major.warren

RECENZE: Francouzskou depeší Liberty, Kansas Evening Sun poetika Wese Andersona vrcholí. Půvabně a nevtíravě - Českokrumlovský deník Na každý nový film Wese Andersona se vždy upřímně těším. Žádný jiný tvůrce totiž nedokáže spojit dohromady tolik výjimečných herců, stylové hravosti a černého humoru, a hlavně tolik nápadů. Jeho novinka "Francouzská depeše" je film pro radost. Předně je ovšem z radosti dělaný. Anderson tentokrát vzdává poctu nejen filmařské profesi (konkrétně francouzské kinematografii), ale především sám sobě. A to tak, že si sám ze sebe dělá legraci. A proto "Francouzská depeše," nejvíce "andersonovský" film Wese Andersona tak krásně funguje. V podobě tří příběhů - reportáží film vypráví o redakci fiktivního francouzského deníku, kde je šéfredaktorem úchvatný Bill Murray, v jehož službách píše tým ostřílených profesionálů složený z Tildy Swinton, Frances McDormand, Jeffreyho Wrighta a Owena Wilsona. Každá jednotlivá reportáž má své specifické rysy. Jednoznačně nejkouzelnější podívanou přináší příběh první s Beniciem Del Torem, Léou Seydoux a Adrienem Brodym. Příběh druhý ("Revize manifestu") zase nechává vzpomenout na dobu let šedesátých, kdy se na prahu celospolečenských změn rádo demonstrovalo, a ještě raději utíkalo, a kdy symbolika jedné jediné postavy (Timothée Chalameta), podepřena hudbou Ennia Morriconeho, zkrátka nemůže nevyvolat potlesk davu. Třetí příběh je pak příjemným zakončením této Andersonovy filmové ódy na práci novinářů. Zápletka mísí únos syna policejního komisaře s postavou policejního šéfkuchaře. I zde Anderson naplno projeví svůj nemalý cit pro hravost, když mezi střihy z barevného do černobílého formátu vloží jedinečné animované okénko. Režisér experimentuje více než obvykle; se stylem i obsahem. Opakuje se, ale zároveň každý prvek své osobité poetiky chytře povyšuje, což je umění, které mnoho filmařů postrádá. Francouzská depeše Liberty, Kansas Evening Sun není celkově až tak dokonalá jako Grandhotel Budapešť, kde Anderson pro změnu složil poctu profesi hoteliérské, a který nejspíš navždy zůstane z hlediska jeho tvorby mému srdci nejbližší, ale i tak stojí rozhodně za to vyhledat kinosál, kde "Francouzskou depeši" hrají. Po dlouhé době tu máme film, který je chytrý stejně jako zábavný. A to je opravdu vzácnost. 75%. Na první pokus čtyři hvězdičky, ale sázím, že po dalším zhlédnutí si klidně tu jednu přidám.

