Navalny

Tenhle film jsem měla pro zhlédnutí odložený už delší dobu. A i když jsem se vlastně chvílemi při různých zmínkách ve zprávách divila, že Alexej Navalnyj je ještě naživu, asi jsem přece jen někde ve skrytu duše doufala, že nějakým zázrakem vydrží a že až si dokument o něm pustím, nebude to za tak tragických okolností, jako to teď je... Ne, ten člověk asi zdaleka nebyl nějaký světec. Ale z mého pohledu bylo těžké mu nefandit - pohledný, inteligentní, s neuvěřitelným charismatem a řečnickými schopnostmi, s osobitým smyslem pro humor. A hlavně - stojící proti něčemu takovému jako je Vladimir Putin. Někdo může říct, že Navalnyj byl blázen, když se po zotavení z otravy dobrovolně vydal zpět do vlasti, kde nemohl očekávat nic dobrého (jestli čekal to nejhorší nebo bláhově myslel, že se mu to vyhne, toť otázka). Pro mě byl tenhle jeho kousek ukázkou toho, že to, co dělá, myslí vážně, ukázkou neuvěřitelné odvahy a hrdinství. Protože jak jinak označit situaci, kdy jste pro něco velkého (a neoddiskutovatelně, i kdyby v tom něčem třeba byly i ne zrovna vznešené pohnutky, je v tom zejména hodně dobrých úmyslů) ochotni riskovat to nejcennější. Pokud jde o dokument, možná bych čekala, že představí Navalného trochu detailněji, nebude se zaměřovat jen na některé dílčí aspekty jeho života a politicko-aktivisticko-novinářské dráhy. Přesto film dokáže strhnout (což zase do velké míry podle mého názoru způsobuje charisma hlavního hrdiny), obsahuje zajímavé informace, ale třeba i dost pro Navalného zjevně typického černého humoru, na jehož vlnách se každou chvíli špičkuje např. i se zřejmě podobně naladěnými členy své rodiny. Tyhle běžné každodennosti také pomáhají Navalného ukázat jako normálního člověka, manžela, otce, nikoli "jen" jako nějakého nedostižného hrdinu, což je sympatické, připomíná nám, že jsme možná stále ještě v našem "normálním" současném světě. Protože jinak by chvílemi člověk při sledování mohl klidně nabýt dojmu, že se spíš dívá na nějaký nereálný akční snímek (odhalování travičů po telefonu), chvílemi z některých sdělení až mrazí. Míra mrazení může být dost odvislá od toho, zda se na to podíváte před nebo po 16. 2. 2024. A tipovala bych, že pokud mohly dříve některé scény, některá prohlášení Navalného na nějakého diváka působit jako "nahraná", dost možná už by to teď vnímal jinak. Vzhledem k tomu, do jakých dalších pekel se od natočení dokumentu vývoj v Rusku posunul, čehož určitým dokladem je i to, co se nakonec stalo Navalnému, by bylo bohužel naprosto pochopitelné, kdyby v čím dál větší míře následovalo přesně to, před čím varoval hlavní hrdina - mlčení a nicnedělání dobrých lidí, které dá průchod ještě většímu zlu. S (naivním) přáním, aby co nejdříve nastal nějaký zvrat, po kterém už nebude zapotřebí v obavě o život mlčet, s přáním, aby Navalného oběť nebyla zbytečná, dávám tomuhle zdařilému dokumentu trochu nadsazených pět hvězd (ač kdyby šlo čistě o ten film, viděla bych to i po 16. 2. spíše na velmi dobré čtyři). (18.02.2024)

