Král a žena

Československý krátký televizní film, jenž se odehrává přibližně v roce 1547 a přibližuje divákovi soukromý život významného anglického panovníka Jindřicha VIII. (1491-1547) v žoviálním rozhovoru se svou šestou a poslední ženou Kateřinou Parrovou (1512-1548). Do historických rolí krále a jeho ženy byli obsazeni J. Werich a J. Brejchová, což samo o sobě spolu s jednoduchým scénářem nabízí zajímavou filmovou podívanou. Dialog mezi oběma postavami přináší banální témata, která se zabývají vzpomínkami na bývalé Jindřichovy manželky, a příběh vrcholí ostrým a hašteřivým sporem o barvu koně Alexandra Makedonského. Svůdná Kateřina nechce dát za pravdu svému manželovi a tvrdohlavě se drží svého názoru, za což jí její manžel pohrozí popravou. Nakonec však tento historický, málo známý snímek od režiséra E. Schorma končí romanticky, když si absolutistický monarcha smrt své ženy rozmyslí a oba manželé trvají na názoru toho druhého. Bohužel se budu opakovat s povzdechem, jak velké role mohl mistr Werich ke konci svého života vytvořit, kdyby mu více přála tehdejší politická situace. Ačkoli tato inscenace pouze krátce přesahuje dvacetiminutovou stopáž, přesto si ji dovolím zařadit na nadprůměru, pochopitelně díky skvělým hereckým výkonům obou představitelů. (20.04.2020)

Milá konverzačka, která se opírá o dvě špičkové herecké hvězdy své doby a vtipnou zápletku. Jde o hru podobnou mnohem známějšímu kousku Kočár nejsvětější svátosti. Werich je opět vladař v letech a řeší problémy se svou ženou. Vtipné dialogy na téma vztahu dvou pohlaví, ješitnosti a v neposlední řadě i vladařské zvůle, byť podané s komediálním nadhledem. Celkový dojem: 90 %. (14.12.2009)

Hříčku Maurice Breringa si přeložil Werich osobně a na textu je to znát. Slova tečou jako dobrý bourbon, kloužou po jazyku, válejí se po patře a zahřejí na těle i na duši. Klasický důkaz toho, že ve dvaceti minutách se dá pobavit víc, než při celovečerním filmu. Slovní hříčky střídají jedna druhou, k tomu půvabná kamera a skvělá režie zkratky. A to jen Jindřich VIII. snídá s mladičkou manželkou Kateřinou Paarovou. Už první záběr s prstenem na ukazováčku - ovšem na noze - věští zábavu. „Já nemám rád vajíčka natvrdo. Já nemám rád syrová vejce. Já mám rád vajíčka napřesno.“ Terminus technikus pro mnoho snídaní, kdy není vejce akorát. Od snídaně se dostaneme k debatě o předchozích manželkách. „Já jsem si ji nevzal, oni mi ji hodili na krk.“ Názor Kateřiny má platnost ještě dnes: „Politika je vůbec pro lidi se sklonem ke lži, násilí, vraždění a nelidskosti.“ Mít šest žen, to je pro jednoho muže nápor, pamatovat si její rody, postavení. A další hra se slovíčky: „Možná že se vám líbilo, že jste ji dal stít. Nebo sťat?“ „Setnout.“ A poté konečně přichází třešnička, Bucefalus, kůň Alexandra Velikého. V Jindřichově nové baladě je kůň bílý, Kateřina soudí, že byl černý. Werich kontruje svým vzděláním. „Vy vždycky, když nevíte kudy kam, tak se vymlouváte na to, že jste byla ještě moc malá.“ „Neříkám že lžete, mýlíte se. A mýlit se je lidské.“ Od koně pak jen kousek k popravě, a pozor, jen s jedním vířením bubnů. V jediném kostýmu, v jedné posteli, s pár rekvizitami. „Které veličenstvo mělo pravdu? Vaše nebo moje?“ tak jakou barvu měl ten Bucefalus? (28.06.2008)

Také mám ráda vajíčka uvařená na přesno, je to totiž nejlepší způsob jejich úpravy. Krásný konverzační souboj o tom, že malichernosti se dají nafouknout do velkých rozměrů, ale kde je láska, tam se to vyřeší úplně samo. Werich byl jako herec nenapodobitelný. Samozřejmě taky těžko překonatelný. Jan Brejchová byla proti němu taková křehoučká bytost. (03.02.2015)

K dokonalosti dovedená disputace o tom, zda byl Bucefalus, kůň Alexandra Velikého, bílý nebo černý aneb věčný svár mezi tvrdohlavě protichůdnými světy muže a ženy a možná také vlídná oslava hašteření... Velmi milá a zajímavá historická miniatura, kterou Evald Schorm natočil podle scénáře Jana Wericha na motivy hry Maurice Breringa (hra byla později převedena i na divadelní jeviště - http://divoj.cz/tetralogie/ ) a kde uplatnil všechny přednosti české kultury šedesátých let - hloubku, ale přitom vtipnou a přijatelnou formu, široce humanitní a historizující rozměr, osobnost Jana Wericha (a nelze pominout ani nadčasovou krásu Jany Brejchové...). Velmi milé černobílé krátkometrážní filmové ohlédnutí... (25.06.2008)