RECENZE: Dunu tvoří pásmo obrazů. Nádherných, leč dlouhých - Českokrumlovský deník Kultovní román Franka Herberta se dočkal filmové adaptace už v 80. letech, kdy jej na plátno převedl legendární režisér David Lynch (Sloní muž, Lost Highway). Při finálním sestřihu však neměl poslední slovo a film byl tak přetvořen k obrazu producentů. V době uvedení komerčně propadl a neuspokojil ani zaryté fanoušky Herbertovy předlohy. “Všeobecně nenáviděná” verze se dočkala po více jak 35 letech své nástupkyně. Natočil ji Denis Villeneuve, jeden z nejoblíbenějších tvůrců současnosti (Sicario, Blade Runner 2049), a sází na pokračování. První část vstoupila nyní i do našich kin. Výsledek? Obrazově nesmírně atraktivní dílo, které vyniká nápaditým stylem i specifickou atmosférou; byť až příliš hutnou a jednotvárnou na dvě a půl hodiny podívané; postrádá však jakoukoliv výraznější práci s postavami a více než dějově nabitý film připomíná opojné pásmo nádherných obrazů. Villeneuve v sobě nezapře ostříleného filmaře, ať už sledujeme jeho práci se zvukem, kamerou či hudbou Hanse Zimmera, jež jako vždy utváří emoční královnu celého filmu. Co mi vadí, je místy přepálená stopáž a zejména tempo. Nová Duna se značně vleče a prospělo by jí zkrácení minimálně o úvodní půl hodinku. Obsahově ne každému sedne; těžko říct, jak ji ocení samozvaní znalci předlohy. Kdo čeká akční epos ala Star Wars, bude zklamán. Kdo naopak přijme duchovní a esteticky přitažlivou podívanou, může si hodnocení vytáhnout o dvě známky výše. Není zdaleka dokonalá, ale i tak je Duna jednoznačně pozoruhodný film, jenž si zaslouží divácký zájem. Vidět ji jinde než v kině nemá smysl. Na druhou část se upřímně těším. 65%

RECENZE: Quo vadis, Aida? je film, po kterém se těžko dýchá. Srebrenica ožívá - Českokrumlovský deník Masakr ve Srebrenici, který v roce 1995 spáchali na civilním obyvatelstvu Bosny a Hercegoviny vojenské jednotky Republiky srbské pod velením generála Mladiće, otřásl ve své době nejen Evropou a dodnes, více jak 25 let poté, se s ním Bosňáci nedokázali zcela vyrovnat. O to větší díky patří těm, kteří se zasloužili o filmové zpracování této citlivé látky; nejvíce pak režisérce Jasmile Žbanić, jež k tématu přistoupila s náležitou úctou i tvůrčí naléhavostí. Výsledkem je film neobyčejně silný. Chvílemi možná sklouzává k emočnímu vydírání, jinde ovšem útočí tak přirozeně až divákovi naskočí husí kůže. A to doslova, jelikož film sám nevynechá vůbec nic. Režisérka s dokumentární věrností přesně zachycuje několik málo dní před masakrem. Vše nazírá očima tlumočnice Aidy, pracující na holandské základně OSN. Aida je původní profesí učitelka, stejně jako její manžel, ředitel místní školy. Mají dva syny a nic nenasvědčuje tomu, že by se jejich budoucnost měla ze dne na den sesypat k zemi. V okolí nicméně zuří válka a osud pomalu, ale jistě začíná rozdávat nemilosrdné karty. Quo vadis, Aida? je skvěle vystavěno a filmařsky se rovněž pohybuje na značně vysoké profesní úrovni. Ve finále pak nerozhoduje ani tak moc o čem, nýbrž jak vypráví. Význačná je zejména práce s atmosférou, která by se dala označit za tíživě mrazivou. Se závěrečnými titulky musí každému v duši vyvstat otázka, jak je možné, že se i v dnešní době může udát něco takového. Odpověď však zůstává stále stejná, ať už jde o holocaust nebo Srebrenici. A i když to pro slabší povahy nebude lehké, je rozhodně proč na film Quo vadis, Aida? do kina vyrazit. Pojednává totiž o poměrně nedávné historii, která by se už nikdy neměla opakovat... 75%

