Adramelech

O faustovské téma se zajímám už léta a tento film je nejstupidnějším zpracováním dané látky, s jakým jsem se kdy setkal. Loutkohry o Faustovi a ďáblu, jež se kdysi hrávaly na jarmarcích, byly oproti tomuto opusu uměleckými majstrštyky. Ve výkladu učitelky v jedné z počátečních scén filmu se říká, že první Faustův životopis sepsal Goethe. To je nesmysl. První verzi Faustova životopisu vydal roku 1587 frankfurtský tiskař Spiess. V anotaci filmu se uvádí, že Faustova milá Markéta Fausta před staletími zahnala do temnot. Postavu Markéty zapracoval do faustovské legendy až Goethe, ale ani tam Markéta Fausta nikam nezahnala. Naopak Faust ji chtěl osvobodit z vězení, kde čekala na popravu, k níž byla odsouzena za vraždu novorozence. Faust by jí za přispění sil, s nimiž byl ve smluvním vztahu, snadno mohl umožnit útěk, ale ona, důra jedna křesťanská, to odmítla a raději se nechala popravit. Jediný mně známý případ, kdy se Markéta pokusila Fausta někam zahnat, a sice do manželského chomoutu, se nachází ve zpracování faustovské legendy od Nikolause Lenaua. Tam Markéta nemluvně neutratí, nýbrž s miminem v ruce vyhledá Fausta a požaduje, aby splnil povinnosti, jež vůči ní má. Faust jí nabídne peníze, ale ona je odmítne a chce, aby se s ní Faust oženil a staral se o rodinu. Faust byl neohrožený člověk. Nebál se boha ani ďábla, s vrchností uměl vycházet a s různými pitomci z lidu, kteří ho štvali, dokázal pěkně zatočit. V tomto případě však, jat upřímnou hrůzou, vyskočil na koně a ujížděl pryč, přičemž jej Markéta pronásledovala, co jí síly stačily, a přitom mu spílala. Mimochodem, Faustova osoba je uspokojivě historicky doložená (např. v Zimmernské kronice, v dopisech z jeho doby aj.). Prahu Faust nikdy nenavštívil a v tzv. Faustově domě v Praze nikdy nebydlel; to si vymyslel až Alois Jirásek. – Po shlédnutí tohoto mizerného a nekonzistentního filmu doporučuji podívat se pro kontrast na Švankmajerův film Lekce faust.

Vzhledem k exhumační scéně nemohu dát méně než čtyři hvězdičky. Při sledování filmu jsem si znovu uvědomil, že spiritualita zemí Dálného Východu se opírá o jiný vztažný systém než evropský hermetismus. Dá se o ní načerpat poučení z literatury, ale pro praxi je zapotřebí osobního zaškolení. Jednou jsem se bavil s mongolskou šamankou a abych jí ukázal, že tady v Evropě taky nejsme žádné holé větve, demonstroval jsem jí něco málo z magie západní tradice. Ona prohlásila, že jsem černý šaman a pak už se mnou nechtěla kamarádit. Ještě předtím jsem byl v kontaktu s Čínankou, která byla obeznámená s taoistickou magií. Zajímalo mě, jestli se s čínštinou dají provádět stejné cirufické kejkle jako s hebrejštinou. Dají, ale takto získané formule jsem nedokázal správně vyslovit (tonální jazyk); pracovali jsme s Knihou proměn v čínském originálu, já měl u ruky samizdatový český překlad, abych mohl vybrat vhodné verše. Přesvědčil jsem kolegyni, aby formule odrecitovala ona. Provedli jsme dvě operace, ale pak holka dostala strach a další pokusy odmítla. – K filmu ještě poznamenávám, že orientální elementy jsou abstraktními pojmy, a že jich vztah k hmotným matériím je ryze symbolický. Propichování ohnivého démona kůlem namočeným ve vodě proto působilo komicky. Ale filmy jsou filmy a je třeba je patřičně opentlit, aby bylo na co koukat.

Pokud člověk hledá totální oddechovku na výplach mozku, je zde na správné adrese. Přerostlé zmije, které loví ve smečkách a ještě vydávají zvuky, mají něco do sebe. Ve filmu hraje pár pěkných děvčat, z nichž jednu v intimní situaci sežerou hadi, aniž stihla cokoli ukázat na kameru. A druhá zrovna tak! Pak se ovšem nedivte, filmaři, že ten snímek má tak nízké bodové hodnocení.

Milenci a vrazi jsou jediným autorovým románem, kde se Páral úspěšně pokusil o filosofický přesah. Knihu jsem četl hned po jejím vydání a i po tolika letech si její děj zhruba pamatuji. Film nedosahuje kvality literární předlohy, ale místy se jí blíží. Zejména úžasně temperamentní Kristina Kloubková působila přesvědčivě. K tomu hity z šedesátých let. Při pohledu přes brýle nostalgie to na tři hvězdičky vydá navzdory zakončení filmu, jež s původní knihou nemá nic společného.

