novoten

Zase se staví vesmír a tentokrát tam, kde to vůbec není potřeba. Zamýšlené originální týmovce jsou od prvních minut podtrhávány nohy, protože do všech zásadnějších originů je dosazen někdo z Justice League, kterou v tu chvíli ani nikdo vidět nechce. Od nových postav to odvádí pozornost a v trailerech tolik proklamovaná jinakost je v tu ránu pryč. Ani písničkový soundtrack mě moc nevtáhne, protože s každým dalším oldschool flákem se nedokážu zbavit dojmu, že žánrově notně příbuzní Strážci galaxie se jen těžko dali vykrádat okatějším způsobem. Alespoň že orchestrální doprovod Stevena Priceho podporuje akci do závratných hodnot a dává zapomenout na to, že je při každé přestřelce tma, déšť nebo tma a déšť. Bohužel ta nejzásadnější, do finále pošetřená bitka je vynucená, co se týče motivací záporáků směšná a hlavně překvapivě trikově nezvládnutá. Právě u ní je nejvíc patrné to, jak je celá druhá půlka hláškami a činy naší Squad vyměklá, což vzhledem k jejich údajně totálně psychopatickým kořenům vůbec nedává smysl. Jedno velké pozitivní překvapení ale film skrývá, a to Harley Quinn, která je přesně tak dobrá, jak jsem si myslel, že v podání Margot Robbie nikdy být nemůže. Krade si každou scénu, sebestřelenější dialog prodává na samou hranu a s charismatickým Deadshotem jsou tak jediní, kteří by si zasloužili se do adaptací ještě někdy vrátit. Největším castingovým zklamáním pak zůstává Jared Leto. Ne snad že by se nesnažil, ale zatímco takový Ledger svého času v Temném rytíři dokázal vyděsit už jen tím, že se na plátně objevil, Leto si musí pomáhat prázdným přehráváním, makeupem nebo nejrůznějšími rekvizitami - a kvůli tomu je jen řvavou atrakcí, po které zbude pachuť promarněné šance. Ostatně jako po celém Oddílu, který sice občas přinese dobrou věc, ale bez výjimky ji pokaždé následují dvě špatné.

Pokračování, kterému jsem se bránil a dost dlouho si přál, aby nikdy nevzniklo, protože původní trilogie funguje jako dokonalý akčně-špionský diamant, který nemá cenu dál brousit. A jak už ukázal Odkaz, pokračovat odjinud není nejlepší nápad. Přesto jsme tady a podle očekávání v něčem, co Greengrassovy předchozí příspěvky připomíná tak moc, že se jedná snad až o citaci. Mýtus vidím v konkrétních scénách či zvratech, zápletka zase parafrázuje Ultimátum a než si do sebe všechny flashbacky a domněnky pořádně sednou, moc lehký pocit jsem neměl, obzvlášť když je jedním z cílů překvapivě mizerný Tommy Lee Jones. V Damonově buldočí tváři to ale pořád je a i když akce tentokrát už trochu vykračuje ze zaběhlých mezí a koketuje s (na dosavadní poměry) překvapivou nerealističností, fyzičnost a nekompromisnost mi pořád zvedá adrenalin tak strašně nahoru, že mi vydržel celou cestu z kina domů. V kombinaci s návratem Nicky, nečitelnou Heather a nenapodobitelnou atmosférou se sice opravdu jedná o zbytečné rozrývání dořešeného, ale osobní podzápletka nakonec účel plní na jedničku. 75%

Třetí série by hrdinům ze San Francisca slušela ještě o něco lépe a scéna dialogu v kavárně by rozhodně byla nejlepší epizodou vůbec, ale přesto to Andrew Haigh dokázal. Spojil vymodlené finále s téměř nepřebernou lavinou pravdivých vět a loučí se tak s celým seriálem snad až osudově. Po půldruhé hodince rozhovorů ze života se snad každý, koho někdy vztahy jen trochu potrápily, musí zamyslet nad tím, kam směřuje nebo kam by směřovat chtěl. Nebo nad tím, že ti, kteří se chovají tak trochu jako svině, schovávají někde hluboko nenávratně zlomené srdce. Nebo nad tím, že i když to myslíme dobře, může nás ten druhý vnímat (a často naprosto oprávněně) jako zbabělce. Nebo zkrátka jenom nad tím, že i když se stokrát spálíme, tak sami zůstat nechceme. Děkuju ti, Patricku. Těch životních lekcí a facek mi jen málokterá postava osvětlila tolik, jako se to povedlo tobě.

Z pozice neameričana, který Allenovu ještě nedávno nesehnatelnou raritu vidí hrozivých pětačtyřicet let po jejím vzniku, nemám šanci docenit všechny gagy, ale i když se politice většinou dost vyhýbám, pár tref do černého si Woody přeci jen připisuje. Ve chvíli, kdy začne vypravěč odříkávat životopis Harveyho Wallingera a začne tím, že otec zemřel při porodu, rozjíždí se kulomet hlášek, u kterého jsem slzel smíchy. Zbytek děje a pointování jednotlivých epizodek sice trochu hapruje a občas jen prošumí, ale za vidění stojí takováhle jednohubka každému, kdo rád znovuobjevuje Mistrovy kořeny.