RECENZE: Není čas zemřít. James Bond se loučí ve stylu, který ne každému sedne - Českokrumlovský deník Už po slavnostní premiéře v pořadí již 25. bondovky muselo být všem nanejvýš jasné, že se filmoví fanoušci rozdělí na dva tábory; na ty, jež budou závěrečné loučení se s Danielem Craigem v roli agenta 007 milovat, a na ty, jež ho budou upřímně nenávidět. Pravda přitom leží někde uprostřed. Hned na začátek je třeba zdůraznit jeden dost zásadní fakt, a to, že Není čas zemřít nelze označit za vyloženě dobrou ani vyloženě špatnou bondovku. Je to skvěle natočený film, nejedná se ale o bondovku v pravém slova smyslu, respektive dá se předpokládat, že zastánci „klasiky“ budou na Craiga ještě hodně dlouho nadávat. Budeme-li však pouze kritizovat a stesknout po starých dobrých časech Seana Conneryho, stanou se z nás naivní pokrytci. Ano, také jsem z Není čas zemřít vcelku zaskočený. Přesto jako milovník bondovek nabývám přesvědčení, že kult jménem „agent 007“ vydržel takto dlouho v srdcích diváků právě proto, že každý herec pojal postavu Bonda trochu odlišným způsobem. Daniel Craig (snad s výjimkou George Lazenbyho ve snímku V tajné službě Jejího Veličenstva) jej uchopil zcela jinak; udělal z něj hrdinu z masa a kostí, který je fyzicky i citově zranitelný. Craig jako jediný také vyprávěl v podstatě jeden souvislý příběh, v němž se Bond postupně proměňoval. Navíc otevřel průchod emocím, což do té doby nebylo v bondovkách až na vzácné výjimky zvykem. Právě liberální přístup v pojetí Bonda jako filmové postavy je to jediné, jak tuto legendární značku, která nás provází už od 60. let, s postupem času „nezabít.“ Co se dá Není čas zemřít vytknout? Předně je to přílišná rozvleklost. Některé scény jsou vyloženě mimo a film díky nim zbytečně ztrácí body. Dále se jedná až o extrémní sklony k moralizování či občasnou sentimentální pachuť. Naopak co se dá bez debat vyzdvihnout jsou technické aspekty od podmanivé kamery po střih a také dynamické tempo. Úžasný je úvodní song zpívaný Billie Eilish. Coby zakončení Craigova bondovského univerza se Není čas zemřít zkrátka povedlo. Craig zde herecky dosáhl svého vrcholu, záporák Ramiho Maleka je stylově přesný a Bond girl Léa Seydoux je stále krásná. Jediné, co tedy zůstává předmětem diskuse je zvolený způsob Craigova loučení… Jako rozený „bondofil“ doufám, že série tímto nekončí na dobro a že producenti naleznou nového Bonda, který bude přinejmenším stejně dobrý jako ti předchozí. Nu, jsem z toho poměrně dost smutný (hovořím o konci). Tomu se však nelze divit. James Bond je mým hrdinou již od útlého dětství a těžko se s ním lze jen tak snadno rozloučit, zvlášť když zohledním, že právě on do značné míry definoval mou filmovou kulturu. Na druhou stranu je třeba uznat, že žádná jiná bondovka ve mně nikdy nevyvolala takové emoce jako Není čas zemřít. Bond Daniela Craiga byl jiný od samého počátku (Casino Royale). Někteří s oblibou tvrdí, že s ním pravý Bond skončil. Mám k jeho bondovkám spoustu výhrad, ale toto si rozhodně nemyslím. Craig sloužil Jejímu Veličenstvu opravdu dobře a Není čas zemřít je více než důstojným závěrem jeho špionské kariéry. Goodbye James Bond!

