Král a žena

Roztomilá vtipná slovní potyčka dvou skvělých umělců v jednoduchém prostředí královské ložnice je důkazem toho, že i za málo peněz se dá udělat hodně muziky. Skvostná slovní ekvilibristika obou aktérů v této hříčce dokazuje, že někdy k dokonalosti stačí krása mládí, moudrost stáří a dobrý scénář. Z historických pramenů je známo, že Kateřina Parrová měla v době sňatku s Jindřichem VIII. 31 let a za sebou dvě manželství. Nebyla tedy mladinká a krásná jako Jana Brejchová. Pro nemocného královského manžela byla spíše ošetřovatelkou než milenkou a zemřela rok po něm. Zato Jan Werich byl pro postavu starého mrzutého krále dokonalý. Není důležité, zda se tato životní epizoda opravdu stala, ale že se mohla stát. Skvělá věcička. (21.04.2016)

Poslední scénář pana Wericha padl právě na toto. Jindřich VIII. jako zástupce nejen Anglie, ale též mužů - pánů tvorstva. Kateřina Paarová pak zastupuje ženy a jejich pokolení. Je to věčný spor o to, kdo má víc pravdy. Důmyslná žena či touhou hnaný muž? Jan Werich je opět výborný, ale Jana Brejchová mě nikdy moc nepřesvědčila. Navíc si nemyslím, že takováto krátká epizodka stačí k pochopení vztahů mnohem složitých navíc na pozadí dějinných postav. (03.05.2023)

K dokonalosti dovedená disputace o tom, zda byl Bucefalus, kůň Alexandra Velikého, bílý nebo černý aneb věčný svár mezi tvrdohlavě protichůdnými světy muže a ženy a možná také vlídná oslava hašteření... Velmi milá a zajímavá historická miniatura, kterou Evald Schorm natočil podle scénáře Jana Wericha na motivy hry Maurice Breringa (hra byla později převedena i na divadelní jeviště - http://divoj.cz/tetralogie/ ) a kde uplatnil všechny přednosti české kultury šedesátých let - hloubku, ale přitom vtipnou a přijatelnou formu, široce humanitní a historizující rozměr, osobnost Jana Wericha (a nelze pominout ani nadčasovou krásu Jany Brejchové...). Velmi milé černobílé krátkometrážní filmové ohlédnutí... (25.06.2008)

Dát pět hvězd by bylo příliš jednoduché a odfláknuté, protože kvalita koně se nepozná podle jeho barvy, ale podle slávy jeho jména. A nejslavnějším koněm byl samozřejmě Rocinante, jak to dokládá ve svém slavném románu - překlad: Kristian Stefan 1819–1892 - Miguel de Cervantes: "Jméno jeho, pravila Dolorida, jest jiné než Bellorofontova koně, jemuž Pegasus říkali, ani mu neříkají Bucefalus, jako koni Alexandra Velikého, také nejmenuje se jako kůň Zuřivého Orlanda, Brilladoro zvaný, ani Bayard, jak slul kůň Rinalda Montalbánského, ani Frontino, jako kůň Rogerův, ani Bootes neb Perithoa, jak prý se nazývali koně slunce, tak též neříkají mu Orelia, jako koni nešťastného Rodriga, posledního krále gothského, na němž jel v bitvě, když život a říši ztratil / Založil bych se, prohodil Sancho, poněvadž mu nedali žádné z těch proslavených jmen tak pověstných koní, že mu ani nedali název koně pána mého, Rocinante, pojmenování to jemu vlastní, jež překonává všecka ta uvedená jména."... ... Jinak skutečně nic moc, zvláště, pokud bych měl srovnat humor tohoto typu s vtipnou kaší Cervantesovou, která je pro mě zásadním měřítkem. (10.03.2017)

"Co do barvy koně, Veličenstvo mělo pravdu." A je jedno, jestli byl bílý, černý nebo zelený s růžovými kopyty. Veličenstvo má zkrátka vždycky pravdu, takže naštvaný Jindřich VIII. mě dokázal pobavit. A pokud provokující Kateřina Paarová ve skutečnosti vypadala takto, tak bych s ní rozhodně nikdy neměl vajíčka na měkko. (06.06.2016)