Adramelech

Z filmu je patrné, že Francouzům se problémy s menšinami už začínají vymykat z rukou. To, co tam vidíme, je kulturní obohacení Evropy v praxi. Připojuji záznam tematicky korespondujícího snu. - - - Sen o francouzské malířce (v noci ze 27. na 28. listopadu 2017) - - -     Ve Francii zvítězili ve volbách muslimové a republika pomalu transformuje v chalifát. Výtvarník Marek V. mi navrhnul, jestli bych s ním nechtěl jet do Paříže. Účelem cesty je setkání s jednou francouzskou malířkou českého původu; je to dcera slavné surrealistky Toyen. Měli bychom do Čech propašovat nějaké její dílo.      Ptám se, jestli to není nebezpečné. Marek říká, že nám snad nic nehrozí. Ani v Německu se po Hitlerově nástupu k moci poměry nezměnily přes noc, takže Židé s českým pasem tam mohli svobodně přijet a hlavně i odjet. Podobně dnes mohou nevěřící psi s českým pasem zatím ještě relativně bezpečně cestovat do Francie. Bylo by ovšem lepší, kdybychom jeli dva.      Jsme v Paříži. Vedle francouzských nápisů je už leckde vidět arabštinu. Schůzku s malířkou máme na české ambasádě. Výtvarnice je asi čtyřicetiletá žena, která se skutečně trochu podobá Toyen. Mluví lámanou češtinou se silným francouzským přízvukem. Marek na ni spustí francouzsky, ale potom kvůli mně zase přejdou do češtiny. Nicméně jsem vyrozuměl, že výtvarnice hovořila o tom, že je pronásledovaná. Zeptám se jí, proč neemigruje. Vysvětlí, že je trestně stíhaná kvůli obchodování se zakázanými minerály a že nesmí opustit Paříž. Opravdu si koupila malé množství nějakého minerálu, z nějž podle starého receptu namíchala olejovou barvu. Vůbec netušila, že islám používání tohoto minerálu zakazuje. Je to zjevně vykonstruované obvinění.      Výtvarnice říká, že prakticky všechna svá díla už stačila propašovat do ciziny včetně originálu rozsáhlého grafického cyklu. Ten však vyšel i tiskem a ona by ráda jeden z kusů poslala do Čech. Většina nákladu byla konfiskovaná a zničená. Žena vytáhne z tašky tlustý sešit tištěný na krásném papíru. Se zájmem v něm listujeme. Výtvarně je to tak trochu jako William Blake a také motivy jsou biblické. Vyobrazení jsou doprovázená textem, jemuž bohužel nerozumím.      Ptám se, co proti ní muslimové mají. „Třeba tohle,“ řekne žena a nalistuje jedno vyobrazení, které ukazuje potopu světa: Noe v arše se svou rodinou a se zvířaty. Jeden Noemův syn souloží s kozou. Noe na něj něco křičí (francouzská popiska) a syn mu odpovídá (arabská popiska).      Přichází pracovník ambasády a oznamuje nám, že před budovou postávají islámské milice. Měli bychom ve vlastním zájmu urychleně ukončit schůzku a odejít zadním vchodem. Nenecháme se dvakrát pobízet, sbalíme sešit a mizíme. „Stejně to tady asi brzy budeme muset zavřít,“ poznamená diplomat.

Film o běžných životních problémech současných Američanů. Nevylučuji, že USA i v tomto ohledu brzy doženeme. Rozhodně to stojí za vidění.

Příběh o tom, že život není procházka růžovou zahradou, a že svět je místem, kde se komukoli může přihodit cokoli. Lidé se to většinou neuvědomují a pokud ano, mají sklon na to zapomínat.

Co to mělo být? V anotaci nikdo nevaroval, že jde o muzikál, v podstatě o natažený videoklip. Horko těžko jsem našel na webu verzi s českými titulky, ale nedávaly žádný smysl. Film ostatně také ne. Asi bych toto filmové dílo neměl hodnotit, neboť po půlhodině sledování jsem zbytek už jenom proklikal, ale nemohu se zdržet, protože tomuhle prostě odpad dát musím. Dále jsem se nechal inspirovat hláškami z titulků: Pozdravuj zlé duchy, Barbie! Přestaň nás strašit, Kene, a raději zkus štěstí v hororech, plevelný ksichte! – Ne, tohle opravdu nebyl film pro mě.

