Vysoké podpatky

Přepsáno v březnu 2020. Vzdalující se podpatky je strastiplným překonáním překážek při smíření vztahu matky s dcerou. Lze tu sice zaznamenat paralely k jiným filmům, Bergmanova Podzimní sonáta je dokonce citována, ale není to podstatná věc pro film Pedra Almodóvara. Ten opět podniká expedici do středu niterných pocitů přes nadnesenou formu kriminálního thrilleru. Konfrontace pocitů vyvěrá z nejintimnější úzkosti, bolest se v zoufalství přiznává k slzám. Rozervanost vztahu je dílem vzájemného soupeření, snaživého kopírování, nedostatečné pozornosti, nenaplněného očekávání a též pocitu viny, restaurování je možné jen vykoupením sebeobětováním, nejupřímnější to akt lásky. Příběh je výstřednější, provokativní, zlehčující a sarkastický, niterná podstata pocitového rozpoložení je odhalena a vystavena na oltář neukojitelně vybarvené Almodóvarovy žádostivosti. Hlavní postavou exploze úzkosti je Rebeca Giner (velmi zajímavá Victoria Abril, jako menší a mladší Rocío Muñoz-Cobo), hlasatelka televizních zpráv. Celý dosavadní život se odehrává ve ctižádostivé snaze, ta má vést k upoutání pozornosti a konejšivým slovům uznání, je to jediné místo vhodné ke znovuzrození. Jen trable s muži se musí naučit řešit méně destruktivním způsobem. Příčinou exploze niterné úzkosti je Becky del Páramo (vynikající Marisa Paredes), populární zpěvačka a matka Rebecy s nedostatečnou péči dětského poznávání světa. Uhýbá se před možností výčitek, přesto je jen smíření osvobozující. Hlavní mužskou postavou je Letal alias Hugo alias Juez Domínguez (zajímavý Miguel Bosé), v kabaretních výstupech Becky napodobující transvestita, natěšený narkoman a soudce, vyšetřující krvavý zločin. Spravedlnost využívá své další role k pátrání i niternému uspokojení. Láska kvete bizarním soustředěním touhy. K výraznějším postavám patří také Manuel Giner (příjemný Féodor Atkine), manžel Rebecy, bývalý novinář a současný šéf televizní stanice. Ženská láska není určená k trvalému užívání. Z dalších rolí: ze zmizení milence zmatená a Rebece ve vězení pomáhající sociální pracovnice Paula (Cristina Marcos), televizní moderátorka zpráv pro hluchoněmé a Manuelova nejnovější milenka Isabel (Miriam Díaz-Aroca), cyničtější a dominantnější nevlastní Rebečin otec Alberto (Pedro Díez del Corral), soudcova radící matka (Mayrata O'Wisiedo), Beckyina sekretářka Margarita (Anna Lizaran), či přirozená autorita mezi uvězněnými ženami, ztepilá Suzanna (Bibiana Fernández). Vysoké podpatky, či přesněji Vzdalující se podpatky, jsou narcistní výstředností černého humoru, zlehčujícím sarkasmem a prozářenou kresbou niterného rozvratu v úzkosti a vůni vášně. Zábavná extravagance. (14.03.2011)

Film na pokraji nervového zhroucení. Vysoké podpatky nikdy nemají daleko k tomu, aby se zlomily v Almodóvarovu sebe-parodii, pro kterou je samotný akt recyklování dřívějších motivů důležitější než vyprávění. Nebýt silného ústředního tématu, kterým je rozporuplný vztah matky a dcery, hledajících k sobě po letech odloučení cestu (podobně jako se mladí Španělé snažili pochopit svou vlast po Francově smrti), film nic nedrží pohromadě. Je příliš očividné, že zápletka vznikla poslepováním námětů slavných „ženských“ filmů (Stella Dallas, Mildred Pierce, Vše o Evě). Snaha vzdát hold co nejvíce starým mistrům vede k tomu, že cca každých dvacet minut dochází k překvapivému dějovému zvratu a lehkému pozměnění žánru (včetně krátké muzikálové vsuvky), z nichž žádný není tak docela „čistý“ (groteskní policejní vyšetřování). Film nám sice nedává šanci, abychom se začali nudit, ale vinou svého překotného střídání nálad se nikdy nedostane víc do hloubky a pořádně nepředstaví hrdinky. Neustálé poukazování na vykonstruovanost narativu není – jako ve Spoutej mě! nebo v Rozervaných objetích – odůvodněné prostředím, v němž se příběh odehrává (nanejvýš skutečností, že se minimálně dvě postavy živí hraním), a překáží v soucítění s protagonistkami, které vyjma pár autenticky působících scén (dialog v kostele) slouží jenom jako neživotné stavební prvky. Přes kontraproduktivní antiiluzivnost (slovní spojení na zabití, uznávám) se mi líbilo, jak Almodóvar pokračuje ve svém queer tažení proti žánrovým klišé. Nečitelní jsou zde muži, kteří mohou mít mnoho tváří, ale pořád touží po tomtéž, a kteří v záběrech s přísně symetrickou kompozicí (ženy) oddělují, namísto toho, aby spojovali. V souladu s výraznou výtvarnou stylizací elegantně odívané dámy neplní úlohy pouhých dekorativních objektů, ale svého křehkého vzezření naopak sebevědomě využívají (počínaje flashbackem z dětství, který měl pravděpodobně odkazovat ke Starému domu uprostřed Madridu). Z konvenčního rodinného modelu byla vyloučena postava otce a ani štěstí žen neodvisí od jejich vztahu k mužům (v ženské rovině by se dala interpretovat také erotická scéna Rebeky s mužem, který ještě před chvíli ztvárňoval její matku). Vykonstruovaná zápletka nakonec paradoxně slouží k tomu, aby byly jiné, genderové konstrukty bourány. Stejně ambivalentní jako tato skutečnost je můj postoj k celým Vysokým podpatkům, filmu postmodernímu v dobrém i zlém. 75% (19.05.2019)

