Adramelech

Nevěděl jsem, že v Japonsku mají chrám filmového boha, k němuž se chodí modlit filmoví amatéři, aby jim umožnil natočit dobrý film. Možná by tam mohli z Barrandova pořádat zájezdy pro naše břídily.

Krásně ujetý japonský film s hodně nataženou stopáží. Nemohu se ubránit dojmu, že to křesťanství Asiatům nějak nesvědčí. Kdyby se Japonci drželi šintoismu nebo buddhismu, udělali by líp.

Mně to připomnělo knihu Broučci od Jana Karafiáta. Tam nakonec také všichni pomřeli. Tady však aspoň jedna beruška přežila.

Kanibalismus, jak jej líčí film, neodpovídá tomu, co je známo z etnografie, ani tomu, co je známo z psychopatologie. Celé je to jen hloupá fikce. Přitom je z dějin kriminalistiky známo dost příběhů o skutečných kanibalech, které by se daly filmově zpracovat. Jedna hvězdička za herecké výkony. Připojuji záznam tematicky korespondujícího snu, který se mi zdál někdy v roce 2006. - - -     Spolu s dalšími českými turisty jsem přijel na jednodenní autobusový zájezd do Vídně. Na tržišti vidím stánek s produkty z lidského masa. Nabízejí tam párky, salámy, konzervy a spoustu dalšího zboží. Krásně to tam voní. Kupuji tři kousky levnější pečínky s kostí, protože chci tuto zvláštní pochoutku nabídnout i ostatním. Nikdo se však nemůže odhodlat k tomu, aby maso ochutnal. Také já zjišťuji, že nejsem schopen vložit sousto do úst, a z vůně, která se mi původně jevila příjemná, se mi najednou začíná zvedat žaludek. Poblíž vidím laserovou čtečku čárových kódů určenou pro veřejné použití, a tak si chci aspoň ověřit, jak je toto zboží deklarováno v elektronické databázi. Na displeji čtu: Lidské maso… Výrobek byl tepelně zpracován… Země původu… Cena (uvedená v EUR). Pak pohlédnu ke stánku a všimnu si názvu firmy – PIKNA G.m.b.H. – a pod ním čtu tento reklamní slogan: Kupujte naše produkty – Pomůžete čelit populační explozi v třetím světě.

Akční fantasy, jehož účinek je založený především na vizuálu a na bizarních nápadech tvůrců. Vlastní příběh je zde spíše okrajovou záležitostí a podle toho i vypadá. Sono už natočil mnohem lepší filmy, ale ani tento bych nehodnotil jako odpad. Kam bych potom zařadil četné škváry, které se dnes točí u nás?

Při sledování filmu Les lásky mě napadlo: Čím to je, že když Šion Sono natočí nějakou úchylnou erotickou scénu, tak je to výsostně estetický zážitek, zatímco když nějakou úchylnou erotickou scénu natočí David Lynch, tak je to nezáživné jak evangelická bohoslužba? Odpověď by mohly znát sudičky, které člověku udílejí mimo jiné i míru jeho uměleckého talentu. Vezměme si třeba hned jednu z prvních scén v tomto filmu: holky v dívčí škole nacvičují Shakespearovu hru Romeo a Julie. Obě hlavní role hrají děvčata. Mají na sobě školní uniformy. Dvě, které se příliš vžily do svých rolí, se pak za scénou pohybují ve spodním prádle. Vlastně se tam nic moc neděje, ale člověk přitom úplně zapomene nadávat na LGBT. Děj se dále rozvíjí a dostává se do oblastí, kde si Eros podává ruku s Thanatem. Mimochodem, nevím, proč Japonci tak tíhnou k sebevraždám; asi to mají zakódované v genech. Vzhledem k tomu, že příběh je zakotvený v realistickém prostředí, však působí psychologicky nevěrohodně a jeho závěr už vysloveně připomíná absurdní drama. I zde, jako v mnoha jiných filmech všemožných proveniencí, tedy záleží na divákovi, jestli přistoupí na hru filmových tvůrců či nikoli.

Film je krásně japonsky ujetý, ačkoli ze začátku se zdálo, že se tam nedozvím mnoho nového. Živou ještěrku v láhvi jsem už viděl (ale byla to jenom Lacerta viridis), nahou šikmoočku jsem už viděl (měla sice menší prsa než ta ve filmu, ale zato nebyla magor), slečnu na vodítku jsem už také vedl (který chlap by si tohle nevyzkoušel, zvláště když to tu holku baví?), ale záhy jsem musel uznat, že Šion Sono má mnohem divočejší imaginaci než já, a to v mnoha ohledech. Jak děj pokračuje, tkanivo reality se postupně začne trhat, kauzalita praská ve švech, čas odhaluje svoji relativní povahu a jednotlivé časové roviny se prolétají se stejným půvabem jako dvě líbající se děvčata. Není to tedy jen tak nějaký BDSM bizár, jak by se to z počátečních sekvencí filmu mohlo divákovi jevit. Charakterizoval bych toto filmové dílo jako surrealisticko-erotické drama s psychoanalyticko-feministickým přesahem. A občas je to dokonce romantické!

Technické nedostatky: rozklepaná kamera a dost často černá obrazovka. Děj: skoro půl filmu se tam jen kecá a nic se neděje, pak tam po domě chodí nějací klauni, pak dvě lesby běhají po lese a ječí, pak to nějak skončí. Tenhle druh filmů mi fakt nevyhovuje. Výstižné komentáře: nwx, brasek.

Trochu nevýrazný indický horor. Příběh teologicky ani okultně nedává smysl, ale film je přesto koukatelný. Nejlepší byla Šajtanova píseň zpívaná v hindustánštině. Nebo že by to byla angličtina? Naštěstí má ten film titulky.

Po všech stránkách spíše slabší film. Zaujal mě pouze design tarotových karet, které byly pro tento film speciálně vytvořené. Symbolicky zas až tak úplně neseděly, ale obrázky byly pěkně odporné. Na tarotových kartách, hlavně na velkých arkánech, se kromě figur nachází řada detailů, z nichž všechny mají symbolický význam. Většina nově vzniklých tarotových sad prodávaných v esoterických krámcích tyto detaily postrádá nebo jsou nahrazené různými nesmysly, protože jejich tvůrci tyto symboly neznají či nechápou a zřejmě je pokládají za nějaké ozdůbky, které je možné vypustit nebo libovolně přejinačit. Pak ovšem klesá schopnost karet působit při výkladu nebo při meditaci na lidské nevědomí. Motivy na kartách ve filmu byly rovněž osekané, ale docela inteligentně: pozitivní motivy byly bud vypuštěné nebo byly nahrazené motivy negativními. Pěkným příkladem je třinácté arkánum Smrt. Výtvarník, které tuto sadu navrhl, vtisknul kartám pěkně démonický šmrnc, viz třeba tvář karty Poustevník. Škoda, že jsou karty jedinou věcí, co mohu na tomto filmu pochválit.