Martin Štěpánek

Martin Štěpánek se narodil 11. ledna 1947 v Praze do opravdu umělecké rodiny. Jeho předek byl dramatik, herec, překladatel a divadelní ředitel Jan Nepomuk Štěpánek (1783 – 1844), otcem herec Zdeněk Štěpánek (1896 – 1968), nevlastní sestrou (matka herečka Elena Hálková) herečka Jana Štěpánková (*1934), bratrem herec Petr Štěpánek (*1948) a sestrou režisérka a televizní analytička Kateřina Štěpánková – Taberyová (*1951).

I přes silné herecké zázemí se původně zajímal o výtvarné umění a chemii. Po maturitě na gymnáziu se rozhodl pro studium medicíny, po nultém ročníku ale přešel na DAMU a absolvoval jí v roce 1969, i když diplom mohl získat až po roce 1989. Ještě jako student hrál v ochotnickém studentském souboru a jako nositel jména slavného otce začal filmovat.

Stejně jako otec a bratr se stal členem činohry pražského Národního divadla (1968 – 1973). Z politických důvodů odešel do Činoherního klubu (1973 – 1976) a pak do Divadla na Vinohradech (1977 – 1981). Kvůli neutuchajícím politickým tlakům, kdy se musel rozhodnout mezi členstvím v KSČ a nebo výpovědí z divadla se rozhodl v roce 1981emigrovat s rodinou z Československa. Jeho jméno a celá práce byly na osm let zakázány.

V Rakousku požádal s manželkou a dvěma dětmi o politický azyl (1981). Po práci v divadle Die Komödianten (1981 – 1982) roku 1983 odešel do Mnichova. A zde manželé pracovali opět v hraní a režírování na scénách Theatre Ensemble V. M. (1983 – 1987), dále Theatre 44, divadelní spolek Franze Werfela a vyučovali herectví.

Jako hlasatel a politický komentátor byl zaměstnán v českém vysílání slavného Rádia Svobodná Evropa (1983 – 1994). V roce 1994 se natrvalo vrátil s redakcí Rádia Svobodná Evropa (1994 – 2002) do svých rodných Čech a kromě psaní, pedagogické, veřejné a politické činnosti se opět trvale navrátil k herectví na divadle, ve filmu, v televizi, v dabingu a v rozhlase.

Postupně od roku 1995 Martin Štěpánek hostoval v Divadle na Vinohradech, v Národním divadle v Praze, v Lyře Pragensis, v Divadle v Dlouhé, v Divadle Ungelt, v Pražském komorním divadle a nebo v mladoboleslavském Městském divadle. Ovšem kvůli svým dalším aktivitám a nemoci čím dál tím častěji omezoval hereckou práci a kariéru.

Martin Štěpánek jako charakterní herec využíval všechny složky svého herectví. Zpočátku zpodobňoval svou statnou silnou postavou hrdinné a titulní mladé muže a chlapíky. V pozdějším věku se přehrál do postav charakterních, jež umocňoval i svým obličejem ověnčený plnovousem.

Zpočátku se objevoval jako Posel („Ze života hmyzu“), Florizel („Zimní pohádka“), První hlasatel („Zmoudření dona Quijota“), Heinrich Gresbeck („Novokřtěnci“), Švanda dudák („Strakonický dudák“), Syn („Bílá nemoc“), Malcolm („Macbeth“), Troilus („Trojská válka nebude“), Vít („Krvavý soud aneb Kutnohorští havíři“), Loupežník („Loupežník“), Radúz („Radúz a Mahulena“), Arnold („Tomáš Becket“), Mladý voják („Matka kuráž a její děti“), Vévoda z Bedfordu („Jindřich V.“), Málek („Vstanou noví bojovníci“), Cassio („Othello“), Timoška („Rozrušená země“), Karel Surface a Careless („Škola pomluv“), Míša („Děti slunce“), Generál Jepančin („Idiot“), Ivan („Lucerna“) nebo jako Hortensio („Zkrocení zlé ženy“).

Z dalších inscenací si můžeme připomenout „Ach ta léta bláznivá“ (Wint Selby), „Stříbrný jaguár“ (Ilja Benedik), „Chroust“ (Šotek a též Beran), „Doktor Faust“ (Valentin), „Romeo a Julie“ (Benvolio), „Hadrián z Římsu“ (Srpoš a Hadrián), „Vlk“ (A. P. Ostajev), „Parádní pokoj“ (Karel), „Strýčků sen“ (Kronikář), „Služební cesta“ (Tajemník Konstantinov), „Krčma Pod zeleným stromem“ (Vztekloun), „Tvrdohlavá žena a zamilovaný školní mládenec“ (Stárek Kuba), „Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou“ (Vladař), „Sviť, sviť má hvězdo“ (Ochrim), „Svatba Krečinského“ (M. D. Krečinskij), „Královna Kristina“ (Karel Gustav), „Král Colas“ (Kapitán Giacomo), „Bratři Karamazovi“ (Karamazov), „Kouzelný vrch“ (Pieter Peeperkorn), „Otčina“ (Pollak), „Valdštejnova smrt“ (Trčka), „Měsíc nad řekou“ (Hlubina), „Láskou posedlí“ (Stařec), „Císaře Karla IV. život a sláva“, „O princi Sethovi“, „Jan Kristofori 65“, „Tomáš Bím 50“ apod. apod.

Ve filmu debutoval roku 1964 jako syn titulního ředitele Josefa Kudrny (Vlado Müller) v dramatu Jána Kadára a Elmara Klose OBŽALOVANÝ (1964). Během 60. let postupně herec Martin Štěpánek byl kajakářem Karlem Ostrým v Čechově kriminálce ALIBI NA VODĚ (1965), mladíkem intelektuálky Dáši (Květa Fialová) v komedii ŽENU ANI KVĚTINOU NEUHODÍŠ (1966) Zdeňka Podskalského, Oldou ve snímku Josefa Macha OBJÍŽĎKA (1968) a redaktorem Hartmanem v Gajerově FLIRTU SE SLEČNOU STŘÍBRNOU (1969).