----- "Já jsem ho nezabila. Člověk nezabije manžela dcery dva dny před premiérou.“ ----- VELICE slibně rozehraná a sympaticky komplikovaná zápletka selhává v okamžiku, kdy má v úmyslu ohromit. Konfrontace matky a dcery a vývoj jejich neurovnaného a rozporuplného vztahu jsou vylíčené zcela uvěřitelně a obsahují hodně silné momenty, kriminální linie spoluvytváří osobitou atmosféru a v podstatě jí nemám co vytknout ... Jenomže v příběhu se vyskytuje (kromě jiného) ještě jedna důležitá osoba, jejíž pravá identita je posléze odhalena. K tomu bych chtěla podotknout, že ačkoli občas bývám dosti naivní až mírně natvrdlá, tentokrát mě vývoj událostí nepřekvapil. To ovšem nic nemění na tom, že mě značně otrávil … Nejde ani tak o fakta jako o styl, jakým mně byla předhozena. Téhle hře nějak nejsem schopná na sto procent uvěřit. P.S.: ----- !!! MOŽNÝ SPOILER !!! ----- Nehledě na to, že ona nejmenovaná osoba je mi paradoxně sympatičtější v úvodu snímku nežli po odkrytí její řekněme "serióznější“, až přespříliš uhlazené stránky … asi mám špatný vkus … ;-) (08.02.2011)

Ač chvílemi vypadá, že se Vysoké podpatky snaží za každou cenou tvářit jinak a upoutat stylizovaným barevným vizuálem, ve výsledku mi přijdou stejně jako celkem obyčejná vztahová detektivka plná zvratů v kruhu různě narušených postav. Hodně mi to připomíná ČST inscenace amerických detektivek z 80. let od Dudka a spol. (jen tentokrát bez papundlekových kulis a s umělečtějším vizuálem), což tedy nepovažuji za žádný velký trapas, i přes mírně chladný pocit vůči většině postav mě to často celkem bavilo. Problém či lépe řečeno překážku k vyššímu hodnocení vnímám v tom, že jde o celkem slušný film na jedno zhlédnutí, jehož děj ale většinou lze předvídat a osobně u něj necítím moc důvodů se k němu v budoucnosti vracet. Možná je chyba ve mě, že od Almodóvara coby režiséra s tak obrovským mezinárodním renomé prostě očekávám víc, než prostý noirový krimi příběh v pestrobarevném kabátku obohacený o režisérovy oblíbené transvestity, ale cosi podobného jsem už dostal od něj v Zákonu touhy. Oproti tomu mají Vysoké podpatky alespoň tu výhodu, že vražda se tu stane mnohem dřív a tak vyšetřovací linka se rozjede velmi brzy. Dost zajímavý motiv představuje napjatý vztah mezi matkou a dcerou, ač tu Almodóvar opět zklouzává do scén jako vystřižených z telenovely a nepomůže mu se z toho vymanit ani odkaz na Bergmanův film. Nevím jak ve španělském originálu, ale v českém dabingu měl herec v postavě soudního vyšetřovatele tak výrazný hlas, že jsem tajemství jeho postavy ohledně několika identit a převleků odhadl prakticky okamžitě. [65%] (12.11.2022)

Vždycky jsem si lámal hlavu, kde se na světě berou takové ty paruky a přilepovací vousy, na kterých jde z dálky poznat, že jsou to paruky a přilepovací vousy. A tenhle film je jejich líheň! A taky líheň transvestitů (Almodóvar je na ně asi nějakej úchylnej), protože i ženy herečky byly většinou tak škaredé, že vypadaly jak převlečenej chlap. A když už trochu připomínají ženu, jsou to ženy od pohledu fridigní, staré můry, fuj. Prostě režisérův vkus pro výběr hereček je nějakej divnej. Jako celej film - a nemyslím to v dobrém smyslu. Artová podívaná pro "náročného" diváka, tak by to určitě někde mohli nazvat. Mě to ale přijde jako nepřirozená dějová fraška (jakési nesmyslné cosi o ničem, propletenec nesympatickejch postav) s nepřirozenými herci a herečkami, jejichž herectví nebylo herectví, ale snaha o herectví. Ježiš ti byli tak strašní. Pak mi tam vadil divnej zvuk, jak kdyby všechny dialogy byly postsynchrony, nebo nevím. Proč se to jmenuje Vysoké podpatky, to mi asi uniklo. Co mi od začátku ale neuniklo, tak právě ty přilepovací vousy a paruky, takže mě to trápilo celej film - kromě toho, že se na základě toho dalo všechno předvídat. Příště si místo Almodóvara raději dám žvýkačku Pedro. (13.08.2020)