Půvabný a na svoji dobu velmi informativní hraný dokument s vysvětlujícími titulky. Nezahrnuje kontroverzní názory Margaret Murrayové, jejíž kniha Witch Cult in Western Europe (1921) inspirovala vznik kultu wicca. Připojuji záznam tematicky korespondujícího snu. - - - Sen o čarodějnické metle (v noci z 21. na 22. března 2012) - - -     Jsem ve společnosti jakýchsi zájemců o okultismus. Nějaká slečna se na mě obrací s dotazem. Je hodně štíhlá, má světle zrzavé vlasy a je velmi mladá, tak devatenáct let. Říká, že si na nějakém zahraničním esoterickém veletrhu koupila zajímavý magický předmět, který také hned ukáže. Je to zvláštní proutěná metla. Je k ní přiložený anglicky psaný certifikát vytištěný na papíru, který napodobuje pergamen a dokonce imituje opálené okraje. I bez toho lejstra je mi jasné, o co se jedná. Jde o přírodní metlu zhotovenou ze zvláštní poléhavé dřeviny, která má krátký kmínek a pak se větví do četných tenkých ratolestí, které postupem času netloustnou ani neztrácejí pružnost, ale pouze se prodlužují. Dřevo je navíc prakticky nespalitelné. V ohni se rozžhaví, ale neshoří, ba ani nezkřehne. Této jeho vlastnosti se dříve využívalo při útrpném výslechu čarodějnic. Keř byl dlouho pokládán za vyhynulou, ne-li za bájnou rostlinu, ale pak se na nějakém skotském vřesovišti našlo pár exemplářů, keř se začal uměle pěstovat a dočkal se nové slávy v jedné z neopohanských větví. Nemohu si vzpomenout, jak si tihle neopohané říkají, ale je to nějaká BDSM wicca. Zeptám se slečny, zda praktikuje neopohanství a k jakému směru se hlásí. Říká, že se hlásí k původnímu indoevropskému neopohanství. Ano, tak to označují. Dochází mi, že mě slečna vlastně poctila výzvou, abych se zúčastnil rituálu. Že bych jí ve svém věku už připomínal G. B. Gardnera? Jenže ten obřad se musí zahájit nějakou konkrétní formulí, kterou si teď nemohu vybavit. To si lidi vážně myslí, že nosím v hlavě kdejakou obskurnost? Zkusmo se slečny zeptám, jestli by nechtěla ve jménu rohatého boha namasírovat záda. Možná to nebyla zcela přesná formulace, ale slečna souhlasně kývne, takže tak moc daleko od správné verze jsem zase nebyl. Jeden puntičkářský neopohan to však nevydrží a opraví mě: „Správně se říká zadek!“

Oproti verzi z roku 1968 to byl hodně slabý čaj. Silné myšlenkové poselství původní verze je zde hodně oslabené a po vizuální stránce to je katastrofa, neboť po velkou část filmu je k vidění černá obrazovka. Koncem šedesátých let filmoví tvůrci ještě věděli, že film se točí proto, aby se na něj diváci dívali, takže by v něm mělo být něco vidět. V roce 2001 tato znalost však již upadla v zapomnění, jak v tomto filmu můžeme, přesněji řečno nemůžeme vidět. Nějak jsem se do toho zamotal. Chci říci, že po velkou část filmu je vidět lautr hovno.

Důležitý poznatek: Jestliže se na nějaké planetě krade, dokazuje to, že tam existuje život.

