sportovec

Nevšední dílo umělecké fikce přerůstá Zeffirellimu pod rukama z holdu mrtvé přítelkyni a obdivované velké umělkyni v obecnější zamyšlení nad mezemi etiky a tvořivosti v umění vůbec. Problém původnosti, imperativ autenticity, láskyplné okovy mravnosti. Aniž konkrétně pojmenoval cokoliv ze soukromí posledních dnů a měsíců umělčina života, otázka, kterou přesto na pozadí virtuálního úspěchu pokládá - děj se odehrává v době těsně předpočítačové, jež jižjiž dohlíží na první videa - je neméně palčivá. Zřejmě přitom zachytil jádro Callasové trýznivých úvah a výčitek svědomí z dobrovolně zmařeného zenitu jedinečné umělecké dráhy velké Řekyně. Fanny Ardantová tu své i tak výsostné herecké umění posouvá do ještě vyšších poloh; v mnoha ohledech se opravdu přepodstatňuje do podoby své velké předlohy a Mefisto Jeremyho Ironse, jemuž jde nepředstíraně i o zisk, i o skutečnou pomoc, není vůbec ďábelský natož pekelný. Zásadová mravnost sice nakonec vítězí, ale je to vítězství, z něhož slyšíme steny skutečné lítosti nad výraznou kvalitou, která má ke skutečnému podvodu nesporně velmi daleko. Mistrovsky natočené scény filmu ve filmu navíc přibližují a obnažují vnitřní svět klasické hudby, který většině současné populace zůstává vzdálen. Hold, který do sebe pojal tolik špičkových výkonů a vrcholné umělecké invence, je vším možným, jen ne jednorozměrovým stopováním mikrokosmu zhrzené divy. Je skutečným zamyšlením nad vznešeným všelidským ideálem, je projevem úcty lidskému géniu vůbec. Přesvědčuje nás tak, že osobnost i odkaz Callasové nejsou prázdnými množinami, ale nadčasovým činitelem, jehož se vyplatí přinejmenším poznat a znát.

Divácká pochoutka, kterou SVĚDEK nepochybně je, naznačuje, že skutečná detektivka může být také opravdovým dramatem. Skutečně dobrý policista, má-li na to ovšem ve skutečné vyšetřovatelské praxi čas, je i dobrým sociologem, psychologem, právníkem. A podle potřeby minimálně obeznámencem s řadou daších odborností. Francouzští detektivové jako Renierův komisař Moullin, Genestové komisařka Lescautová či Haninův Navarro takovými schopnostmi nadáni jsou. Zcela prost jich není ani Venturův stárnoucí inspektor Antoine Gallien, dělník policejní praxe, buldok, zakouslý do své profese, jež mu nahrazuje partnerku. Půdorys klasické detektivky se tu pod rukama rozrůstá do složité struktury a nadčasového dramatu. Samolibý notář Martinaud je až překvapivě zranitelný a jeho síla je v klíčových ohledech spíše siláctvím. Tragické manželství, jež neměl nikdy uzavřít, je pověstným kamenem, který ho hrozí stáhnout do doživotního vězení pro zdánlivě nevývratně prokázané dvě pedofilní vraždy. Svůdnost ženy, jak naznačuje neméně skvělá kreace Romy Schneiderové, nemusí vyústit vždy "jen" do koitu; může zmást a ovlivnit jak zkušeného policistu, tak náhle znejistělého notáře, jemuž jsou až fatálně upírána jeho základní lidská práva. Efektní závěr, nahodilost, vzorově plnící funkci pověstného divadelního principu deus ex machina, dokresluje silvestrovské selhání policie a takřka nulovou šanci jedince vydaného všanc mašinérii služby zvané stát. Že v celém filmu není hluchá ani vteřina, že všechny složky jsou v mimořádně vzácném souladu a skutečné sílivé synergii, není třeba dodávat. Stačí se dívat. Trnout, kochat, žasnout. Divácky žít.