RECENZE: Neskonale upřímné. Cestou domů zakončil Vorel část své tvorby - Českokrumlovský deník Závěrečný díl trilogie „Cesta“ se režiséru Tomášovi Vorlovi nevyvedl úplně nejlépe. Jeho Cesta domů totiž postrádá určitý element, jenž by jí dodal na soudržnosti. Film jako takový je až příliš rozházený na to, aby mohl dobře fungovat, a ve skutečnosti jej drží pohromadě pouze krásné záběry, příjemná poetika a v neposlední řadě sympatičtí hrdinové v čele s Bolkem Polívkou a Evou Holubovou. Snímek je z největší části prostou mozaikou drobných příběhů (odehrávajících se navíc v různých obdobích), kde si každá postava urve kousek svého místa. Ne všichni jsou ovšem automaticky zábavní. Například hrdinové Báry Nimcové a Tomáše Hanáka tentokrát zrovna dvakrát nezaujmou, na rozdíl od prvního dílu Cesta z města, kde byli ústřední dvojicí právě oni dva. Zato Polívka s Holubovou si jedou po svých kolejích, zcela oproštěni ode všech hloupostí, duchovních odboček i klišé, a celému filmu dodávají potřebné koření, jež v ostatních liniích až úzkostlivě chybí. To svým způsobem dokazuje „hlavní příběh“ revírníka Ludvy (Tomáš Vorel mladší) a jeho ženy (Lucie Šteflová), který jako by se celý točil v začarovaném kruhu rutinní nudy. Cesta domů si v kinech přílišnou pozornost zřejmě nenajde. I tak se ji chce doporučit, byť má značné nedostatky a plně docenit ji dokážou spíše jen zasvěcení fanoušci Vorlova osobitého stylu nežli masové publikum. Pořád se ale jedná o hezký film, z něhož nevyzařuje ani náznak kalkulu, a který zůstává díkybohu upřímný sám k sobě, což je zejména u nás dosti vzácné. Snad jenom neustálé opakování písně Matko země… si mohl režisér opravdu odpustit. 60%.

Strach nad městem je dnes již kultovní kriminálkou s Belmondem v hlavní roli. Svým způsobem se jedná i o jeden z jeho prvních filmů (mimo komediální žánr), který si získal všeobecnou popularitu. Henri Verneuil je zručný režisér, navíc skvěle buduje napětí, které spoluutváří především sugestivní tvář vraha Minose v kombinaci s děsivou hudbou Ennia Morriconeho. Belmondo zde snad vůbec poprvé hraje roli, jež ho nejvíce proslavila; drsného komisaře a neodolatelného svůdníka, který nejde daleko pro ránu, kaskadérské kousky ani svérázný humor. S odstupem času se ve filmu dají najít určité nelogičnosti, nicméně jako celek Strach nad městem nezastárl ani o den. Zejména při akční sekvenci v metru se mi stále tají dech. A i když jsem ho viděl mnohokrát, ve chvíli, kdy se zjeví psychopatický Minos se skleněným okem, mám pokaždé chuť zalézt pod křeslo.

RECENZE: Konečně! Filmový Zátopek dokáže strhnout - Českokrumlovský deník Režisér David Ondříček přináší po několika letech čekání komplexní portrét muže, který zasvětil celý život běhání. Neidealizuje ho ani jej neočerňuje. Zkrátka Zátopek je ve filmu takovým, jakým byl i v reálu. Především však Ondříček natočil svůj letitý sen způsobem, před nímž je třeba smeknout. Nevysvětluje, nemoralizuje. Vypráví! Václav Neužil je za ztvárnění Emila Zátopka hoden největší nejen herecké úcty. Nic nevystihuje jeho výkon přesněji než věta: On Zátopka nehraje, on jím je. Společně s Marthou Issovou v roli Dany Zátopkové tvoří dvojici snů. On je prosťáček, ona ho miluje, a i přes některé rozpory, týkající se zejména odlišného názoru na děti, panuje mezi nimi jedinečná souhra. Právě soužití manželů Zátopkových je vedle Emilovy sportovní kariéry hlavní dějovou linkou, kterou film sleduje. Nehrozí žádnou fádní romancí, manželské dialogy jsou přímé, peprné i dojemně humorné, což ještě umocňuje přirozená krása slováckého nářečí. Jejich vztah ovšem neleží pouze na úrovni manželské, jeden druhému jsou také rovnocenným konkurentem ve světě sportu, zvlášť když se společně octnou před novináři a bojují o pozornost. Vystavěn je Zátopek dle klasického „hollywoodského“ modelu; využívá retrospektivy, přičemž postupuje od Zátopkových běžeckých začátků přes osudové setkání s oštěpařkou Danou Ingrovou až po drásající finále na olympiádě v Helsinkách v roce 1952. Na rozdíl od jiných děl v něm není snad jediná scéna navíc, celkově je střídmý, bez popisných vsuvek skáče napříč časy a v závěru si dokáže diváky vyloženě podmanit. Trochu přebytečně vyzní jen vyprávěcí rámec s Ronem Clarkem, i když je nutné zdůraznit, že působí o poznání přirozeněji než v jiných životopisech; svým způsobem zde má i význam pro určitou katarzi australského běžce. Film jako by běžel v tempu samotného Zátopka (čemuž dopomáhá zejména hudba). Dvě hodiny deset minut utečou pocitově jako voda. Konečně se u nás zrodil opravdu skvělý životopis, který si nehraje na kazatele velkých pravd a nesnaží se ani o uměleckou pózu. Tvůrci navíc přesně zúročili dávná slova Miloše Formana, že nejlepší způsob, jak říct pravdu, je „vyprávět ji zábavně.“ Není ve všem dokonalý, přesto se sluší napsat: Filmařská úroveň Zátopka je světová! 80%.

