Moon

Scénář: Nathan Parker .. ◙WHERE ARE WE NOW? ___ Moon za Sunshine (s kterým se nabízí nejbližších přirovnání) poměrně zaostává. Ve všem. Především ve scénáři. Duncan Jones měl v hlavě krátkou povídku o těžařích klíčového elementu pro pokračující rozvoj lidstva na Měsíci a tu si nechal rozvést, ale obsah rozhodně není to, co by táhlo tento film. Tím je spíše zajímavý vizuál a to především exteriérů, protože kulisa základny mi připomněla spíše Stopařova průvodce po galaxii. Dále si samozřejmě dobře vede osamocený Sam Rockwell a výborný je poutavý hudební doprovod od mistra Clint Mansell. Přesto se musí Jones jako režisér ještě hodně co učit, měl dost rezerv. Zrovna inteligentně snímek také nepůsobí (klon odcestující výstřelem v dopravním modulu, takřka nulová kontrola běhu stanice ze Země, zvláště kolik a proč je probraných klonů resp. proč byl na základně vůbec důležitý lidský dohled s tak vykonstruovaně složitou zástěrkou apod.) - jistě, snímek o tom v jádru není, ale pro vtáhnutí a uvěření vývoji děje bych je považoval za důležité. I přes slušný základ se mnou Moon emocionálně či myšlenkově téměř vůbec nepohl. ___ Letošní sci-fi souboj tak prozatím vede suverénně Neill Blomkamp s District 9 a meziročně vyhrává energie přímo od Slunce než z Měsíce. (25.10.2009)

Obsahuje spoilery I když na těch spoilerech není nic zas tak zásadního, protože zásadní zjištění a tím i pochopení celého mechanismu práce pro Lunar Indrustries přijde během první půlhodiny a divák pak už jen vlastně čeká, až to celé docvakne i ústřední (dvou)postavě. Moon tak míří spíš do vod psychologického dramatu než thrilleru, v němž se oba Samové vyrovnávají s tím, že vzpomínky na minulost nejsou tak úplně jejich vlastní. Nejde tedy o šokující pointu nebo neprůstřelnou logiku příběhu (viz Renton), spíš o atmosféru osamělosti cizinců ve vlastním životě. Možná je to trochu alegorie osamělosti člověka moderní společnosti, nevím. Koukalo se na to docela příjemně, i když jsem po těch oslavných řečech čekal něco víc. Na druhou se rozhodně cení nemainstreamový styl čistého přemýšlivého sf, které míří na člověka. (15.11.2009)

Po District 9 se objevilo další zajímavý sci-fi, který nedisponuje výbušou akcí, ale čerpá zejména z tísnivý a zpočátku osamělý atmosféry a z příběhu, kterej, ač určitě originální neni, tak na diváka tak působí a nenechá si to vyvrátit, nicméně chyba trošku je,že pointa je bohužel vytušitelná už v první třetině filmu, což mi přijde jako docela škoda, ale v dalším průběhu naštěstí nesází film jen na pointu, ale spíš na příběh a na vynikajícího Sama Rockwellaa a daří se mu to skvěle (31.10.2009)

Z určitého hlediska je komorní Moon takovým protipólem epické Vesmírné odyssey, se kterou má film několik styčných bodů - například jsou to oba perfektní filmy:D A ačkoliv je tenhle přímočařejší, tak rozhodně není jednoduchý. Je ale pravda, že pokud někdo nemá rád sci-fi, tak mu Moon asi nesedne. U mě nastal opačný případ - do bílého interiéru Sarangy jsem se okamžitě zamiloval, stejně jako do kombajnů, které sklízejí helium. Příběh byl náležitě propracovanej, námět skoro jak od Philipa K. Dicka. Teda nebylo to tak paranoidní, jako většina jeho děl, ale atmosféra byla perfektní. Vesmír a příběhy osamocených astronautů mám prostě rád a v tomhle filmu toho všeho bylo dost. ____ Sama Rockwella mám rád od Milujte svého zabijáka (2002), ale ačkoliv i tam měl hlavní roli, tady je jeho výkon ještě pozoruhodnější. Mansellovu hudbu zmiňovat nemusím no a tak už zbývá jen Zowie Bowie, který má stejně jako otec zjevně talent. (25.10.2009)

Moon je filmem post-humanistickým; temnou apokalyptickou vizí odlidštěného světa, v němž člověk nenávratně zmizel ve skafandru (viz plakáty) a humanistický mýtus na smetišti. Pozná se to podle převahy kyberpunkových otázek zasazených do jinak druhotných scifistických rekvizit. Prvním tématem filmu je vztah člověka a stroje, zahrnující teoreticko-technické prognózy další fáze lidské existence vzhledem k pokrokům vědy a technologie, druhým je kritičtější post-humanismus, reagující na téma první. Stroj tu jednoduše řečeno přebírá rysy člověka a člověk rysy stroje (připomeňme klíčová slova kyberpunku: syntéza, změna, integrace): na jedné straně poznáváme Sama Rockwella, bezpohlavní bytost, u něhož jsou všechny zbytkové lidské projevy (halucinace, nostalgie, neuróza) hodnoceny krajně nežádoucně, na druhé straně stroj, který sebeurčil vlastní identitu přes řadu převzatých lidských atributů jako hlas nebo smajlíky a který je vzdálen obrazu bezejmenného perpetuálního průmyslového zařízení. Moon se tím stává trenažerem budoucí společnosti, která bude globální ve smyslu mimoplanetárním i mimolidském. (30.10.2009)