Spectre

Bond uvězněný ve světě Jamese Bonda. Existuje možnost volby? Kdepak, pravidla toho, co se musí stát, jsou moc pevná. Dotaženost a komplexnost zacykleného Skyfallu se neopakuje, pokud byl přirovnáván k druhému Nolanovu Batmanovi, Spectre je trojka - film natolik zatížený sám sebou, že se skoro rozpadá před očima. Ale je to rozpad poměrně fascinující a hodně pěkný na pohled. Možná ještě přesnější je přirovnání k Nebeské bráně, kdy režisér vymlký kontrole realizuje ambice zároveň značné, ale z jiného úhlu jakoby banální... Mám rád podobné fetiše. (03.11.2015)

Rozsáhleji o SPECTRE v radiovém pořadu zde, ve kterém je od druhé půlhodiny snímek zhodnocen jak sám o sobě (poměrně ojedinělá perspektiva v české kotlině), tak v kontextu bondovek. A kdo nerad poslouchá (technicky problematické) mluvené slovo, může si přečíst Blu-ray recenzi rozvádějící a zpřesňující následující řádky._____ Předchozí tři craigovské bondovky si pohrávaly s konkrétními konstrukčními proprietami (CASINO ROYALE s prvky fetišisticky navěšenými na postavu, QUANTUM OF SOLACE s řazením těchto prvků a SKYFALL s tradicionalistickým vyzněním celé série). SPECTRE je komentářem k samotné konstrukci bondovek jakožto určitému převládajícímu vzorci střetu dvou ideologických pozic a (narativních, resp. příčinných) následků z toho vyplývajících pro postavy. Na jednu stranu se přejímají konkrétní způsoby výstavby a stylistického uchopení včetně citací a kombinování různých scén z "dřívějška" (hlavně conneryovek, místy svou nadsazeností moorovek a brosnanovek), na druhou se navazuje na revizionistické postupy série (zejména z V TAJNÉ SLUŽBĚ JEJÍHO VELIČENSTVA a POVOLENÍ ZABÍJET)._____ Film klame tělem, že postupuje vpřed, ale přitom jsou veškeré otázky a dialogové výměny navázány na minulost. Takto vertikálně organizované vyprávění s okázalými informačními mezerami přitom velmi opojným způsobem pracuje s hloubkou ostrosti odvisle od míry vědění postav; s pokaždé jinak podanými akčními sekvencemi (úvodní s nedostatkem informací, střet se "sidekickem" s paralelně vedenou linií s vedlejší postavou se zadáváním informací, další střet s proměnou stran pronásledující-pronásledovaní a paralelně vedenou linií s vedlejší postavou zjišťující informaci a ocitající se v ohrožení atd.) - a s naprosto sebevědomě zvládnutými tonálními přechody. Důvody odmítnutí snímku mnohými jsou dle mého dány jednak tím, že míra požitku této bondovské pastiše je odvislá od povědomí o bondovském universu (aniž by to skončilo jako filmová obdoba Bond Movie Connections z IMDB ala DNES NEUMÍREJ), jednak tím, že se naplňují představy o podobě snímků o agentovi s povolením zabíjet, ale přitom se ze vzorce okázale vybočuje možností volby. Nejlepší craigovská bondovka. A hlavně je to svým vyzněním demokratický, nikoliv konzervativní počin. Právě kombinace toho tradionalistického s tím revizionistickým a navázáním na minulost (sesíťování craigovských bondovek, ostatních bondovských dobrodružství) je na SPECTRE ozvláštňující, ale fanboyové s normativními nároky na díla budou prskat. (05.11.2015)

Najbondovskejšia Craigovka. Som sklamaný ale najväčší problém je, že to nie je tak úžasné ako Skyfall. Má to síce dosť blbý rytmus ale aj napriek tomu opäť výborná popcornovka akú môžme od tejto série očakávať. A nejaký Quantum of Solace a rovnako aj mnoho predchádzajúcich častí to strká s prehľadom do vrecka. 8/10 P.S. Logické blbosti a nerealistické správanie postáv odmietam pri bondovkách riešiť (11.11.2015)

