Režie:
Daniel RoherVOD (1)
Obsahy(1)
Režisér Daniel Roher představuje život a dílo ruského opozičního vůdce Alexeje Navalného, který si po letech odhalování korupce vytvořil mocné nepřátele, včetně prezidenta Vladimira Putina. (HBO Max)
Videa (5)
Recenze (67)
No tak po 24. 2. 2022 sa putin /ne, to nie je chyba, to male "p" tam je naschval/ ukazal, co je zac. Zly clovek. Je lepsie bezboznemu konat dobro pokanie a spravodlivo nez spravodlivemu, ktory pokanie nepotrebuje a ktory hoci zil spravodlivo, predsa len rozputal bezpravie. Na Ukrajine je uplne bezpravie a vieme, kto to sposobil. 95 % ()
sice se tady úplně nedozvíme kdo Alexej Navalny doopravdy je, kde se vzal a kde se v něm vzala motivace postavit se Putinovi, ale nakonec to není životopis. Co se mi naopak líbí je to, že ač Navalny působí jako sympaťák, který je za svoje ideály schopen leccos obětovat, samotný dokument ho nestaví na piedestal a naznačuje, že i on má svoje mouchy. Hodně prostoru dostává samozřejmě Navalného otrava, z čehož plynou další zajímavé momenty jako ty, kdy sám Navalny volá svým vlastním "travičům". Závěr je pak hodně emoční a naplno ukazuje bezmocnost vůči putlerovskému režimu, jehož jednání (včetně televizních vystoupení samotného vůdce) je vlastně tragikomicky úsměvné, samozřejmě jen než vám dojde že je to realita a že tyhle svině se neštítí ničeho. Označení Navalného spolupracovníků za extremisty pak už nemže překvapit vůbec nikoho, protože dnes je v Russku evidentně v módě označovat všechny za nacisty. Každopádně by mě velmi zajímalo, jaké by byly Navalného šance v případě že by byl zvolen (což je samo o sobě utopie) a jak dlouho by trvalo, než by si na něm smlsli různí oligarchové a putlerovi pohrobci...75% ()
In today´s world of fake news, we don´t trust sources. Because we don´t trust humans. We trust data. O Navalném stejně jako o Bellingcat. Stejnou měrou překvapivě intimní vstup do několika týdnů života po otravě jako investigativní. Nebojí se to klást otázky na tělo, ukazuje to Alexeje jako občana echt charismatického a odhodlaného, se kterým se však nějaká ta ale rovněž pojí. Na to, že tomu zcela chybí odstup od událostí, na to jak moc je to aktuální, tak se to straní mravokárnosti, piedestalové medailonkovitosti, zkratky a mluvících hlav bez emocí. O něco podobného se svého času pokoušel snowdenovský Citizenfour, ovšem krutě neuspěl. Navíc je tu i občasný šibeniční humor; někdy chtěný a někdy plynoucí ze situace (facepalm fest během telefonátu) či absurdity režimu a jeho vykonavatelů (aneb zdravíme opět Moskvu4). Každopádně natolik dobré i přístupné bez podbízivosti, že i kdybyste na Alexeje byli alergičtí či byli tvrdě prorežimní, tak za vidění to stojí. A v uvedených příkladech vlastně dvojnásob. ()
Je mi úplně jedno, jestli mi někdo bude vyčítat, že jsem se nechala zmasírovat propagandou, protože ten někdo je zas úspěšně zasáhnut jinou. Dobro a zlo existuje. A já si vybírám, že pro mě je Alexej Navalnyj hrdina. Kdyby to byl jen takový tiktokový kašpárek a narcis, tak by se do Ruska nikdy nevrátil. ()
V prvom rade si treba uvedomiť, že nie je možné natočiť dokument či už o Navalnom alebo Putinovi tak, aby s ním boli obidve strany spokojné. Vždy bude niekto tvorcom vyčítať neobjektívnosť. V tomto bode si treba uvedomiť, kto svoje zistenia poskytuje od seba nezávislým svetovým médiám (Spiegel, CNN a ďalšie), aby informácie overili a spracovali, a kto všetko tlačí iba cez štátom kontrolované médiá. Ak by som mal však hodnotiť dokument po formálnej stránke – mal emócie, humor, sprostredkované informácie podával jednoduchou, stráviteľnou formou. Nemám mu veľmi čo vyčítať. ()
Reklama