Ohňostroj

Škoda, že moja prvá oficiálna návšteva u Takešiho Kitana, čo sa konkrétne týkalo po režisérskej stránke, dopadla tak strašne katastrofálne, až pomaly tomu nemôžem ani sám uveriť, že by ma mohol nejaký japonský snímok až takto veľmi sklamať, skôr by som to ale charakterizoval, ako proste počas sledovania tohto filmu, si prechádzať「neuveriteľnou nudou」, ktorú som dopozeral iba s obrovským vypätím všetkých svojich síl, až som momentálne teraz z toho mimoriadne vyčerpaný, keď si vzápätí môžem pogratulovať asi v tom zmysle, že to mám aspoň konečne za sebou, pričom, na druhej strane, zase pevne verím tomu, že snáď nabudúce to dopadne už úplne ináč...?! • Skrátka, aby som bol predsa trochu viacej konkrétnejší, tak som zrovna v tomto prípade - v podstate ani poriadne netušil, čoho chcel vlastne tento univerzálny tvorca dosiahnuť viac? Či sa túžil predovšetkým zamerať na typickú yakuzu, odkiaľ najviac pramenili tie najbrutálnejšie scény, alebo povedzme sa venovať i protagonistovej, smrteľne, chorej žene, či dokonca kolegovi, ktorý je kvôli nemu akurát upútaným na invalidnom vozíku a podobne. • Áno, tentoraz ste presne trafili klinček po hlavičke, pretože pokiaľ sa dobre pamätám, stelesnil nielen hlavnú postavu v podaní výbušného (niekdajšieho) detektíva Nišiho, ktorého si taktiež napísal priamo na telo, ale súčasne si k tomu tento dosť『popretkávaný príbeh』, zostrihal i podľa svojho vlastného gusta, čím v mojom osobnom ponímaní vôbec nedosahuje požadovaného efektu, najskôr len určitého defektu, spojeného s daným rozčarovaním zo strany zainteresovaného diváka, ktorý sa pomaličky ani nestačil čudovať, čo mu to ten režisér neustále servíroval rovno na filmový tanier... • Totižto, ani jedno menované prostredie, mi neprirástlo k srdcu tak, ako som si možno trošku naivne predstavoval, že by práve mohlo, zväčša na mňa pôsobilo len chaotickejším spôsobom, nakoľko sa väčšinou vykryštalizovalo z čista jasna, ako trebárs, z nejakého, podivuhodného sna. • Bohužiaľ, musím následne skonštatovať, že Hana-bi, nie je tým filmom, na ktorý budem ešte v dobrom spomínať... (07.04.2023)

Hodne emotivni film, jemuz je ale potreba se oddat. Je potreba aktivni divakovi spoluprace, styl vypraveni i formalni styl ho do pribehu samy nevtahnou. Atmosfera je podtrzena vhodne zvolenym hudebnim doprovodem. Malovane obrazky vypovidaji o depresivite Horibeho postavy mnohem lepe nez jakkakoliv slova. A nakonec je hlavne potreba smeknout pred Kitanovou sebereflexi, ktery dokaze charakter postavy sobe na telo nejen vystizne stvorit, ale i charismaticky a presvedcive zahrat. (26.08.2006)

Filmy Takešiho Kitana patří pro mě k nezaměnitelným zážitkům a obvykle mě na chvíli unesou do zvláštního transu a odlišné dimenze, v níž jakoby existoval jenom režisér a jeho osobité dílo... v tomto případě nejen režisér a herec, ale ještě navrch autor krásných poetických obrazů (jež se objevují celým filmem) v jedné osobě. Slůvka zvláštní se tady zatím neumím zbavit, jelikož přesně taková mi přijde hodně neobvyklá kombinace objevujících se výjevů plných násilí a krvavé smrti, se všemi příhodami hlavní postavy a jeho nemocné ženy, které jsou zase plné dojemného prozření ze smutku, nákažlivé radosti, nevšední romantiky bez klišé a hýří příjemnou náladou. Jednou tedy tříská velký ohňostroj plný lásky a energie, jednou se stejnou intenzitou tříská krev po palbách... I přes pomalé tempo si mě Kitano svým filmem ale dost podmanil a to i v mnoha dlouhých statických záběrech, nabízejících možnost hlouběji procítit niterné pocity, a dokázal na mě zapůsobit i ukázkou dvou jakoby zcela odlišných osobnostních světů jednoho člověka – drsného policisty v boji proti japonské mafii a milujícího partnera. Přesto jsem se ne vždy zbavil jisté pachuti a hlavně dojmu, že opakování pár sdělení či výjevů občas jen prodloužuje film navrch, což mi brání sáhnout po plném počtu... ač po nejedné scéně, co mě Ohňostroj svou atmosférou, poezií, vytříbenou vizuální stránkou či Kitanovým minimalistickým výkonem ohromil, jsem k němu neměl daleko. [85%] (28.01.2023)