Nie až tak super ako Skyfall (to je u mňa 10/10 a najlepšia bondovka vôbec), ale páčilo sa mi to fakt veľmi. Na druhej strane celkom chápem ľudí, čo sa pri tom nudili. Je to dosť zvláštna štýlovka skoro až v postmodernom balení - všetky tradičné bondovské prvky, ale natočené inak, než by človek od bežnej nadupanej bondovky čakal. Tu sa hrá hlavne na atmosféru. Každá scéna precízne premyslená a komponovaná (áno, je to kvôli tomu často studené, ale ten štýl, ten štýl!). No a Monica Bellucci v korzete a podväzkoch, samozrejme. (12.11.2015)

Další babylonské zmatení žánrů, ó bóže. Mexiko bylo docela svůdné a navnazující, ale to, co přišlo potom, jako by byl úplně jiný film od o několik tříd horšího štábu. Včetně písňo-titulkové sekvence, z jejíž nevkusnosti mi bylo vysloveně trapně. Ale předně: Jestli ještě jednou uvidím film se starými špiony, který je o tom, že jsou staří a někdo jim vyčítá, že jsou staří a zbyteční, a oni jdou a dokážou, že nejsou, tak už něco vážně rozkopu. Další věc: Kdo to psal? Kdo to stříhal? Tempo je velmi antiklimaktické a dramatický oblouk neexistující. Když pominu fakt, že to, o co tam má jít, je strašně prázdné, recyklované a nepřekvapivé, tak je tam taková spousta balastu, který není ani sexy, ani efektní, ani efektivní, nic. Kdo potřebuje vidět dvacet vteřin chůze nějakou chodbou, než se někam dojde, kde se zase nic nestane? Já ne. Kdo potřebuje vidět honičku, ve které se ani nijak zvlášť nenahánějí, jenom prostě dělají smyky v prázdném Římě? Závěrečná "bitka" mezi C a M je tak zoufale amatérská, že mě ani nenapadají vhodně urážlivá přirovnání. Jakékoliv napojení mezi Craigem a Léou je za A. papírově chtěné (a fyzicky nepřítomné) a za B. vnitřně logicky nefunkční. Všechny ženské postavy jsou tak ploché a nelogické, že se mi ani nechce uvěřit, že si na ten film víc nestěžují feministky na Tumblr. Christoph Waltz je pro mě osobně jedním z nejpřeceňovanějších mužů Hollywoodu a tímhle Blofeldem mi to jenom dál potvrzuje. Koho to zajímá, že si hrál zamlada s Bondem na písečku, charismatického adversária přece nelze vytvořit pomocí tří nezáživných monologických scén a prohlášení, že vlastně může za všechno, co se dělo v minulých filmech, aniž by tyto doopravdy působily tak provázaně a promyšleně. Další šustění papírem, až mi z toho v uších zvoní. Ale největší tragédii vidím prostě v tom, jak se tvůrci snaží s vlastní domnělou archaičností bojovat zoufalým zmoderňováním a zrealističťováním všech věcí, na kterých vlastně nezáleží, ale strukturálně zůstávají u padesát let starých vyprávěcích struktur, které po takovém žánrovém obratu působí jako pěst na oko. V nerealistickém, nadsazeném špion-žánru let šedesátých může fungovat, že přiznaný agent dobrovolně přijede za hlavním záporákem, nechá se ubytovat u něj doma, obleče se do jeho šatů, napije se jeho chlastu a konverzuje o jeho soškách nebo meteoritech, kterými si řečený záporák rozhodl dané sídlo vyzdobit, a teprve potom si oba pokusí nafackovat raketama, ale v tomhle "ultrarealistickém" pojetí to působí směšně a neuměle. Produkce se systematicky zbavuje všeho, co bylo na Bondovi osobité, nenahrazuje to ničím nově rozpoznatelným a ani ten moderní kabátek neumí udělat tak kvalitně jako konkurenční špionské frančízy. A ještě mám potřebu na závěr zdůraznit, že Skyfall se mi líbil, v porovnáním s tímhle vlastně docela dost líbil. (20.04.2016)