1. série - 70% - Do tohohle spolku jsem šel naslepo, takže když na mě vykoukla velmi specifická a zajímavě uhnutá verze o rok staršího Coupling, radostně jsem zajásal. Radost mi navíc udělal Rory McCann, dlouhé roky předtím, než se z něj stal Sandor Ohař Clegane. Celý koncept ve svých zásadních momentech funguje dobře i přes účast mnou tuze neoblíbené Anne Dudek v pozici hlavní hrdinky Clare. Jenže každá skupinka má jedince, který tam zdánlivě nepasuje a pro mě se jím stal jednoznačně Barney. Snad za to může prapodivný projev Jamese Lanceho, ale kdykoli začal okouzlovat kteroukoli z přítomných dam, měl jsem chuť sledování okamžitě nechat. Je to škoda, protože Michelle Gomez dokazuje, že dramedy je pro ni ideální žánr a taková Bonnie Engstrom jako Dirka je krásný kus ženské, na kterou se dívá samo. 2. série - 50% - Když jsem Barneyho označil jako jasně nejhorší postavu, netušil jsem, co přijde. Jeho náhrada Lachlan je ten nejupocenější a nejubožejší slimák, který se kdy v libovolném britcomu plazil a fakt, že se v ději objevuje častěji než jeho bratr, je hlavním důvodem, proč druhá sezóna snad ani nemohla uspět. Celý koncept navíc působí na takhle malém počtu epizod až překvapivě unaveným dojmem a třeba linka, kdy Dirka a Fist řeší těhotenství prvně jmenované mě přiváděla svou hloupostí a přepálenou absurditou k čirému zoufalství. Spásným přírůstkem se nakonec stává Clareina sestra Jean, ale i ona si prožije svoji zoufale nechutnou scénu, protože její představa studie prostituce se ani jinak nazvat nedá. Na konci jsem bohužel dost smutný, protože toho potenciálu, kterého se během pár epizod zvládlo promrhat, je dost a nebýt brilantní Michelle Gomez, která si druhou sérii elegantně krade pro sebe, bylo by zle. Takhle jsem (i díky povedenému a naštěstí i překvapivě civilnímu finále) ještě relativně smířlivý.

1. série - 70% - Mark Schwahn se jedenáct let po stvoření svého životního díla, nesmrtelného One Tree Hill, rozhodl udělat si radost a natočit soap operu. Poctivý vztahový seriál už si vyzkoušel a devět let do něj dokázal sázet šokující zvraty, super hlášky i nepředvídatelné situace, tak proč se koneckonců nezkusit odvázat ze řetězu uvěřitelnosti a nedat nám přesně to v obalu nejluxusnějšího mýdla. Z The Royals se chvíli klube Gossip Girl, chvíli div ne Dynastie, ale snad pro svůj občas notně vykukující nadhled to překvapivě funguje. Neuškodí ani vážné linky (sbližování Liama a Ophelie dává alespoň matně vzpomenout na love story Nathana a Haley), šikovně poskládaný písničkový soundtrack a záměrně přehrávající Jake Maskall jako skrz na skrz prohnilý záporák Cyrus. Rozpolcený jsem ale v sympatiích k trojlístku hrdinů nejhlavnějších. Princezna Eleanor mě baví neustále, královna Helena mě alespoň zajímá, ovšem rozervaný princ Liam smutně často, snad kvůli nijakému projevu Williama Moseleyho, převážně nudí, protože takhle si kralevice zkrátka nepředstavuji. Stanice E! si vůbec pro některé hlavní postavy vybrala nezvyklé herecké volby a (tentokrát bohužel nezáměrně) přehrávající Oliver Milburn jako Ted nebo zpočátku neuvěřitelně toporný Tom Austen jako Jasper povážlivě ruší každou scénu, ve které se objeví. Návyk tam ale (jako u každé správně šťavnaté telenovely) je, takže mírně nadhodnocuji a s radostí čekám, kam se tahle šlechta nechá vyšroubovat. 2. série - 85% - Důvěra se vyplatila a Schwahn mě po letech chytá za srdce celou rukou. Princ Moseley navíc během pauzy očividně doplnil resty z kurzu herectví a hlavně díky tomu mu dokážu najednou fandit, nehledě na to, že mu to parádně šlape v geniální bromance s kamenně se tvářícím (a přesto konečně sympatickým) Jasperem. Tohle je vztahovka, na kterou se vyplatí se dívat, ať už se bere vážně nebo skrz ústa Elizabeth Hurley shazuje nejen celou královskou rodinu, ale i celý koncept. Jeden ze seriálů, kde mě ze srdce mrzí, jak malé množství diváků (nedejbože fanoušků) má a očividně vždy mít bude. 3. série - 70% - Změny kvality i nálady tentokrát téměř rychlostí světla. Úvodní čtveřice epizod je tím nejlepším, co jsem z eskapád rodu Henstridgů dosud viděl, dění v dílech následujících (boxerský zápas, Liamova dětinská umanutost i v nejzbytečnějších okamžicích) pak naopak tím nejhorším. Díky Cyrusovým grimasám a hláškám, dokonale vnadícímu finále a fandění vztahu Jaspera a Eleanor, kterému jsem po dlouhém odolávání nenávratně propadl i já, jsem v hodnocení pořád ještě smířlivý, ale některým veletočům bych se příště už pokud možno vyhnul. 4. série - 80% - Nemyslel jsem, že se Šlechta může odvázat ještě víc, ale je tomu tak. A hlavně je tomu tak v průzračně čisté Schwahnovině, kdy se klíčové zvraty klidně odehrají a odříkají jedinou scénou, zatímco banální až dětinské linky se natáhnou klidně na většinu sezóny (Robin Hood nebo ambasáda). Finální cliffhangery jsou jako obvykle prvotřídní a zjištění, že se odpovědí s největší pravděpodobností nedočkám, mi trhá srdce. Skandál kolem Marka Schwahna totiž způsobil jak jeho vyhazov od seriálu, tak skutečnost, že epizoda With Mirth in Funeral and With Dirge in Marriage je posledním, co jsme (nejen od něj) kdy viděli. Rád bych, kdyby se některá jiná stanice povznesla nad danou situaci, ale zároveň vím, že takhle nepěkný škraloup se bude sloupávat velmi těžko.

