Ohňostroj

Mluv s ní meets Hranice ovládání meets Americký přítel meets… a to by stačilo, srovnávání s Tarantinem prý Kitano celkem pochopitelně nemá rád. A předchozí přirovnání taky kulhají, resp. postihují vždycky jenom jednu stránku čehosi, co bych pracovně definoval jako existenciální meditace nad zuřivým zápasem o možnost tichého bytí ve světě. Jeden se u toho zamyslí a zůstane pár dní zamyšlený. (13.09.2015)

Takeši Kitano se po těžké dopravní nehodě vrátil s filmem, ve kterém se vyrovnává s touto zkušeností a předvádí svůj nejspíš vůbec nejlepší filmařský výkon. Hlavní postava policisty Nišiho toho moc nenamluví, ale přesto se do ní dokáže divák vcítit a pochopit jeho chování a jednání. Tragická událost jednoho pracovního dne týmu policistů odstartuje Nišiho snahu všechno co jde napravit ať už to bude stát cokoli a jeho cesta za lepším životem pro svou nemocnou ženu a pro kolegy, za jejichž neštěstí cítí odpovědnost, přináší spoustu mlčenlivých dojemných scén i plno tichého ale tvrdého násilí spolu s nečekaností tragédie, která může přijít kdykoli. K tomu by Takešimu stačila snad i ta jediná scéna ve filmu, kdy si Niši v nemocničním pokoji své ženy zapaluje cigaretu. V Ohňostroji se objevuje snad úplně všechno co k životu patří a Takeši Kitano to předvádí velmi osobitým způsobem s velmi strohými dialogy, ale silnými scénami ať už násilnými, nebo humorně roztomilými, jako několik scén při výletu Nišiho a jeho ženy na horu Fudži. Podobně silné jsou i ty málomluvné scény s policistou Horibem, který je od toho osudného dne na vozíku a snaží se, za Nišiho přispění, vyrovnat s takhle razantní změnou v životě malbou, která mimochodem obsahuje výhradně obrazy Takešiho Kitana, jež vytvořil během rehabilitování se z vlastní nehody, a které jsou přítomné ve většině scén ať už při Horibeho malování nebo jako obrazy pověšené v nemocnici, v sídle jakuzáků a dalších. To všechno je navíc podbarveno krásnou hudbou s tím úžasným hlavním motivem. S ohňostrojem Takeši Kitano vytvořil jeden z nejkrásnějších filmů o životě, co kdy byl natočen a i když jsem ho viděla už asi milionkrát, tak se na něj vždycky ráda podívám znovu. (04.12.2010)

Jeden ze slabsich Takeshiho filmu. Po tom co me totalne dostal v "Dolls" a "Achilles and the Tortoise" me pomalu zacina nudit. Je to stale hezke, poeticke a s jak jinak nez excelentni hudbou Joe Hisashiho, ale obcas je to proste nuda. Takhle pomaly a nemy film se jen tak nevidi. Dalsi vyhradu bych mel primo ke Kitanove herectvi, ono je to sice super, flegmaticke a zabavne, ale Kitano nehraje charaktery, on hraje sam sebe. Grimasy, styl chuze, minimum slov, presne takhle se prezentuje naprosto ve vsech svych filmech, takze to casem zacne byt stereotypni a prestavate mu to zrat. 6/10 (07.02.2010)

Jedno z nejpoetičtějších a nejpůsobivějších Kitanových děl. Gangster, který se rozhodne doprovázet svoji nemocnou ženu na poslední cestu po Japonsku, stále pronásledovaný a nemající od svých pracovních závazků klid. I když poeticky zobrazuje čas strávený s manželkou, je to právě jeho charakteristickou brutálností, kterou dokáže v nečekaný okamžik diváka šokovat. V jednom rozhovoru Kitano uvedl, že násilí ve svých filmech prezentuje proto, aby poukázal na to, jak je špatné. (14.01.2006)

Jeden okamžik může trvat věčně. Kitano opět pokouší smrt, opět je na několika místech k smrti vtipný a opět nehraje podle pravidel. Prostě si hraje. Nesází na klasickou dramatickou výstavbu zápletky. Před distribucí děj posunujících informací upřednostňuje náladotvorné záběry. Gangsterské prostředí je podáno stejně nevzrušivě jako záběry moře, režisérova oblíbeného místa začátku a konců. Vrchol apatičnosti ve vztahu k žánrovým vzorcům představuje neakční bankovní loupež, částečně snímaná tichou bezpečnostní kamerou. Stejně tiše, klidně a smířené působí protagonista. Samozřejmě mimo ty chvíle, kdy někomu jakoby nic jídelními hůlkami vypíchne oko. Asi žádný jiný režisér nedokáže přejít od smíchu ke smrti ve zlomku vteřiny. Vpády zdánlivě nesouvisejících záběrů a „mrkni a mineš mě“ gore chuťovek narušují souvislé plynutí melancholického toku a činí film nejednoznačným v pocitech i postavách. Zklidnění přichází ve scénách bytí pro sebe. Vykreslení skoro bezeslovného vztahu je v kontrastu s ostatním děním nádherně neagresivním útokem na smysly a bezcitnost světa. Pokud byste jej chtěli vnímat jako obvyklé lineární vyprávění, bude vám Ohňostroj zřejmě připadat stejně nečitelný jako hlavní hrdina. Stoický, naprosto se vším smířený muž, který možná přešel na temnou stranu a možná jenom mezi bílou a černou přestal rozlišovat. Film má těch barev každopádně mnohem více (nejen zásluhou obrazů, jejichž prostřednictvím jedna z postav zkouší navázat dialog alespoň sama se sebou). 80% (22.05.2012)