci s prostorovým zvukem – všechny ty deště a bouřky zněly tak neuvěřitelně věrohodně a muzika tak plně… Nemluvě o tom, jak jsem chtěl ve scéně s vlasteneckým projevem okřiknout chlapa v řadě vpravo pod sebou, ať nezívá tak nahlas, ale pak jsem si uvědomil, že ve skutečnosti zívá děcko na plátně. A vůbec, trochu ze sentimentálních důvodů, ale dostane to ode mě plný počet.

Špičková oddychovka, která nemůže zklamat. Krom věcí, co na tom snad musí bavit každého, jako je vtip, švih a hlavně McClaneova nerambovská lidskost, mě navíc těší mj. různorodě malebné průhledy na město, v hudbě pak motivické hrátky s Ódou na radost a závěrečný Sinatra. „Smrtonosnou pastí na pustý ostrov“ je ale pro mě přec jen až přímočařejší dvojka.

Atmosféra dobře rozjetého baru s piánem ve válečném závětří roku 1941, pro tu si sem určitě zase přijdu. Tuctová lovestory je jen kostra, ale dlužno říct, že šmrncovní.

Oproti bezchybným Švankmajerovým krátkým filmům zde lehká výhrada k až příliš důsledně dodržovanému principu opakování motivů, jímž se nafukuje stopáž nad míru pohodlnou dospělému divákovi s vnímáním nerozšířeným např. nějakou tou psychotropní substancí.

Filmy o svobodě jsou ty, které se mě dotýkají nejvíc, a tento má mezi nimi jedno z čelných míst. Díky silné symbolice se Přelet dá vidět mnohokrát, v různém věku, a číst v něm různé věci, zdaleka ne jen to na první pohled očividné (a jak správně podotýká kolega Šandík, trochu vylhané) rebelství: ohmatávání podstaty lidství v jeho navenek zbídačených podobách (citlivě, bez laciného slzopudičství i nejapného výsměchu), zpochybnění hranic zdravého rozumu a šílenství, óda na živelnost, opravdovost, odvahu být sám sebou navzdory vlastní nedokonalosti či komplexům (a až v druhé řadě navzdory systému), velmi výstižný obrázek zla způsobovaného v pevné víře, že pomáhám, a naopak dobra činěného z víceméně sobeckých pohnutek. Dlouho jsem ho neviděl a vyrazil mi zase dech, skoro jsem uvažoval o přehodnocení výběru zástupce Formanovy filmografie ve své topce, ale ne, Vlasy jsou mi přece jen osobně bližší.

Dovysvětlení ledasčeho, co mě nad ostatními filmy ve špátovské kolekci napadalo. Ne, Špáta není nikdy ironický, co natočí, to myslí vážně a je na to hrdý. Ano, je opravdu přesvědčen, že rozumí hudbě a umí s ní zacházet. A ano, je natolik silná osobnost, že vejdete-li s ním v bližší styk, třeba prostřednictvím tohoto zbytnělého autoportrétu, musí to ovlivnit způsob, jakým vnímáte jeho tvorbu, kterou samu o sobě můžete považovat spíš za průměrnou. Už se tolik nedivím jeho kultu. Pokud jde o kvality samotné Lásky, řeknu jen tolik, že dvě hodiny jsou prostě moc. Prokletí předem daných časových oken v televizním vysílání.

Zas jednou ocituji svou milou ženu: „To je film hlavně o puberťákách a o tom, proč jsou důležitý.“ Dávám jenom tři proto, že na mě byl sluníčkový až neživotně; přesto je moc dobře, že takhle „naivní“ filmy (a životní období, sám jsem nebyl jiný) jsou.

Formativní zážitek. Svoboda je drahá šlapka, ale nám dá zadarmo, tak nějak by třeba mohl znít správný překlad toho profláklého citátu, a s touhle představou se ti dva vydávají na cestu. Film, který láká romantické duše na motorky, muziku, hippie kulturu s její psychedelií, volnou láskou a mihotavým světlem táboráků, za nimiž, pokud chcete, můžete zahlédnout nejen vášnivé vyznání svobodě, ale taky kus poctivého přemítání nad tím, v čem vlastně svoboda spočívá, kde má hranice a jaká je její cena. Vůbec ne náhodou říká cpt. America tomu farmáři: It's not every man that can live off the land, you know. You do your own thing in your own time. You should be proud.

No vida, když si Špáta pustí do filmu trochu ženské empatie a nevybere si prvoplánově hezoučké téma, hned je na co koukat a hlavně o čem přemýšlet. Nezaujímání hodnotícího stanoviska v tomhle případě celku hodně prospívá, každý se může rozhodnout, zda se bude spíš třást odporem nebo dojímat, každý tak může zjistit něco sám o sobě. Ještě kdyby si mistr odpustil ty bombastické hudební motivy hrané na lacině znějící synťáky, okaté smyčky ďábelského smíchu se spoustou dozvuku a podobné obezličky.

Filmeček, který zajímavě vystupuje z řady, už jenom věkem hlavního hrdiny, ale taky myšlenkovým experimentem s vypuštěním vlka do koženého korporátního prostředí a vůbec pojetím vlčí divokosti jako daru. Pro Nicholsona i Pfeifferovou mám velkou slabost a oba tu odvádějí výbornou práci, stejně jako Morricone. Celek ale bohužel sráží kombinace úsměvně nepovedené vlčí animatroniky s urputnou snahou ukuchtit z nestandardních ingrediencí standardní hollywoodský soft-horor.