sportovec

Pokrok je někdy, jak plyne z tohoto seriálu, plazivější a křivolačtější, než by si ti, kdo jsou tak či onak odkojeni optimismem šedesátých let minulého století, přáli. Mimoto se však zdá, že té střídmosti a na druhou stranu obtížné invence je tu až příliš. K neprospěchu díla i jeho diváka.

Poetický i surrealistický svět Nezvalovy předlohy byl - dá se říci beze zbytku - převeden do unikátního filmového tvaru. Kouzlo i děsy dívčího dospívání s řadou až barokizujících reliktů je tu zpodobeno ve světě, který se pohybuje na rozhraní bizarní skutečnosti a snu. Kostýmní fantazie Krumbachové jsou básněmi v textíliích i v prostoru. Oč je VALÉRIE zdařilejší, o to je však i výlučnější. Vlna souznění mezi divákem a autorem či autorským týmem, na kterou se musí spolehnout i sebevětší osobnost každého uměleckého žánru, nejen hraného filmu, jde-li jí o skutečný úspěch, je tu napnuta do krajnosti. Ticho a jen pozvolna uplývající čas, typické jak pro literární předlohu, tak pro dobu, do níž je děj filmu ponořen, tuto tětivu nemohou dále nenapínat. Divák naší doby zvyklý na to, že tvůrci jdou maximálně v ústrety jeho klipovému vnímání světa, bude nevyhnutelně zklamán nebo - v lepším případě - rozkolísán. Divák, pro kterého je nacházení společných můstků s autorem druhou přirozeností, bude naopak - dříve či později - okouzlen. Měrou a intenzitou, která z československé filmové vlny šedesátých let učinila nadčasovou světovou kulturní událost.

Zdá se, že ve Vašíčkově osobnosti nalezlo Česko svého přesvědčivého dědice Ludvíka Součka. Vyváženost a uměřenost jeho pohledů se na to alespoň doposud zdá ukazovat.

Svět severských pohádek - i těch umělých - je ve srovnání s těmi našimi poněkud přímočařejší a a jednobarevnější. Rozmanitost tohoto druhu je, zdá se, rozmanitostí bílých nocí a krátkých dnů, které jsou pro skandinávské země tak charakteristické. Drsné přírodě odpovídají i drsné charaktery. Zhruba tak lze popsat zdánlivě jednoduchý děj příběhu strádajícího chlapce, který posléze nachází ú těchu u svého nadpřirozeného královského otce. Jednoduchost charakterů hlavních postav je za těchto okolností nabíledni. Poetická atmosféra, zřejmě vliv ženské spisovatelské ruky Lindgrenové, však nemizí ani za těchto okolností a pohádka stále zůstává pohádkou. Chápeme-li pohádkový děj jako metaforu vývoje chlapcovy povahy a sebedůvěry, porozumíme Miovi bezpochyby ještě více. Ve spojení s dobrými triky - filmové řemeslo se bude vyvíjet i nadále a jakékoli hodnocení této části tohoto řemesla bude za těchto okolností vždy nutně na písku - tak vznikla působivá ne fantazy (fantastika), ale - opakuji - skutečná silná pohádka, srozumitelná a působivá jak pro děti, tak pro dospělé i daleko mimo svou mateřskou zemi. Netypická koprodukce, stojící v jejím pozadí, byla protentokrát mimořádně úspěšnou.

Polský režisér ve francouzském převleku - jakoby inspirován o něco staršími obdobnými Wajdovými snahami - podává dokonalou anamnézu konzumismu v jeho čisté podobě. Cit, který by mohl být a snad by i byl hluboký a čistý, je od počátku deformován podivnými nálezky na obou stranách - velký programátor, odsouzený k smrti a odmítající vzít tuto skutečnost na vědomí, proti němuž stojí podivná dívčí prolnulina tanečnice a média, o níž je jisté jen to, že pro své mládí a nezkušenost je více řízena a následně deformována, takřka zbavena schopnosti prožívat po svém svůj vlastní život. Následky na sebe nedají čekat. To, co by za normálních okolností vedlo k rychlému rozpadu vztahu, tady paradoxně působí jako jeho velmi problematický a také nanejvýš dočasný tmel. V řadě scén, které se pohybují na hranicích normální psychiky, se postupně formuje tragický závěr, do nějž tato oboustranně věrně i virtuálně prožívaná láska nemůže nevyústit. Působivá forma, do níž toto ponuré téma režisér oblékl, je ozvláštňována mimořádnými výkony obou protagonistů - jak Jacquese Dutronca, tak zejména Sophie Marceauové.