RECENZE: Black Widow je solidní komiks. Dívčí hra se povedla - Českokrumlovský deník Jedním z nejočekávanějších filmů letošního roku je bezpochyby novinka Marvelu se Scarlett Johansson v hlavní roli, jež pod názvem Black Widow konečně vstoupila i do našich kin. Výsledek? Parádní komiks se vším všudy, který tentokrát vedou ženy, zatímco muži zůstávají upozaděni. V Black Widow, navzdory tomu, že se jedná o podívanou tzv. „pro všechny,“ se zajisté odráží současná atmosféra v Hollywoodu, přičemž nutnou dávku feminismu tvůrci nezapřou ani kdyby chtěli. Přesto nemohu říct, že by mi to zrovna v tomto případě nějak zvlášť vadilo. Dívčí jízda funguje výborně a v podstatě jakýkoliv vpád mužských hrdinů je tu spíše navíc (i když postava Red Guardiana úžasně baví). Scarlett Johansson je tradičně skvělá. Příjemným překvapením je pak Rachel Weisz, a zejména Florence Pugh v roli hrdinčiny sestry Jeleny. Líbí se mi, že krom akce je v Black Widow i dostatečné místo pro vztahy, především rodinné, což příběhu logicky poskytuje prostor pro určitý přesah. Skalní fanoušky potěší zmínky o předešlých událostech série, zkušenější diváky zase přímé či nepřímé odkazy z historie kinematografie; hlavně na staré bondovky. První půlka je lepší; akčnější, vtipnější, soudržnější. Po úvodní sekvenci v podobě retrospektivy z 90. let se v Budapešti setkávají Johansson a Pugh, které si zpočátku celý film tak trochu kradou pro sebe a dohromady tvoří geniální dvojku, k níž se až později postupně přidávají další postavy. Přemíře digitálních triků se v komiksu těžko vyhneme, jako celek je ovšem Black Widow natočena velmi zručně. Ačkoli je druhá polovina klasicky natahovaná a konec se neobejde bez zbytečně velkých emocí, ve výsledku je to opravdu fajn film a příjemný start nové éry MCU. Přesně splňuje to, co bych od něj jako divák očekával. Je zábavný, akční, částečně napínavý i sentimentální. To vše patří k žánru, který reprezentuje, a jsem rád, že tvůrci nezapomněli a poctivě jej dodrželi. 70%.