Nejedná se o příběh jakési bisexuální Hany, jak by mohl zavádět a svádět originální název filmu, ale o klasickou, čistokrevnou ukázku Kitanovy specifické, jemnodrsné školy. Kitano tak jak ho mám nejradši - zamlklý, lehce psychopatický schizoid s kamennou tváří a nepředvídatelnými reakcemi. Nemluví. Někdo mu třeba něco říká a on neodpovídá. A ani posunek neudělá, prostě nereaguje. Má jen ty svoje tiky. Jinak mlčí a čumí jako bluma. Nevyzpytatelně. A místo odpovědi pak třeba najednou vezme jídelní hůlky a vrazí je chlápkovi do oka... Děj příběhu je trochu krkolomně poskládaný. Chce to trochu víc soustředění a trpělivosti, než při nějakém hollywoodském, standardně předžvýkaném filmovém žvanci. Na tuhle formu nekomunikace (respektive jiného způsobu komunikace) s divákem jsem ovšem u východních Asiatů zvyklý, takže z mojí strany docela pohoda a spokojenost. Ale viděl jsem už mnohem lepší japonské filmy. Nakonec asi nejvíc mě v Ohňostroji zaujaly Kitanovy naivistické malůvky. (05.04.2015)

Taky ten bezutesny film v ktorom sa hlavnemu hrdinovi cely cas deju zle veci a na konci zomrie. To snad po chvili dôjde kazdemu, takze to je asi taky spoiler ako ked by som vam prezradil, ze sa v romantickom filme ustredny par na konci da dokopy. Kitano tu hra policajta, ktoremu pred rokmi zomrela dcera a najnovsie uz aj jeho zena ma na male. V praci sa to tiez vsetko poserie a odskacu si to jeho kolegovia, co sa postupne dozvedame vo flashbackoch. Takze sa rozhodne, ze si pozicia vela prachov od mafie, aby sprijemnil zene chvile, ktore je ostavaju. Ale mafia chce svoje prachy naspät. Prva polovica filmu, ktora sa venuje odhaleniu vsetkych utrap ktore Kitana postihli ma bavila viac. V tej druhej, ked travi chvile pohody so zenou je bohuzial slabsia. Postrada poriadne emocie. Vinim za to Kitana ako herca. Cely cas ma jeden vyraz a len obcas sa usmeje. To uz nie je ani minimalisticke herectvo. Proste len tak nepritomne pred kamerou stoji. Nema moznost hadzat aspon nejake smutne pohlady, kedze väcsinou ma okuliare. Tato jeho poloha sa hodi do gangsteriek v ktorych hra drsneho yakuzaka, ale tu mi vôbec nesedela. Podobne malovravny pristup v Dolls na mna fungoval vdaka vhodnejsiemu hereckemu obsadeniu. Takze tu ma viac zaujali vedlajsie postavy Kitanovych kolegov a ich manzeliek. Ich pribehy ma dojali viac ako ten hlavny. Aj ked vlastne si cennim, ze aj ked to ma taku depresivnu zapletku, tak to nema nejake citovo vyhrotene sceny. To by ma stvalo viac, takze nakoniec sa mi film celkom pacil a urcite sa k nemu vratim. Akcia mi pripadala trochu inak natocena. Tentokrat nepôsobi tak chladne. Okrem bleskovych prestreliek tu mame aj jednu v ktorej Kitano pouzil spomalovacky, aby vyznela emotivnejsie. Alebo hned na zaciatku ma zase pobavila svojim strihom scena, ktora by normalne u Kitana skoncila ako tvrda rana, ale dopadlo to inak a to skoro az parodicky. Nakoniec este spomeniem hudbu. Tentokrat sa Džó Hisaiši vytiahol. Po vsetkych tych obrazoch, ktore do svojich filmov Kitano umiestnuje mam skoro chut sam nieco namalovat a to mi malovanie v skole fakt nikdy neslo. :) 7/10. (15.01.2017)