sportovec

Aniž bych chtěl PAVILÓN přeceňovat, přece jen bych si dovolil se tohoto filmu zastat. Pearl S. Bucková netvořila je z vlastní sladkobolné virtuální reality, ale také - a především - ze způsobu, jakým byla našimi předky láska vyznávána a skutečně prožívána. Prolnutí dvou odlišných civilizací je zdařilé, ve filmu přesvědčivě zachycené a psychologické propracování má i postupně propukající láska Evropana a Číňanky. Wu má velmi daleko do tuctové čínské ženy; lze ji považovat za symbol sunjatsenovské probudilosti (vůbec otcem moderní Číny je vedle a přes Maa právě tento muž, jehož trvalým odkazem zůstává a zůstane tchaiwanská Čína). Způsob, jakým cit prolamoval korzet konvenční morálky v generacích našich předků, býval právě takový. Podceňovat nemůžeme ani Evropanovo celibátní kněžství, tvořící další významnou bariéru brzdící propuknutí citu. Ano, idylizující prvky ve filmu jsou a popírat je by nemělo smysl. Závěr PAVILONU jimi přímo hýří (rok 1941 je spolu s následujícím 1942 vyvrcholením japonské agrese nejen v Číně, ale i v celé východní Ázii; vlastní válka v Číně ovšem začíná již v roce 1937). Ale - mám-li si vybrat mezi akční a idylizující tendenčností, rád a z přesvědčení volím tu druhou. Stejně jako kdysi Dumas či Karl May nebo Verne. Ušlechtilosti a slušnosti není totiž v životě i v pohádce nikdy dost.

Není to nic jiného než manufaktura. Ale manufaktura před úpadkem. Jako většina této takétvorby.

Zjevně se budu lišit v názoru od dosavadních komentátorů. Divadlo, odkázané na diváckou podporu, stále prosperuje (pochopitelně v mezích možností) a děti o něm vědí. Dokonce natolik, že stojí za natočení 12 nápaditých večerníčkových epizod daných měsíci kalendářního roku. Nelze nepodotknout, že to, co se jeví jako vyprahnutí díla a projektu, je ve skutečnosti zdařilým, dětskou obraznost nezraňujícím postižením polistopadové doby. Nemá smysl jít v rámci tohoto komentáře do hloubky jednotlivých epizod; je však i tak zřejmé pro každého diváka tohoto DVD, že toto úsilí o aktualizaci letitých postav tvoří přímo i nepřímo základní rámec tohoto zbujnělého, emancipovaného Hurvínka, jemuž tak zdařile sekunduje Mánička. Zdařilé zkrátka nemusí vždy prvoplánově chutnat. I takové může být tzv. "vysoké" umění.

Klasické dílo americké drsné školy (film noire) může zapůsobit jako velmi rozporuplné. Nicméně solidní scénář s tehdy používanou metodou dvojí pointy, která vychází vstříc hollywoodskému imperativu happy endu, provázený namnoze výtečnými hereckými výkony a důkladnou režií, naznačují, že máme co do činění s dílem, jež v řadě ohledů převyšuje nejen dobovou úroveň, ale zejména ve válečné době mohlo vyvolat svou nekonvenčností v méně probudilých částech USA i poměrný rozruch. Precízní řemeslo a výborné dialogy mohou mnohé z této atmosféry přenést také do dnešní doby. Právem.

Filipovský se tu překonává, dá se říci, že tu tvoří další tvůrčí rozměr herecké interpretační předčitatelské (namlouvací)češtiny. Zejména v tomto ohledu - vedle skvělého dabérství - zůstane ještě dlouho nepřekonán a nepřekonatelný. Zaslouží si největší úctu.

Tato pohádka není mimořádná jen tím, že ji báječně - na úrovni Filipovského či "kerkonošské" Neumannově - namluvil Zdeněk Svěrák, ale zejména zaslouží mimořádné ocenění asociativní aliterace kolm slov čertovský-roh-paroh. Humor, který je v tomto případě ryze a výhradně svěrákovský, to je mimořádnéí překvapení jaksi namluvené "navrch". Překvapení zvlášť milé.

I tahle skvostná pohádk je součástí nápaditého kompletu POHÁDKY PRO DOSPĚLÉ, který připravily Levné knihy. Zasloužil by si samostatné hodnocení jako almanach trezorových pohádek pro dospělé.

Vtipné, nápadité, skvěle provedené. Ta narážka na ukřičené ženství, jež zbourá přátelství mezi pavoučkem a spisovatelem, vyznívá stejně smutně jako Karafiátovi BROUČCI. Na druhou stranu je pravda, že v tom konci je cítit i jistý, byť velmi hořký úsměv. I pavouk má jen jeden život. Zvláště pavouk přátelský.

