Vysoké podpatky

Almodóvar odkazuje na Bergmanovu Podzimní sonátu, ovšem její genialitě se nepřiblížil. Bergman oprostil příběh od všeho smetí, a ukazuje vztah dominantní sobecká matka - submisivní dcera ve celé své brutální nahotě. Naopak Almodóvar ho plní zbytečným smetím, někdy až trapným (tanec ve vězení), a zakončuje ho slzavým sentimentálním závěrem (obětování se). Přitom je zde mnoho skvělých nápadů, které by unesly celý film. Dcera fixovaná na matku má sex s transvestitou imitujícím její matku - tento motiv se měl rozvíjet, nikoliv ta telenovela s vraždou. (02.04.2013)

Oproti pozdějším Almodóvarovým filmům je příběh více vykalkulovaný a místy až překvapivě předvídatelný. Tragikomické scény však měly u mistra šmrnc vždycky, stejně jako pečlivé vedení herců. Marisa Paredes mě opět utvrdila v tom, proč ji považuji za královnu španělského herectví, Miguel Bosé ve své šílené trojroli nemá chybu a Victoria Abril se pro roli křehké Rebecy snad narodila. Mimochodem milostná scéna posledně jmenovaných je asi ta nejoriginálnější,co jsem zatím viděl. A Sakamotovu rytmickou hudbu si budu pobrukávat ještě dlouho. (27.03.2011)

Všechny znaky Almodóvarovy tvorby jsou sice přítomné, ale k jeho vrcholným filmům to má hodně daleko. Dal jsem mu 45 minut na to, aby mě vlákal do světa svých hrdinů, ale asi jsem mu za to nestál, protože s přibývajícími minutami jsem k těm postavám a jejich problémům cítil čím dál větší lhostejnost. Opět jde o vztahovou záležitost, kde se prodávají emoce jak v nějaké latinoamerické telenovele, opět hrají prim ženské postavy, které Almodóvar umí mnohem líp než ty mužské, znovu se objevuje motiv transvestie atd., ale co naplat, kdyby Almodóvar točil snímky na téhle úrovni, hvězdou festivalového publika by se určitě nestal. V červeném poli je tenhle kousek především kvůli režisérovu renomé a jeho početnému fandomu. Celkový dojem: 40 %. Jsou filmy, které vás nudí tak, že spěcháte, abyste se co nejdřív seznámili s pointou, a jsou takové, kde vás už vyústění příběhu ani nezajímá. A já jsem cítil spíš to druhé... (25.05.2012)

Viděno na ČT2 v děsivém českém dabingu. Jak obecně dabing nesnáším, tenhle film se jím fakt zabil. Pokud bych to viděl v kině v originálním španělském znění, velmi pravděpodobně bych hodnotil o hvězdu víc. Přesto však, vzato kolem a kolem, mám zde pocit, že svůj umělecký vrchol měl Almodóvar teprve před sebou. Tenhle film mi celkově nesedl, strašně mě například iritovala herecká představitelka postavy Rebeccy, a pak všechna ta hudební čísla. U toho "muzikálového" výstupu ve vězení (že by hold Jacksonovu videoklipu "Bad"?) jsem se vyloženě chytal za hlavu a úpěl, jak tohle mohl natočit můj letitý oblíbenec, kterého všude vynáším do nebes. Ve svém výrazu mi tento film přišel afektovaný a protivně scenáristicky vykonstruovaný do nevěrohodně absurdní krajnosti. Naopak se mi nesmírně líbilo výtvarné provedení úvodních titulků a herecký výkon Marisy Paredes - vpravdě mistrovská herečka, jejíž herectví jsem již obdivoval v jejích dalších rolích ve filmech jako "Kůže, kterou nosím", "Mluv s ní", "Princ bez království", "Vše o mé matce", ad. Měl-li bych tento film nějak celkově shrnout, pak u mě osobně spíše zklamání - a hlavně nuda. (16.05.2012)

Film na pokraji nervového zhroucení. Vysoké podpatky nikdy nemají daleko k tomu, aby se zlomily v Almodóvarovu sebe-parodii, pro kterou je samotný akt recyklování dřívějších motivů důležitější než vyprávění. Nebýt silného ústředního tématu, kterým je rozporuplný vztah matky a dcery, hledajících k sobě po letech odloučení cestu (podobně jako se mladí Španělé snažili pochopit svou vlast po Francově smrti), film nic nedrží pohromadě. Je příliš očividné, že zápletka vznikla poslepováním námětů slavných „ženských“ filmů (Stella Dallas, Mildred Pierce, Vše o Evě). Snaha vzdát hold co nejvíce starým mistrům vede k tomu, že cca každých dvacet minut dochází k překvapivému dějovému zvratu a lehkému pozměnění žánru (včetně krátké muzikálové vsuvky), z nichž žádný není tak docela „čistý“ (groteskní policejní vyšetřování). Film nám sice nedává šanci, abychom se začali nudit, ale vinou svého překotného střídání nálad se nikdy nedostane víc do hloubky a pořádně nepředstaví hrdinky. Neustálé poukazování na vykonstruovanost narativu není – jako ve Spoutej mě! nebo v Rozervaných objetích – odůvodněné prostředím, v němž se příběh odehrává (nanejvýš skutečností, že se minimálně dvě postavy živí hraním), a překáží v soucítění s protagonistkami, které vyjma pár autenticky působících scén (dialog v kostele) slouží jenom jako neživotné stavební prvky. Přes kontraproduktivní antiiluzivnost (slovní spojení na zabití, uznávám) se mi líbilo, jak Almodóvar pokračuje ve svém queer tažení proti žánrovým klišé. Nečitelní jsou zde muži, kteří mohou mít mnoho tváří, ale pořád touží po tomtéž, a kteří v záběrech s přísně symetrickou kompozicí (ženy) oddělují, namísto toho, aby spojovali. V souladu s výraznou výtvarnou stylizací elegantně odívané dámy neplní úlohy pouhých dekorativních objektů, ale svého křehkého vzezření naopak sebevědomě využívají (počínaje flashbackem z dětství, který měl pravděpodobně odkazovat ke Starému domu uprostřed Madridu). Z konvenčního rodinného modelu byla vyloučena postava otce a ani štěstí žen neodvisí od jejich vztahu k mužům (v ženské rovině by se dala interpretovat také erotická scéna Rebeky s mužem, který ještě před chvíli ztvárňoval její matku). Vykonstruovaná zápletka nakonec paradoxně slouží k tomu, aby byly jiné, genderové konstrukty bourány. Stejně ambivalentní jako tato skutečnost je můj postoj k celým Vysokým podpatkům, filmu postmodernímu v dobrém i zlém. 75% (19.05.2019)