Moon

Sci-fi ako od babičky. Alebo od deduška - konkrétne od Kubricka či Scotta. Práve 2001: Vesmírnu odyseu a prvého Votrelca Moon pripomína - atmosférou i celkovým vizuálom. Aj triky sú oldschool, namiesto počítačových patlanín poctivé modely a miniatúry. A pozor - vyzerá to dobre. (Samozrejme, triky súvisiace s hlavnou zápletkou patria k modernej špičke.) Zvrat je síce predvídateľný, ale to vôbec nevadí, tvorcovia nás ním nechú šokovať. "Pointu" použijú už zhruba v polovici filmu ako odpaľovaciu rampu pre emocionálnu smršť, ktorá nasleduje (a ktorá vďaka sústredenému Rockwellovi a ako vždy výbornému Mansellovi funguje a pritom neskĺzne do sentimentálneho blata). Mimochodom, hoci robotov bolo toho roku (a vlani) vo filmoch dosť, ten najsympatickejší má hlas Kevina Spaceyho. (25.10.2009)

Tahle série měsíčních procházek je chytrá, chvílemi snad i překvapivě rafinovaná, ale až na posledních dvacet minut jí strašně chybí emoce. Děj sice nabírá nečekaný vývoj, ale myšlenkové pochody jsou dávkovány stroze a strojovým tempem. Co mi pak vadí nejvíc, to je přetaženost hlavního nápadu. Jakkoli je sympatický a originální, stejně by Samu Bellovi daleko více slušel krátkometrážní formát. Příjemný pocit po zhlédnutí tak pramení hlavně ze samotného měsíčního prostředí. Hypnotická a pohlcující atmosféra mi jako jediná opravdu nejde z hlavy. (22.05.2010)

Z určitého hlediska je komorní Moon takovým protipólem epické Vesmírné odyssey, se kterou má film několik styčných bodů - například jsou to oba perfektní filmy:D A ačkoliv je tenhle přímočařejší, tak rozhodně není jednoduchý. Je ale pravda, že pokud někdo nemá rád sci-fi, tak mu Moon asi nesedne. U mě nastal opačný případ - do bílého interiéru Sarangy jsem se okamžitě zamiloval, stejně jako do kombajnů, které sklízejí helium. Příběh byl náležitě propracovanej, námět skoro jak od Philipa K. Dicka. Teda nebylo to tak paranoidní, jako většina jeho děl, ale atmosféra byla perfektní. Vesmír a příběhy osamocených astronautů mám prostě rád a v tomhle filmu toho všeho bylo dost. ____ Sama Rockwella mám rád od Milujte svého zabijáka (2002), ale ačkoliv i tam měl hlavní roli, tady je jeho výkon ještě pozoruhodnější. Mansellovu hudbu zmiňovat nemusím no a tak už zbývá jen Zowie Bowie, který má stejně jako otec zjevně talent. (25.10.2009)

Moon je filmem post-humanistickým; temnou apokalyptickou vizí odlidštěného světa, v němž člověk nenávratně zmizel ve skafandru (viz plakáty) a humanistický mýtus na smetišti. Pozná se to podle převahy kyberpunkových otázek zasazených do jinak druhotných scifistických rekvizit. Prvním tématem filmu je vztah člověka a stroje, zahrnující teoreticko-technické prognózy další fáze lidské existence vzhledem k pokrokům vědy a technologie, druhým je kritičtější post-humanismus, reagující na téma první. Stroj tu jednoduše řečeno přebírá rysy člověka a člověk rysy stroje (připomeňme klíčová slova kyberpunku: syntéza, změna, integrace): na jedné straně poznáváme Sama Rockwella, bezpohlavní bytost, u něhož jsou všechny zbytkové lidské projevy (halucinace, nostalgie, neuróza) hodnoceny krajně nežádoucně, na druhé straně stroj, který sebeurčil vlastní identitu přes řadu převzatých lidských atributů jako hlas nebo smajlíky a který je vzdálen obrazu bezejmenného perpetuálního průmyslového zařízení. Moon se tím stává trenažerem budoucí společnosti, která bude globální ve smyslu mimoplanetárním i mimolidském. (30.10.2009)

Ecpliptis lunae. Měsíční a náměsíčná sonáta, v níž některé pasáže znějí falešně a jiné zůstavají skryté ve stínu, aby se v závěru vynořily se smrští otázek. Komorní individualistické drama jednotlivce, které přes vizuální a tematické podobnosti stojí nekonečně daleko od Sunshine. Nepálí, nehřeje, ale něčím je ten jemný svit uhrančivý. Snad, že lidskými emocemi, úsměvy a slzami tu plýtvá robot, snad napětím, které si nenápadně sedá za zátylek, snad tím, že lidské jáství je nečekaně amorfní kategorie. (26.10.2009)