Prolínání neurčité hranice snu a skutečnosti, vědomí a touhy i zoufalství, lidský osud, který je nesnadný svým údělem, ale bohatý vnitřním životem. Zhruba tak a po dodatečném doplnění o hranici lehkého a "vážného" žánru lze popsat jemný humor i nostalgii tohoto díla jednoho z nejhravějších a nejnápaditějších amerických tvůrců Woody Allena. Nápad s prolínáním snového filmového a drsného amerického světa velké krize třicátých let promítnutý do osudů truchlivého manželství na periférii v zásadě zaměnitelného amerického velkoměsta odhaluje nejen velký herecký potenciál Miy Farrowové, ale také dobře zvládnutou dvojroli Jeffa Danielse. Odhalení prázdnoty většiny hollywoodské produkce i mělkosti tzv. hvězd již v počátcích existence této továrny na sny se rozumí jakoby samy sebou. Stejně tak jako vydařená konfrontace mělkosti filmových postav té doby a jejich náhle objevované vědoucnosti s okoralostí tzv. reálného světa jen dokresluje zdařilost a v mnohém i mimořádnost tohoto díla. Tato "scifi bez scifi" nabízí mnohé z toho, co přispívá k tomu, že filmy tohoto druhu zůstávají trvaleji v divákově paměti.

Stát a státnickost zažívají v tomto pozoruhodném díle svou velkou ne rehabilitaci, ale přímo renesanci. Pro českého diváka běží o fascinující anglický vnitřní sebepohled do klíčového období novodobých dějin světové ostrovní demokracie. Jistě lze zaznamenat moment sice nepřímého, ale o to zřetelnějšího odsouzení mnichovského sebezhanobení britské politiky (pojetí Churchillovy role jako dějinného velikána, hořkost Baldwinovy demise, pohled na Hitlera a a nacismus, okrajové odbytí Chamberlainovy postavy). Skvělý scénář Davida Seidlera prozrazující hned celý seriál konzultací s historiky, se projevuje mj. v tom, jak za strohou konzervativní maskou britské monarchie, v níž zbývá mnohé z Alžběty I. Veliké i tragického Jiřího III. z hannoverské-windsorské dynastie, najednou prosvítá člověk, lidská tragédie, která by se za určitých okolností mohla stát pohromou celé velké země, nad jejímž impériem tehdy ještě zdaleka slunce nezapadalo, a s ní i celého světa. Hooperova režie prostor, který skýtá Seidlerův scénář, bezezbytku využívá. Kompozice-pojetí děje-řeky tady nachází své další nenapadnutelné zdůvodnění. Příběh života našich hrdinů je současně osou námětu i fascinujícího diváckého zážitku. Z tohoto základu mohou jen vyniknout skvělé historické výkony nejen ústředního tria, jež zabírá většinu naší pozornosti, tj. Colina Firthe, Geoffreye Rushe i zrale půvabné Heleny Bonham-Carterové, ale i těch ostatních, např. Michaela Gambona (Jiří V., otec našeho hrdiny), Dereka Jacobiho (canterburský arcibiskup Cosmo Lang), Anthony Andrewse (premiér Stanley Baldwin), pojetím své úlohy mimořádně zajímavého Timothy Spalla (pozdější premiér Winston Churchill, ve filmu posléze lord admirality) a v neposlední řadě Jennifer Ehlové (Loquova žena Myrtle). Šťavnaté dialogy, kdysi koření, dnes endemitní přísada současné kinematografie hraného filmu, demonstrují ve vyprahlém postmoderním světě přednosti zdvořilosti, slušnosti a toho, co také naši prvorepublikoví předkové nazývali vychováním a dobrými způsoby. I vulgarismy užívané cum grano salis, jsou v tomto sluncem kulturnosti a uhlazenosti prozářeném světě démanty skutečné salónnosti. Českému divákovi se nemůže nevybavit srovnání s mistrem českého historického velkofilmu, nedávným stotníkem Otakarem Vávrou, zejména jeho monumentálními DNY ZRADY. I tento dvojdílný film, pojatý jako umělecký dokument, přes limity doby a země (finance, cenzura, v některých ohledech nedostatečná nabídka české Thálie vedle několika dalších) v srovnání, jež se nemůže nevnutit, čestně obstojí. Postava Edvarda Beneše, našeho světového státníka tragické velikosti, během druhé světové války tak blízkému jak svému příteli Churchillovi, tak královské rodině Jiřího VI. a jeho rodině prostřednictvím mj. Jana Masaryka, je také pojítkem, které může za určitých okolností usnadnit cestu k pochopení jak děje ŘEČI, tak našich novodobých dějin první poloviny minulého století. V tomto okamžiku, po proslovení a vyjádření některých nosných prvků tohoto skvostu ostrovní kinematografie hraného filmu, lze naše společné rozjímání a uvažování uzavřít s přáním mnoha skvělých diváckých zážitků. Zážitků, které v naší paměti i citu určitě hned tak nevyhasnou.