Docela ucházející horor/thriller. Létající lidožravé potvory plus šílení sektáři není špatná kombinace. Dovedu si však představit i zábavnější apokalyptické dění, viz následující záznam snu. - - - Sen o Alici (v noci ze 4. na 5. července 2018) - - -     Demiurg odňal světu jeho soudržnost. Projevuje se to tak, že přírodní zákony už nejsou závazné, takže kdykoli se může stát cokoli. Svět však namísto nějaké spektakulární apokalypsy postihuje řada lokálních katastrof, jež průběžně snižují počet lidstva. Evropu momentálně decimuje sucho a záplavy. Sice skoro neprší, ale pod zemí a občas i ve vodovodních trubkách ještě pořád nějaká voda je. Ta se ale chová nevyzpytatelně a často zaplaví nějaké místo, i kdyby kvůli tomu musela téct do kopce. Nemine týden, aby nedošlo k nějakým utonutím. Je to nepříjemná situace, ale loňská invaze masožravých rostlin také nebyla nic moc.      Jdu po ulici a před kinem potkám Alici. Je to pořád stejné osmnáctileté poupátko, jako když jsem se s ní seznámil v galerii (...). Hovoříme o současné situaci. Alice pronese několik vybraných vulgarit na adresu světa a demiurga. Pak se zmíní o tom, že v jednom dámském časopise četla, že ženy by si jako prevenci proti zaplavení měly zasunout do vagíny mrkev. Zasměji se bizarnosti této pověry. Alice však zřejmě bere články v dámských časopisech vážně. Sdělí mi, že má tušení, že kino, kam má právě namířeno, by mohlo být zaplavené, a také hned provede doporučené preventivní opatření. Vyndá z kabelky čistě umytou mrkev, vyhrne si sukni, stáhne kalhotky a zasune si mrkev do vagíny. Potěší mě, že Alice pořád exhibuje stejně spontánně a přirozeně jako jiní lidé dýchají. Napadne mě, že možná díky osobám, jako je ona, drží náš notně již rozklížený svět stále ještě jakžtakž pohromadě.      Čtu na internetu, že kino bylo skutečně zaplavené. Potápěčům se však podařilo některé diváky zachránit a přeživší byli hospitalizováni v jedné pražské nemocnici. Jdu se tam podívat, abych zjistil, jestli Alici ta mrkev pomohla. Na chodbách je spousta přístrojů, kolem nichž obcházejí údržbáři v bílých pláštích, vlastně to asi budou lékaři. Pokouším se najít budíky, které jsou napojené na Alici, ale nedokážu se v tak složité technice vyznat. Najednou zahlédnu Alici oblečenou v nemocniční košili, jak jde po chodbě a pátravě se rozhlíží. Vypadá zdravě a dokonce je i nalíčená. „Slečno,“ zavolá na ni jeden lékař, „vy máte být v posteli.“ „Ale když já se tam sama nudím,“ opáčí Alice.

Sympaticky provokativní fiktivní dokument, který upozorňuje na sexuální menšinu, která se dosud nedočkala uznání. Možná se skrývá pod znamínkem + v příslušné zkratce. Film se bohužel nedotýká role zvířat v lidském sexuálním životě v plné šíři. Existují i různé sublimnější podoby tohoto fenoménu. Zoomimika (určitá praktika BDSM) zde byla zmíněna pouze okrajově, furíci (furries) nebo theriani nebyli zmíněni vůbec. Možná by tato témata vzhledem k jejich komplexnosti vyžadovala samostatné zpracování. Spirituální rozměr práce s atavismy (neboť o to tady v podstatě jde) zde aspoň v náznaku reflektuje krátký rozhovor s šamankou. Je to principiálně kontroverzní film. Jeho tvůrci si toho jistě byli vědomi a zajisté nepředpokládali, že divák shlédnuvší tento snímek nadšeně zvolá: „No to musím vyzkoušet taky!“ Není to film vybízející k praktikování nějaké úchylky (třeba vegetariánství); je to ojediněné a zajímavé filmové dílo, které může posloužit jako podnět k zamyšlení. Přikládám záznam tematicky koresponujícího snu. - - - Sen o seznamovacím zájezdu (10. května 2016 k ránu) - - -     Jsem na seznamovacím zájezdu. Stojím na terase a popíjím nějaký drink. Je horká letní noc a ve vzduchu je cítit moře. Zábava probíhá někde uvnitř objektu, v němž se nacházím.      Na terasu vyjde mladá slečna. Vidím, že se na dnešní večírek originálně oblékla. Má na sobě krátký top, lodičky – a jinak už nic. Krokem modelky přejde terasu, zadkem se opře o zábradlí a trochu se vykloní do prostoru, aby si užila osvěžujícího vánku od moře. Pochopitelně u toho musí být trochu rozkročená, aby nepřepadla ven. Protože bych si ji rád prohlédnul zblízka, přistoupím k ní a dám se s ní do řeči.      Téma se samo nabízí. V dnešních novinách vydávaných pro účastníky zájezdu jsem četl, že tato slečna se zde doposud neseznámila s žádným mužem ani ženou. Zeptám se jí, jak je možné, že se nechytá, když je pěkná a navíc umí tak nápaditě kombinovat oděvní prvky. Slečna řekne, že jsem asi nečetl její profil zveřejněný v prvním čísle novin. Byla odsouzená za zoofilii a nekrofilii. Vybavuje se mi, že na webu proskočila zpráva o tom, že nějaká mladá žena pronikala do výběhů a klecí zvířat chovaných v pražské ZOO a sexuálně zneužívala samčí exempláře. Ostatní návštěvníci tyto její akce hojně fotografovali a většinou se pak našel někdo, kdo o tom dodatečně vyrozuměl vedení zoologické zahrady. To podalo trestní oznámení na neznámou pachatelku. Ženu se po několika měsících podařilo dopadnout v medvědí kleci.      Ptám se, jaký rozsudek soud vynesl. Prý jí zakázal chodit do pražské zoologické zahrady a navštěvovat Egona Bondyho. I seznamovacího zájezdu se zúčastnila z rozhodnutí soudu, ale lidé vůči ní mají předsudky a straní se jí. Namítnu, že část rozsudku je dost absurdní, protože Bondy už umřel.      „Smrt je relativní pojem,“ usměje se slečna a poučí mě, že Bondy poté, co v Bratislavě zemřel, se přestěhoval do Prahy, kde dál žije a tvoří. Bydlí v jedné vilce poblíž zoologické zahrady v pražské čtvrti Troja. Slečna se rozhovoří o problematice smrti. Evidentně je znalkyní díla Emanuela Swedenborga. Mluví o tom, že českých překladů Swedenborgových spisů vyšlo víc, než se obvykle uvádí. Domnívám se, že má na mysli samizdatové strojopisné překlady, které se občas objevují v antikvariátech a nikdo neví, kolik jich vlastně je. Slečna vysvětluje, že nikoli: opravdu míní knižně publikované překlady, které vydal Immanuel Janeček. Na důkaz mi ukáže fotografii vyjetou na barevné počítačové tiskárně. Na snímku vidím přinejmenším pět českých vydání Swedenborgových knih, které u nás podle mého přesvědčení nikdy nevyšly. Všímám si díla Boží město. Je to docela tlustospis. Ani jsem nevěděl, že autor něco takového napsal. Že by Swedenborg také patřil k těm, co žijí a tvoří i po smrti?