Romantiky o ztrátách blízkých a následném hledání čehokoli, co by nás v životě napevno upíchlo někam jinam, patří k mým nejoblíbenějším a Tumbledown, jako jeden z nejpoctivějších příslušníků tohoto subžánru z poslední doby, mi proto udělal obrovskou radost. Uzavřená Rebecca i nakažlivě entuziastický Sudeikis totiž patří k hercům, kterým ono nenápadné ublížení na duši věřím i v nejpomíjivějším pohledu. A Daniel Hart by to při troše štěstí mohl se svými náladovými soundtracky dotáhnout pořádně daleko.

Se značkou Cloverfield přichází zatraceně těžké břemeno. Původní Monstrum totiž dokázalo prvotřídně zkombinovat drama hlavních hrdinů s něčím velkým a děsivým, co se nacházelo neurčitě daleko a zároveň všude kolem. Shodně pojmenovaná ulice má k dispozici jako vždy uvěřitelnou Mary, v životní formě burácejícího Johna Goodmana a v první řadě otazník, co že se to schovává venku tentokrát. S hlavní devízou ale přichází i hlavní zádrhel, protože všichni tušíme, že v závěrečné třetině musí přijít něco nečekaného, což k dosavadnímu průběhu příliš nepasuje. Vzorec se tak povedlo zopakovat jen napůl, hlavně díky hercům a pořádné várce napětí, vycházejícího z těch nejobyčejnějších situací. Celek ale vypadá jako dva filmy sestříhané dohromady.

Exupéry tam je a kdo říká, že ne, ten ho nechce hledat. Malý princ tu na mě čekal celou dobu, jen v jiné formě. Předloha se dá přečíst za odpoledne třikrát tam a zpátky a pokaždé mi předá něco jiného, jinou náladu, jiný životní směr a náboj. Film tohle všechno bere jako svou součást, vedlejším postavám připisuje výraznější zásluhy a myšlenky, které máme tak rádi, zkouší rozbalit do snáze pochopitelného a dětem přístupného zážitku. Plakal jsem, smál jsem se, ale nežasl. Proto nakonec jen za čtyři hvězdy v nebeské dáli s tím, že nedovysvětlené, s jakkoli statečným a dobrým úmyslem, je někdy víc než poučení naservírované na stříbrném podnose.

Spoilery - - Soderberghovi z dlouhodobého hlediska moc nevěřím, ale filmu s pověstí majstrštyku, tím spíš s takhle našlapaným obsazením, jsem věřil rád. A spálil jsem se, i když to tak ze začátku nevypadalo. Ono vodění za nos (byť v tu chvíli pro diváka netušené) působilo propracovaně, důkladně a koneckonců i napínavě, protože dlouho není jasné, která řečená informace je důležitá. Jakmile se ale témata začala překrývat příliš a k odhalení point dopomáhaly hlavnímu hrdinovi akcie farmaceutických společností, věděl jsem, že je zle. Navíc se jako člověk, který se ve svojí profesi věnuje psychiatricky nemocným lidem, nemůžu zbavit dojmu, že právě jim Vedlejší účinky prokazují trestuhodnou medvědí službu. A stejně tak mi vadí i finální vyznění Burnsova scénáře, ve kterém to zkrátka a dobře ženské schytávají až nevěrohodně moc. V kombinaci s papírem šustícími dialogy v případě postavy Catherine Zeta-Jones, nešikovně paranoidními zvraty a katarzí, která zoufale nedoléhá, to se Stevenem už definitivně vzdávám.