RECENZE: Rytíři spravedlnosti v sobě nesou víc než jen příběh pomsty - Českokrumlovský deník Anders Thomas Jensen natočil film, který se velmi těžko popisuje. Na jedné straně vypráví severskou komedii natočenou v osobitém stylu a v hlavních rolích se svými kmenovými herci. Na straně druhé film sleduje příběh pomsty; pomsty amatérské, ovšem v podání svérázné skupiny hrdinů tak zábavné, že se zkrátka nedá nesmát ani v okamžicích, kdy kulky tříštivě rozsévají vše kolem. Zápletka vypadá asi takto: dojde k určité (nešťastné) události, která posléze propojí několik postav, až se zprvu maně vybaví slavných 21 gramů. Dramatický začátek však rázem vystřídá směsice humoru a tiché osudovosti. Mads Mikkelsen, úplně jiný než v nedávném Chlastu, je opět výborný; jeho fyzický výkon a zasmušilý výraz působí na kameru mimořádně přesvědčivě a je to právě on, kdo vede čtyřčlennou skupinu „spravedlivých rytířů“ na jejich cestě. Seskupení hrdinů je trochu šílené: voják, jeho dcera, její přítel, matematik a dvojice hackerů; většinu z nich navíc tvoří pomyslní vyděděnci společnosti. Přesto načas utvoří jednu velkou rodinu se zdánlivě společným cílem: vyrovnat se s bolestivou ztrátou a najít a potrestat viníky. Jensen vzdoruje tradicím žánru a přeskakuje od temného thrilleru přes lekci psychologie až k nejčernější komedii, chvílemi hraničící s groteskou. Rytíři spravedlnosti jsou výborně vystavěni a s režisérovým uměním vrcholí v jeden z nejsilnějších závěrů, jaký jsem v posledních letech ve filmu viděl. Abychom si rozuměli, není to žádný nový Kmotr, ale zkrátka a dobře parádně napsaná i natočená “komedie,” která baví s každým dalším okamžikem víc a víc. O skvělé pointě (celém závěru) netřeba hovořit. A ideálně si o Rytířích spravedlnosti nezjišťujte vůbec nic. Byla by totiž škoda nechat si dopředu prozradit, byť jen nepatrnou část ohňostroje překvapení. 85%.

Budeme-li na film Náš vůdce nahlížet čistě jako na znepokojivé podobenství toho, jak snadno lze i v dnešní době vzniknout autokratické / diktátorské skupině, jež se zcela vymyká jakékoliv kontrole, je rozhodně namístě dílo Dennise Gansela patřičně ocenit, protože po tematické stránce zcela přesně ilustruje vlastní závažnost i aktuálnost. Pokud bychom se ovšem na film zaměřili i z jiného úhlu nežli jen z toho tematického, zjistíme, že jeho narativní struktura, práce s postavami a určité vystupňování děje jsou z formálního hlediska velmi zajímavé. Oproti předešlému filmu režiséra Dennise Gansela, Napola: Hitlerova elita, je Náš vůdce filmařsky vyspělejší, ucelenější a ve finále emočně silnější. Vyprávění je spíše epizodické, rozdělené do jednotlivých dní v týdnu a sledující hned několik postav z řad studentů i učitelů. Hlavním spojovatelem všech linií je středoškolský učitel Rainer Wenger, člověk s oblibou pro anarchii a netradiční způsoby výuky. Když započne týdenní projekt o státních formách vlády, Wenger, kterému je téma anarchie převzato jiným učitelem, je nucen zabývat se formou autokracie a jejím významem. Wenger z tohoto tématu není zpočátku nadšený, ale ve chvíli, kdy pro studenty vymyslí malý experiment – názornou ukázku autokracie – jeho pohled se náhle změní. Náš vůdce je vícevrstvý, než by se mohlo zdát. Krom přímého podobenství s nacistickým Německem, je především silnou výpovědí o tom, jak lehce se může na počátku zajímavý a dobře myšlený experiment zvrhnout v ničivou bouři, ze které není cesty zpět. V závěru filmu pak vyvstává otázka, jak moc je učitel zodpovědný za takto radikální odbočení svých studentů od původní, nevinné myšlenky projektu, který sám stvořil. Na to si musí odpovědět každý sám… 70%.