První den mého syna

To je přece nesmírná blbost, co se tady děje s člověkem! Helgeho filmy (zdaleka ne všechny) jsou paralyzujícím pohledem na tehdejší dění ve společnosti a přístup, jakým Helge zkoumá jednotlivé aspekty socialistického života, je svým způsobem nonkonformní. Tady je ta nonkonformita vyjádřena i neurčitým, přesto snadno vytušitelným queer podtextem, přičemž jak Pucholtova, tak i Munzarova postava nabízí mnohem složitější přístup k dané problematice, než jak se na první pohled může zdát. Sedmnáctiletý hejsek (Pucholt), drzý, nevychovaný, ale vnitřně nejistý a rozechvělý, právě tak jako arogantní, sebejistý a rozkolísaný "mistr" (Munzar) mají společnou nejen frustraci, pramenící ovšem u každého z odlišných struktur, ale především svou společenskou neukotvenost, na což ostatně film velmi tvrdě naráží. Závěr, který Helge záměrně ponechal v novém, tentokrát neradostném vystřízlivění, jasně naznačuje, že jakýkoliv zásah (zvenčí) do života mladých a nespoutaných lidí, kteří prostě jenom nevědí, co se sebou, znamená hořkou prohru. Ano, nikdo nikoho nebude do konce života tahat za ruku. Je lepší špatným být, než se špatným zdát. (05.02.2018)

Já vím, že věčné fňukání a porovnávání filmu s knižní předlohou čtenářů-diváků nikoho nezajímá, ale stejně si fňuknu - to, co dle mého fungovalo v knize, moc nefunguje ve filmu. Knížka mi i přes celkem tíživý děj připadala taková odlehčená, epizodická, kdežto film působil dost depresivně, notabene se snažil tvářit hudbou a častými prostřihy na závěrečnou scénu na molu tak nějak mysteriózně. Knížka navíc začíná na záchytce, moc nechápu, proč je potřeba ve filmu sledovat dvacet minut Oldřichův tah hospodama. Notabene když si knížku do scénáře přetransformoval sám Kříž... 50% (29.11.2019)

,,Co děláš? / Zatloukám špagety do zdi... Elektroinstalatér!" Moc si nedokážu odpovědět na otázku, jakou skupinu diváků mohl tenhle snímek v roce 1965 zaujmout a nadchnout. Mládež by se na takový kritický film o sobě asi nedívala. Řekl bych, že tenhle film zůstal dodneška neprávem nedoceněný. A při tom představuje ve své době úplnou špičku v kategorii sociálního dramatu o mládeži. Vedle bohatého zachycení tehdejších reálií 60.let film úspěšně a kriticky ukazuje problémy mladé generace, mezi kterými nechybí nedorozumění s rodiči, bezduché toulání podivných part, alkoholismus a hlavně lhostejnost k životu. Jako speciální a atraktivní bonus po letech působí v pozadí přítomný homosexuální motiv (realizovaný spíš vtipnou formou, pouze přes pár hlášek a "teplých" pohledů), díky kterému je někdy První den mého syna neoficiálně označován jako první český queer film. Vedle výborného stvárnění hlavních hrdinů v podání Petra Kostky a Vladimíra Pucholta tu figuruje jako vždy u Helgeho zajímavá kamera a artové ladění snímku. Celý film včetně vynikajícího scénáře je originální a pozoruhodný, ovšem posledních 25 minut s úplným přechodem do komediálního žánru stojí pak za to nejvíc. Hláškující teplý šéf celé party v podání Munzara nemá chybu! ,,Co na mě tak čumíš? Ty jsi se do mě zabóuch, viď?!" :-) 95% (31.07.2017)

Zpočátku mě to neskutečně nadchlo. Tou atmosférou, kterou to už od začátku jen tak vytvořilo, ale i skvělou filmařskou stránkou plnou úžasných záběrů a neskutečné práce se zvukem, kterému je někdy záměrně rozumět buď jen s obtížemi nebo vůbec (třeba při ruchu na ulici, když Ondra volá do porodnice nebo ignorováním někoho, když to zrovna sledujeme z jeho pohledu a on o jeho řeč nemá zájem) a přímo jsem zíral nad tím, jak krásně si s tím zvukař vyhrál a taky jsem si říkal, že kdyby se současné český filmy svoji největší slabinu (zvuk) pokusili proměnit aspoň v umělecký záměr podobně jako tady, hned by byly zajímavější. Ale nefascinovalo mě jen to, líbil se mi rozjezd celého příběhu a představení obou hlavních postav, které proběhlo neméně skvěle a propracovaně. Těšil jsem se, co z toho vypadne a co se o těch dvou ještě dozvíme, ale čím blíže to bylo konci, tím víc jsem měl pocit, že to celé plyne tak trochu nikam a na konci si nejsem jistý, jak moc teda jsou homosexuálové či bisexuálové, proč to u Žluťáska zpočátku vypadá, že v Ondrovi spíš vidí otcovský vzor, který v tom svém biologickém nikdy neměl a přitom si ho skrytě přál, jak je tohle setkání vlastně ovlivnilo dál do života... A vlastně ani nechápu, proč tam museli cpát ten teplý gang či co to bylo. Ten závěr mě vlastně dost zklamal, ale zároveň si myslím, že je ten film neprávem zapomenutý, že by si zasloužil větší pozornost, když má dost novovlnný styl a tři hvězdy (byť silné) mi pro něj přijdou prostě málo. Zvlášť když to má na svoji dobu i originální námět. Skvělá forma, skvělý námět, skvělý rozjezd, ale slabý závěr a psychologie bohužel málo, což je zase něco, co se mi u takto žánrově označených československých filmů nestává zrovna často, abych tohle řekl. Tož 3,5, ale nakonec zaokrouhluji níž, protože mi to o postavách neřeklo víc, než mělo a přitom by toho nemuselo být tolik, abych to na čtvrtou hvězdu viděl, ale co se dá dělat... Třeba to časem ještě předhodnotím. Silné 3* (24.03.2023)

Poetika autentických, starých, ale stále žitých, otevřených i skrytých lokací. Kdyby ničím jiným, tak už jen tímto mají Helgeho filmy (oba, které jsem dosud viděl) svou krásu a trvalou hodnotu. Zde Brno a jeho dnes už neexistující místa. No a k tomu tedy "queer tématika" - anotace, která mě předem spíš odrazuje, jako něco mimo můj záběr, ne-li něco, co mému záběru překáží. Jsem si myslel. A? Podle některých diváků je tam teplej snad úplně každý, jiní diváci naopak sdělují, že tam teda nic "queer" nevidí. Síla Helgeho filmu je mimo jiné v tom, že oba tyto pohledy jsou legitimní. Půl století po svém vzniku může diváka velmi subtilně oslovovat způsobem, jakým svého současníka oslovoat asi nemohl (a jakým by na druhé straně sotva mohl - stran dotčené tématiky - oslovovat i zcela totožný film vziklý až dnes). Ostatně slovo "tématika" jsem nezvolil šťastně, naopak Flakotaso příhodně "unikátní queer podtext"; tématika je zde jiná, ale podstatný je právě onen "podtext" a koexistence nemožnosti jeho samozřejmé konstatovatelnosti s možností jeho hypertrofizace. To v součinnosti s Helgeho poetikou vyvolává něco úplně jiného než nutkání k interpretaci. Skutečně by stálo za studii či poučený esej, jak to, že zrovna Helge je pro širší publikum (donedávna i pro mne) autor již prakticky neznámý. Ze zdejších komentářů stojí za přečtení zvláště Marthosův. (02.02.2018)