Za daného stavu lze jen těžko určit, nakolik se jedná o skutečný příběh a nakolik o ryzí uměleckou fikci. Pominu-li hvězdné herecké obsazení, již od prvních záběrů je zřejmé, že efektnost a atraktivita poněkud vítězí nad věcností a psychologickým uchopením, po kterém podobné téma přímo volá. Kulisy zkrátka nad dějem vedou. A kvalita je tím citelně dotčena. Atraktivní postupně retarduje k povrchnímu, napínavé k nudnému, dramatické k šedému a neurčitému. Závěr, že není nadsázkou konstatace o ne zcela využité příležitosti, jíž námět nepochybně původně nabízel, je tu nabíledni. Škoda, dalo se vytěžit a dokázat mnohem více.

Ambiciózní fakticky koprodukční projekt se velkoryse vnímavým přístupem autorského týmu s úspěchem vyvaroval tradičních úskalí klišé výstupů hollywoodské továrny na sny. Americké je ztvárnění je v řadě míst dostatečně rusky přesvědčivé, velké studium svých rolí podstoupili všichni představitelé hlavních úloh, hlavně zpočátku je děj dynamický a zprvu i v souladu se skutečnými ruskými dějinami té doby. Od druhého dílu však fikce začíná převládat nad věcností a během posledních dvou dílů se tento rozštěp dále stupňuje. Klasickou ukázkou je vylíčení válek, které Petr Veliký vedl se Švédskem: oproti filmu uplyne ve skutečnosti mezi porážkou v bitvě u Narvy (1700) a zlomovou bitvou u Poltavy (1709) 9 let; carevičská Alexejova životní cesta se uzavírá r. 1719, zatímco vnuk Pjotr II. je narozen r. 1715 a druhá Petrova žena Jekatěrina I. vstupuje na trůn r. 1724. Scénář tu evidentně selhává podobně jako v případě Sofiina regentství (1682-1689, ve filmu však deset let). Umělecké kvality velkoryse pojatého PETRA VELIKÉHO nemizí ani po těchto zjevných pochybeních; celkový dojem a vyznění díla tím však nepochybně ovlivněny jsou.

Osmdesátá léta - léta nepochybně vrcholné umělecké zralosti již tehdy oprávněně proslulého manželského hereckého páru - dala Šafránkové a Abrhámovi hned dvě zajímaé herecké příležitosti. Sympatická pábitelská dvojice lidsky hledající nejen partnera, ale i sebe sama, si teprve na vcelku dobře simulované mezní situaci testovací poněkud potřeštěně pojaté dovolené uvědomuje nejen předpoklady pro manželský život, ale i rezervy, jichž si žádný z partnerů doposud nebyl vědom. Řetěz gagových příhod (doprava kůlu na vysoký horský vrchol, bezradné bloudění orientačního turisty s doprovodným triumfem v terénu bezradné partnerky, dobrodružná plavba po řece, rázovitý Svěrákův průvodčí) vede vyvolený pár k poznání a vzájemnému uznání protějškových kvalit. To, co je ve filmu nejcennější, humor mixovaný s věcnou vážností a shovívavým nadhledem, je ve SVATEBNÍ CESTĚ zastoupeno měrou vrchovatou. A s tím i poznání, že věci partnerské a manželské mohou být lidsky teplé a humorně povzbudivé. Když tehdy, tak proč také ne dnes?

Ve své době - před 20 lety - byl tento seriál spolu s paralelně vydanou Zikmundovou a Hanzelkovou zprávou o skutečném stavu sovětskoruské společnosti průrazným činem. I když se obecně po dlouhá desetiletí vědělo, že propaganda o SSSR a sovětská skutečnost jsou dvě vzájemně odcizené společnosti, úspěšný průnik autorů do nejtajemnějších třináctých komnat režimu byl přesto otevíráním oken do nové doby. Kdokoliv zhlédl byť jednu epizodu tohoto průlomového seriálu, neubránil se dojetí a obdivu. Ano, i v těchto hrozných - po rusku mračných - dobách neumírala naděje, nerezignovala občanská společnost, nevyhasl zájem o věci veřejné. Toto povzbudivé poselství nevšedního dokumentárního díla jakoby však v naší veřejnosti zanikalo. Ke škodě věci. Neboť také Stará Rus byla a zůstává vedoucí a současně také Integrující silou-oázou evropského i světového lidstva. A volnou součástí našeho poloostrovního kontinentu, jehož jsme všichni společnými obyvateli. z