Včeníme-li do svého vnímání tohoto díla skutečnost, že patří do nejstarší vrstvy zvukových filmů, do doby, jež z pohledu současníků byla stejně přelomová jako současný průnik 3D technologie, kdy bylo nutné zcela "přeorat" postupy, zaběhané z éry němého filmu, vyniknou přednosti tohoto díla. Základ knihy, náležející do tzv. generace "mladých rozhněvaných mužů", tu byl zachován. Poměrně slušně je eliminován i sklon k nadměrnému sentimentování, který byl pro tuto dobu světové kinematografie příznačný. Remasterizace filmu je zjevně nad možnosti LEVNÝCH KNIH; proto bych se jich v tomto ohledu rád zastal. Naopak je nutno vyzvednout skutečnost, že film byl zpřístupněn alespoň v této formě a tím i zachráněn pro budoucnost (o kvalitě látky-matérie původního filmového záznamu si není možné činit nadměrné iluze.)

Trnka skvěle zachycuje z pohledu optimistických šedesátých let v duchu čapkovského dystopismu i stíny jednostranného dobového technického optimismu, v němž se ke slovu stále ještě hlásilo pozitivistické 19. století. Osobitost trnkovské poetiky může vyvolávat i velmi protichůdné reakce; co je a zůstává nesporným, je však skutečnost, že kvalitou zpracování i myšlenkovou průrazností tato spoluzakladatelská osobnost českého (československého) animovaného filmu i zde dosahuje průlomové kvality. Divácký a historický pohled se ne vždy mohou souhlasně prolnout; na druhou stranu se mohou stát východiskem pro formulování přesnějších a hlubších soudů a závěrů, jichž se v dohledné budoucnosti také můžeme dočkat.

Vcelku prostý námět je oblečen do mimořádně invenčního a působivého roucha jak výtvarného pojetí tématu i hlavních figur. Výsledkem je mimořádně silný dojem, který je ještě násoben rafinovanými gradacemi děje, v nichž se místy uplatňuje i náš specifický humor, řadou Anglosasů označovaný za "zvlášť černý". Tísnivé podobenství krysaře v Bartově pojetí tak získává celou řadu podnětných objevných nových pohledů. KRYSAŘ je nesporně dalším úspěchem české školy animovaného filmu, jak postupně vznikala a rozvíjela se od čtyřicátých let minulého století.

Zfilmování někdy takřka nezfilmovatelných literárních předloh předními osobnostmi československé filmové vny šedesátých let je přehlídkou její síly a možností, které tehdy stále byly více potencialitou než skutečností. Zobrazení motocyklových závodů v první z nich je mimořádně zdařilé; mimo vlastní tragédii se Menzelovi podařilo podat i přesný obraz nálad nejen diváctva, ale přesahově i veřejnosti té doby. Trestí pábitelství je Schormův příspěvek. Němcovy "scény z předpeklí" konce života jakoby předjímaly zralá Hrabalova díla (HARLEKÝNOVY MILIÓNY). Prakticky vše o pohostinství komunistické doby šedesátých let zachycuje Věra Chytilová. Relativně nejméně přesvědčivý je Jaromil Jireš. Celek PERLIČEK je možné hodnotit jako experiment jak výsledného tvaru, tak jeho jednotlivých stavebních kamenů-filmových povídek. Jako experiment s mnohoznačnými výsledky a následnými až protichůdnými interpretacemi.

Osudová - Američany nikdy formálně nevyhlášená - americko-vietnamská válka, která před 35 lety skončila těžkou americkou porážkou, konfrontuje dva světy: demokracii francovské "Nové Atlantidy" a z užšího evropského pohledu prastarou vietnamskou civilizaci, jež ve svých východiscích pamatuje ještě antický císařský Řím. Modelová situace - zešílevši či zbezradněvši americký důstojník, škodící záměrům amerických okupantů, který se utekl do hloubky vietnamské džungle, a jeho zvlášť utajené stíhání dává nahlédnout nejen do nejrůznějších tváří války, ale relativizuje mnohé z toho, co jsme zvyklí shrnovat pod téma lidských práv. Obrovská freska, která se zdarem vymyká filnově technokratickým dnahám naší doby, nás vystavuje zrcadlu. (Zásluhy scénáře, coppolovské režie i kamery jsou v tomto ohledu neoddiskutovatelné, protože daly vzniknout skutečně hlubokému dílu.) To, co v něm prostřednictvím filmu vidíme, je pramálo lichotivé a nejčastěji zrůdně zločinné. Vědomí, že tzv. euroatlantická civilizace již delší dobu je jen velmi problematickým středem světa, je asi tím postřehem, který bychom si z APOKALYPSY měli trvale odnést. Věřme, že podobně budou v této choulostivé věci smýšlet i naši potomci. V zájmu svém i v zájmu všech lidí dobré vůle na této modré planetě.