V 70. letech byl po svém otci druhým Ferdyšem Pištorou v remake divadelní hry „Obrácení Ferdyše Pištory“ pod názvem SVATÁ HŘÍŠNICE (1970) režiséra Vladimíra Čecha, dále gangsterem Alvarezem v Lipského parodii „ČTYŘI VRAŽDY STAČÍ, DRAHOUŠKU“ (1970), medikem Zdeňkem ve filmu PĚT MUŽŮ A JEDNO SRDCE (1971) Jana Matějovského, titulním spisovatelem Alexandrem Dumasem st. v Kachyňově TAJEMSTVÍ VELIKÉHO VYPRAVĚČE (1971), partyzánským lékařem v dalším titulu Karla Kachyni VLAK DO STANICE NEBE (1972), postupně četařem Václavem Ratajem a nadporučíkem Otakarem Jarošem ve Vávrových dramatech DNY ZRADY (1973) a SOKOLOVO (1974), hospodářem v Mášově PROČ NEVĚŘIT NA ZÁZRAKY (1977), bocmanem Jandou v RUKOJMÍCH V BELLA VISTA (1979) podle Sequensova seriálu 30 PŘÍPADŮ MAJORA ZEMANA a naposled tmavovlasým playboyem v komedii TEN SVETR SI NESVLÍKEJ (1980) Zdeňka Míky.

Ještě před odchodem do zahraničí se Martin Štěpánek pravidelně zjevoval a účinkoval v rozhlase i na gramofonových deskách („Slovo a hlas“, „Dlouhý, Široký a Bystrozraký“, „Muž, který tisíckrát zemřel“, „Strakonický dudák“, „Tvrdohlavá žena“, „Tlustý pradědeček“, „Nikola Šuhaj Loupežník“ atd.), v dabingu (PROFESIONÁLOVÉ, DOKTOR V DOMĚ aj.), v televizních inscenacích (MĚSÍČNÍ KÁMEN; PRINC CHOCHOLOUŠ; MLADÍ U STARÝCH, STAŘÍ U MLADÝCH; KDYŽ PRAHA POVSTALA; KOTVA U PŘÍVOZU ad.) a v seriálech (HŘÍŠNÍ LIDÉ MĚSTA PRAŽSKÉHO, 30 PŘÍPADŮ MAJORA ZEMANA, ŽENA ZA PULTEM, TAJEMSTVÍ PROUTĚNÉHO KOŠÍKU či VE ZNAMENÍ MERKURA).

Po roce 1989 si ojediněle zahrál v české kinematografii hlavního vrátného pasáže v grotesce Juraje Herze PASÁŽ (1996), královského vyslance v pohádce KRÁLOVSKÝ SLIB (2001) Kryštofa Hanzlíka a naposledy zavražděného Markvarta z Vartenberka v historické detektivce Petra Nikolajeva JMÉNEM KRÁLE (2009). Představil se i ve studentských filmech Studia FAMU (RÁNO neb V NOCI), slovenských (Karol ve filmu ŠERIF ZA MREŽAMI) a německých (seriál KOTTAN ERMITTELT).

Rozvinul a obnovil i práci v rozhlasových a nahrávacích („Bílá velryba“, „Duch Děvky“, „Proces Ezry Pounda“, „Záhada zlaté štoly“ i „Vymahač“), dabingových (př. SMRT NA NILU, MEDVĚDÍ BRATŘI, HLEDÁ SE NEMO, VOJNA A MÍR) a televizních (tř. CESTA DO PAŘÍŽE, ZÁZRAČNÉ MEČE, ZLÁ MINUTA, ČESKÝ ROBINSON a seriály HŘÍCHY PRO DIVÁKY DETEKTIVEK, MANŽELSKÁ TONUTÍ, NA LAVICI OBŽALOVANÝCH JUSTICE, LETIŠTĚ, POJIŠŤOVNA ŠTĚSTÍ, dokument 13. KOMNATA) studií.

Jako novinář a publicista různých fejetonů, komentářů a glos pracoval v Rádiu Svobodná Evropa (do roku 2002), v Českém rozhlase a v různých periodikách, časopisech a publikacích. Štěpánkovou další aktivitou bylo fotografování a malování olejomaleb. Širší veřejnost se s jeho malířskou vášní mohla seznámit blíže během výstavy „Herci malují“ v pražských Petřínských sadech (1980).

Svojí veřejnou práci završil od 4. září 2006 do 8. ledna 2007 jako ministr kultury České republiky ve vládě předsedy Mirka Topolánka a pak krátce jako Topolánkův externí poradce. Po svém otci zdědil složitou a bouřlivou povahu a jako on, byl i svobodným zednářem a miloval zbraně a myslivost.

Jeho ženou byla herečka, kolegyně a nejbližší spolupracovnice Jaroslava Tvrzníková (*1940), s níž měl syna, divadelního scénografa Jana Štěpánka (*1970) a dceru, tiskovou mluvčí Josefinu Štěpánkovou (*1977). V posledních letech svého života trpěl vážnou nemocí. Herec Martin Štěpánek ukončil svůj život dobrovolně střelnou zbraní 16. září 2010 v Praze ve svém vinohradském bytě ve věku šedesáti tří let. Sám v jednom rozhovoru o dnešní době prohlásil:

„…Život je o něčem jiném, než za čím se člověk honí. O lásce, o víře a o naději…“

Jaroslav "krib" Lopour