I disidentské hnutí má svou potřebu jednorozměrné - chcete-li agitační - polohy. Snaha obhájit židovství v jeho základních idejích s ohledem na holokaust je i v tomto případě základní pohnutkou autorského záměru. Realistické záběry antisemistické polské scény naší současnosti jsou svou syrovostí asi nejsilnějšími scénámi ZÁZRAKU. Pohnutky a širší souvislosti myšlenkového převratu, druhý základ autorského záměru, však postupně ve filmu převáží a poskytnou mu onen již zmiňovaný agitační ráz. Smysl, význam i vyznění poněkud divadelně zaměřené režie tak ztrácejí na účinku a ZÁZRAK jako film na přesvědčivosti.

Problémem tohoto druhu výpravných historických filmů je právě jejich snaha postihnout dobu, ke které se vztahují. Jméno velkého britského a evropského panovníka, filozofa na trůně, který na dlouhou dobu zastavil vikingský příval a vybudoval první historickou podobu moderní anglické státnosti, současně však i intelektuála, který dokázal prolomit unifomizující latinskořecký ráz komunikace a jako snad vůbec v dějinách moderní Evropy na konci tzv. temných století první tvořit v domácím jazyce, si takový přístup podle mého nejhlubšího přesvědčení zaslouží. Je na divákovi a jeho svobodném rozhodnutí, nakolik je či není ochoten na 2 hodiny filmu nastudovat potřebné údaje a souvislosti, bez jejichž osvojení se i dílo tak zdařilé mění v úmornou, nudou sžírající podívanou. Jinak ale společné evropské společné kořeny poznávat nelze, resp. jejich alternativou je úmorné odborné studium, vyžadující desítky a stovky hodin, fakticky násobky již zmíněného "filmového" času. Problémem tohoto druhu výoravných historických - a nejen historických - filmů je tedy míra naší ochoty a příipravenosti se vzdělávat či a rozvíjet anebo naopak stagnovat v sytě sebestředné, ale také dosti bahnité, jen zdánlivě idylické bezproblémovosti.

Jedna z nejosobitějších a nejpůvodnějších českých kapel s úspěchem navazuje na odkaz Osvobozeného divadla a Semaforu Šlitrova a Suchého. Platí to pro kvalitu textů i hudby právě tak jako pro jejich úctu k mateřštině, kromobyčejnou tvořivost, jež až s chlapeckou jásavostí užívá radost ze hry, potěšení z místy až lehce dětinských nápadů, i hlubinně skrytou úctu k základním mravním hodnotám a odkazu národa a jeho avantgard. Skutečnost, že to všechno se děje v rámci jakéhosi odskoku od profesionálních aktivit každého z bratří, je až fascinující. Snad právě proto nejsou vyčichlí, snad právě proto vždy mají čím oslovit, snad právě proto si mohou vybírat s takovým vkusem mezi opravdu špičkovými hosty. Jspu přitom ovlivněni i současností (JÁ NA TOM DĚLÁM). Špička zkrátka zůstává špičkou. (Ví-li, že špičkou chce opravdu být, že na to má, a má-li odvahu jít cestami, jimž není nic vzdálenější než okamžitý krátkodechý konjukturální úspěch.)

Látka - dramatizace velkého ruského autora jasnozřivě předjímajícího dramata krvavé minulého století, jež muselo opakovaně podstoupit evropské i světové lidstvo, - je režisérem Schormem uchopeno s nevídanou suverenitou a bravurou. Kdo zná jevišťátko Činoherního klubu, nevychází z údivu. Vejde se na něj totiž možné i nemožné. Suverenita představitelů mužských postav nepřekvapí; jsou to lidé, kteří tehdy byli osou souboru a jejich proslulost i prostřednictvím filmové a televizní tvorby byla enormní. Spíše bych proto upozornil na představitelky ženských postav: Janu Preissovou, která se tehdy z naivek právě v tomto představení s úspěchem přehrála do věkově zralejšího reportoáru, a snad ještě více opomíjenou dnes zesnulou Libuši Geprtovou; její výkon v roli zdánlivě uměřené a odtažité Káti je snad ještě o poznání zralejší a propracovanější. Tento Dostojevskij do PEREL ČESKÉHO DIVADLA zkrátka patří plným právem.