Celkem kultivovaný erotický film, i když takovému filmu jako je Chuťmelounů (2005) nemá šanci konkurovat. V posledních dnech se na SkTonline objevily nějaké erotické i ryze pornografické filmy, jako třeba Anticipation (1982), který jsem již glosoval, a dále dva anonymní filmy bez jakýchkoli bližších údajů: Domovník, Rychlé, zběsilé a posedlé. Všechno jsem to proklikal. Tipoval bych, že Domovník byl natočený videokamerou někdy začátkem devadesátých let a jeho technická kvalita je otřesná. Film Rychlé, zběsilé a posedlé také nejspíše vznikl v Čechách, ale někdy později a po technické stránce je už dobrý. Mluví se tam sice anglicky, aby film šel prodat do zahraničí, ale hercům občas v zápalu práce uklouzne nějaké to české slůvko. Přičítám tento průlom erotiky na veřejnost skutečnosti, že v těchto dnech občané už obdrželi vyúčtování nákladů na bydlení za loňský rok, kam se promítly zvýšené ceny energií, a mnohým přišla i složenka od finančního úřadu s předpisem daně z nemovitosti, která se oproti předchozímu roku zvýšila o osmdesát procent. Vnímám tyto filmy jako apel na občany: Pohleďte, na světě je plno krás! Tak se nevěšte, nestřílejte se ani neskákejte z mostů. Jsou věci, pro něž stojí za to žít.

Film má totálně slaboduchý scénář. Nemělo by smysl vypočítávat všechny nelogičnosti. Asi nejpraštěnější scéna je ta, jak okradený továrník Louis míří na svoji podvodnou manželku pistolí a hrozí jí, že ji zastřelí. To by si moc nepomohl. Ukradené desítky milionů by zpátky stejně nedostal a ještě by ho zavřeli. Však je ta ženská také úplně klidná, protože takové hysterické chlapy už asi viděla. A vskutku, Louis najednou prohlásí, že ji pořád miluje. Navrhuji opravit scénář tako: Louis místo kašpárkování s pistolí a vyznávání lásky zavolá policii a pachatelku přijde zatknout strážmistr Cruchot. Aspoň sranda by to byla a kromě toho by si Belmondo s Funèsem zahráli v jednom filmu.

Nevím, proč je na SkTonline anglická verze bez českých titulků. Mluvenou angličtinu moc nechytám a to potom člověk těžko chápe zápletku a sotva může takový film hodnotit. Scény, při nichž se víceméně nemluvilo, však byly velmi romantické a přitom prosté sentimentality, což oceňuji, zvláště u amerického filmu.

Typický pomalý hořák, jak se těmto filmům odborně říká. Mladá žena příjmením Lennonová získá práci hlídačky/rančerky v národním parku. Ubytuje se v ranči, vybalí zásoby a začne se procházet divočinou, aby to tam hlídala. Proč je třeba divokou přírodu hlídat? Protože příroda je nebezpečná a někdy se v ní ztrácejí lidé, hlavně děti. V první polovině filmu chodí Lennonová parkem a zažívá různá dobrodružství, např. se jí vybijí baterie ve vysílačce. Také se někdo ztratí a rančeři ho hledají. Začátkem druhé poloviny filmu se Lennonová asi nakrmila lysohlávkami, protože děj získává halucinanční charakter. Všechno je zmatené, s prostorem a časem se dějí psí kusy, ale zaplať pánbu za to, že se tam vůbec něco děje. Copak je možné takhle strašně zabloudit? táži se. Jako odpověď se nabízí fráze používaná v americké angličtině: „Sere medvěd v lese?“

Trochu těžkopádná a rozvleklá alegorie mezilidských vztahů v současné společnosti. Nic moc objevného ani zábavného, ale některé scény byly dobré, třeba rvačka v bahně. Též Vimale Ponsové to při erotické scéně s pouty na rukou docela slušelo.

Pohled do života současných černých Francouzů a zároveň pěkný pavoučí horor. Arachnofóbií netrpím, ale mám pavoukům za zlé, že mi v bytě předou pavučiny. Když doma vidím nějakého lézt po podlaze, majznu ho pantoflem, když leze po zdi, chytím ho pinzetou, aby mi na stěně neudělal flek, a pak ho vyhodím ven oknem. Vaše smůla, pavouci, že nemáte chitinový exoskelet. Nevím, jestli mi v tom filmu přišla děsivější mentalita a způsob života Francouzů, kteří se živí krádežemi a různými ilegálními kšefty, nebo ti expanzivní a vražední pavouci. Nejspíš to první, protože takoví pavouci neexistují, kdežto fracouzské prostředí a poměry, jaké film ukazuje, by klidně mohly být zobrazené realisticky. Ponaučení: Jakmile jednou něco někam naleze a namnoží se to tam, už se toho nezbavíte. Kdyby film nebyl tak těžce postižený fenoménem černé obrazovky, bylo by to na čtyři hvězdičky. „Nic pořádně nevidím,“ volá jedna filmová postava. „No však já taky ne, kurva,“ odpovídám já. Ještě k závěrečné scéně z filmu, nad níž se někteří uživatelé pozastavili. Řekl bych, že filmoví tvůrci chtěli poukázat na solidaritu invazivních druhů napříč živočišnou říší.