Moc pěkný film o velmi decentním konci světa, psychologicky propracovaný a s výbornými dialogy. Norové prostě zabodovali. Pouze mi nebylo jasné, proč krevety v misce nebyly vyloupané z krunýřků. Krunýřek je nepoživatelný a hlavička s tykadly ani nožičky se také nejí; není na nich žádné maso. Jednou, když jsem žil ve Vídni, mi zavolala Hanýžka, manželka mého kamaráda Freda, oznámila mi, že ve výprodeji výhodně koupila kilo krevet a zeptala se mě, jestli nemám nějakou kuchařskou knihu, kde by byl předpis na jejich přípravu. „Samozřejmě, že mám,“ zajásal jsem, hrábl jsem do své knihovny a pílil jsem na návštěvu. Společnými silami jsme pak vařili krevety na kari. Láskyplně jsem vylupoval ráčky z krunýřků a liboval jsem si, že mám tak dobře vybavenou knihovnu. Fred zase poradil, jak ze strouhaného kokosu a mléka vyrobit v mixéru v receptu předepsané kokosové mléko. Když došlo na konzumaci, prohlásil Fred, že on tyto živočichy vlastně nejí. Zato Hanýžka se na večeři těšila. Nicméně jídlu jaksi nepřišla na chuť a po několika soustech odstrčila talíř. Také malý Filípek se nad pochoutkou ofrňoval. Z pokusných důvodů byl nabídnut kousek krevety i kočce, ale ta nad silně kořeněným pokrmem jen znechuceně prskla. Nebylo vyhnutí a já musel spořádat celou večeři sám. „Napíšu do Čech, že u vás krevety nežere už ani kočka,“ řekl jsem v žertu, protože jsem znal Fredovu rodinu i některé jeho přátele z Československa. „Jen se opovaž,“ vyděsili se Fred s Hanýžkou, neboť byli, jako všichni emigranti, v těžké situaci: na jedné straně musel člověk předstírat, že se mu daří dobře, neboť kvůli tomu přece utekl, na druhé straně se to ale nesmělo přepísknout, protože příbuzní a známí z Čech stále něco chtěli. Prostě jsem zamýšlel kamarády jen trochu pozlobit. – Dobrá hláška z filmu: „Ve Skandinávii by měli žít pouze černoši. Ti nemají problém s horkem.“