sice se tady úplně nedozvíme kdo Alexej Navalny doopravdy je, kde se vzal a kde se v něm vzala motivace postavit se Putinovi, ale nakonec to není životopis. Co se mi naopak líbí je to, že ač Navalny působí jako sympaťák, který je za svoje ideály schopen leccos obětovat, samotný dokument ho nestaví na piedestal a naznačuje, že i on má svoje mouchy. Hodně prostoru dostává samozřejmě Navalného otrava, z čehož plynou další zajímavé momenty jako ty, kdy sám Navalny volá svým vlastním "travičům". Závěr je pak hodně emoční a naplno ukazuje bezmocnost vůči putlerovskému režimu, jehož jednání (včetně televizních vystoupení samotného vůdce) je vlastně tragikomicky úsměvné, samozřejmě jen než vám dojde že je to realita a že tyhle svině se neštítí ničeho. Označení Navalného spolupracovníků za extremisty pak už nemže překvapit vůbec nikoho, protože dnes je v Russku evidentně v módě označovat všechny za nacisty. Každopádně by mě velmi zajímalo, jaké by byly Navalného šance v případě že by byl zvolen (což je samo o sobě utopie) a jak dlouho by trvalo, než by si na něm smlsli různí oligarchové a putlerovi pohrobci...75% (30.05.2022)

Danielu Roherovi se podařilo vytvořit vícevrstevnatý kvazi-životopisný dokument, v němž osobnost, jež filmu dala i své jméno, není tím hlavním objektem zájmu, ale toliko průvodcem vrhajícím světlo na absurditu ruského režimu. A současně průvodcem po světě sociálních médií; průvodcem, který ukazuje jejich sílu, ale i jejich negativa pokud jde o snadnost šíření propagandy či o triumf kunderovské imagologie v dnešním světě. __Navalnyj byl mimořádná, ale také komplikovaná osobnost. Bezesporu to byl statečný člověk, který ale vzbuzoval falešné naděje na změnu putinovské diktatury ve svobodný demokratický stát. Podařilo se mu vytvořit iluzi, že je vůdcem opozičního hnutí v Rusku, přestože žádná jednotná (neřkuli relevantní) opozice v Rusku neexistuje; podařilo se mu přimět mnoho lidí uvěřit, že dokáže nahradit Putina a změnit směr vývoje své země, přestože je zřejmé, že pouhým odchodem Putina se nic zásadního v Rusku nezmění... O tomto film Navalny není (opravdu to není životopisný dokument), což mu ale neubírá na síle, zábavnosti, mrazivosti (i něze, když kamera zabírá Alexeje současně s Julií), protože události spojené s dočasným německým exilem jsou nosné samy o sobě a umožňují efektivně rozvíjet výše nastíněná témata. __ Viděno 3 dny poté, co byl Navalnyj v Putinově sibiřském koncentráku zavražděn. Psáno v den Navalného pohřbu. (01.03.2024)

In today´s world of fake news, we don´t trust sources. Because we don´t trust humans. We trust data. O Navalném stejně jako o Bellingcat. Stejnou měrou překvapivě intimní vstup do několika týdnů života po otravě jako investigativní. Nebojí se to klást otázky na tělo, ukazuje to Alexeje jako občana echt charismatického a odhodlaného, se kterým se však nějaká ta ale rovněž pojí. Na to, že tomu zcela chybí odstup od událostí, na to jak moc je to aktuální, tak se to straní mravokárnosti, piedestalové medailonkovitosti, zkratky a mluvících hlav bez emocí. O něco podobného se svého času pokoušel snowdenovský Citizenfour, ovšem krutě neuspěl. Navíc je tu i občasný šibeniční humor; někdy chtěný a někdy plynoucí ze situace (facepalm fest během telefonátu) či absurdity režimu a jeho vykonavatelů (aneb zdravíme opět Moskvu4). Každopádně natolik dobré i přístupné bez podbízivosti, že i kdybyste na Alexeje byli alergičtí či byli tvrdě prorežimní, tak za vidění to stojí. A v uvedených příkladech vlastně dvojnásob. (27.04.2022)

Dnešní divák by si řekl, že je moderní do Ruska kopat, vzhledem k tomu, kde teď jsou. Ale tvůrci tohoto dokumentu přitom celý ten projekt připravovali dřív, než se začalo vůbec něco dít. A vtip je v tom, že přesně odpovídá na nejpalčivější otázku současnosti, co je v Rusku tak špatně. Pro mě osobně jsem zde získal solidní množství zajímavých informací. Plus bonus, který mi novinami tenkrát nějak unikl, a který bylo fakt zajímavý sledovat. Ten typ dokumentu s vypovídající hodnotou a s obsahovým přesahem, který jej povyšuje na vyšší úroveň. (09.06.2022)